„Pracovala jsem pro jednu výrobní firmu, což byla časově docela náročná práce, protože jsme realizovali dlouhodobý obsáhlý projekt, který spočíval v kompletní výměně firemního systému. Během toho jsem se stihla ještě zamilovat do budoucího manžela a když jsme pracovní projekt dokončili, zaměřila jsem se na osobní projekty,“ směje se sympatická maminka dvou kluků.
„V tu dobu jsem si začala říkat, co budu dělat dál, protože jsem najednou zjistila, že mě už celoživotní statická práce v kanceláři neláká,“ vzpomíná dnes Martina Lálová na dobu zhruba před deseti lety.
Křeslo v obýváku
A jako žena, která zvládla dlouhý a těžký porod, tak nějak věděla, že už dokáže všechno. „Četla jsem všechny možné knížky, kde jsem nacházela rady typu: Podívejte se do dětství, na to co vás bavilo, čemu jste se věnovali. Já jsem jako malá moc ráda malovala na starý nábytek. Takhle jsem si předělala ten ve svém pokoji. Děda mi s tím pomáhal a vždycky to bylo moc fajn. A pak jsem tak seděla u nás v obýváku, koukala na křeslo a už to bylo,“ vypráví.
Když člověk něco opravdu chce, prý za tím musí jít. A přesně tak to Martina udělala – domluvila si studium oboru čalouník na učilišti v Lišově. „Dojela jsem tam v den otevřených dveří zeptat s tím, že bych se chtěla naučit čalounit a co pro to mám udělat. Byl tam moc fajn ředitel, který navrhl, že zkusí zjistit možnosti. A dobře to dopadlo, nastoupila jsem na učňovský obor, který jsem po dvou letech úspěšně dokončila,“ vypráví.
Vylepšuje lodě i obytné vozy
V současnosti se kromě opravování starého nábytku věnuje i výrobě věcí na míru. „Hodně trendy jsou obytné vozy, do nich dělám ve spolupráci s jednou firmou vybavení, stejně tak i do lodí,“ vysvětluje.
Každá spolupráce začíná telefonickým kontaktem. Zákazník zavolá, že má křeslo, židli nebo jiný nábytek, které by chtěl přečalounit. Následuje několik mailů s fotkami nábytku, podle kterých si Martina udělá představu o obsáhlosti opravy a na jejichž základě udělá předběžnou kalkulaci.
„To, kolik na tom bude práce, člověk zjistí, až když má ten nábytek před sebou. Zároveň navrhnu termín, kdy se mi má ozvat, abychom na tom mohli začít pracovat. Zákazníka pozvu k sobě do ateliéru a domlouváme se konkrétně na tom, jak chce, aby nábytek vypadal. Jestli mu jde spíše o užitkovost, nebo dbá více na estetiku,“ přibližuje způsob své práce.
Za svou čalounickou praxi už našla v renovovaných kouscích nejen skryté poklady, někdy se u nich i trochu zapotila.
„Některé kousky jsou těžší, protože mají mimo zničené čalounění i rozviklanou dřevěnou kostru a musím ji slepovat. Vzpomínám si například na paní, ta měla krásné zámecké křeslo po předcích. Bylo na chatě a při povodních to dost odneslo. Když jsem začala odstraňovat látku, sypalo se mi to pod rukama, nakonec to ale dobře dopadlo,“ vzpomíná.
Ateliér má za domem
Všechny zakázky realizuje na pozemku za domem ve svém ateliéru, který byl pro ni splněným snem. A už má také plány do budoucna. Kromě workshopů, pro které pomalu vzniká nový prostor v opravené maštali na rodinném statku ve Svinech u Veselí nad Lužnicí, by chtěla natáčet i videa.
„Ráda bych natočila některé pasáže z čalounictví, které by mohly pomoci někomu, kdo si to chce zkusit jako hobby, relaxační věc,“ uzavírá povídání čalounice Martina.