Kliknutím zvětšíteA jak jejich spolupráce začala? „Seznámili jsme se přes naši společnou kamarádku. Andrea sháněla někoho, kdo by s ní zvířátka vyráběl. Měl jsem nějaké zkušenosti se dřevem ze střední nábytkářské školy, tak jsme se dali dohromady,“ popsal Kadlec.
Jak se zrodil nápad vyrábět a prodávat dřevěná zvířátka?
AT: V jednu chvíli se sešlo několik různých okolností a zážitků. Studovala jsem architekturu a měla malou dcerku. Vyráběla jsem pro ni hračky ze všeho možného. Vyráběla jsem také modely do školy a trochu si hrála s grafikou. Ve stejné době jsem odevzdávala ve škole takový futuristický návrh hotelu, byly to vlastně bubliny, co vyrůstaly z lesa. Nestíhala jsem složitý model. Můj spolužák se s tím nepáral a za pár hodin mi ve školní dílně nahrubo obrousil smrkové trámky na bloby. Tak jsem se setkala s technologií kotoučové brusky. Nešlo mi to z hlavy. Navymýšlela jsem si hromadu boubelatých zvířátek, ale nedařilo se mi nikoho přemluvit, aby mi je vyrobil. Také jsem se tehdy začínala zabydlovat na naší chalupě, kde míval děda a pak taťka dílnu. Jednou jsme si pustili brusku a obrušovali si na ní klacíky, už nevím proč, asi zase do modelu. Manžel vzal dcerku na houby, ale já jsem od té brusky nedokázala odejít. Než se vrátili, byl jelen hotový.
Kde čerpáte inspiraci?
ŠK: Když vyrábím nějaké zvířátko, musím si ho v hlavě představovat, myslet na něj a pak se ta představa zhmotňuje při výrobě. Často je inspirací i samo dřevo, kus materiálu, na který se dívám a přemýšlím, které zvíře se v něm ukrývá. Někdy začnu brousit s jasným záměrem, ale nakonec se vyklube úplně jiné zvířátko. Dřevo si umí samo říci, člověk ho jen musí nechat promluvit.
AT: Postupně jsem brala svoje oblíbená zvířátka a abstrahovala je stále stejným způsobem. Byly pro malou holčičku, takže kulatá, aby se dobře držela, aby se dala okousávat, aby se na nich barevně třepotaly uši, aby jim ťukalo srdíčko (chrastící). Poslední dobou mě víc baví výpravnější věci. Pomalu se pokouším i o člověka - loutku. O pohádku.
Jak se zrodil název Pol Eno?
AT: Protože slovo poleno, z nichž většinou vyrábíme, se dá rozložit na dvě kulatým jménům podobná slova evokující jednu až dvě osoby postavy. Vytváří to prostor pro příběh.
Která zvířátka už máte?
AT: Moc, ale zkusím je vyjmenovat: jelen, králík, veverka, velbloud, prase, koník, nosorožec, liška, kuna, ptáček, husa, los, velryba, myš, koza šrouborohá, slon, lama, ovce, jednou byl i medvěd a kočka, tučňák, labuť. Já je moc nestandardizuji, prostě se ze mě sypou. Ode mě vypadá každý králík jinak, baví mě je měnit. Jednou jsem pro dcerku kamarádů udělala králíka v běhu. Byl dlouhý jako liška, aby se dobře držel. Nebo trojhrbé velbloudy. Největší výkyv tvaru mají prasátko a slon. Štěpán jim naopak umí dát tu designovou úroveň a dodržuje tvary.
ŠK: Andrea ráda zkouší a experimentuje, já se do nových zvířátek moc nepouštím. Co si vybavuji, tak jsem vymýšlel asi jen slona a tučňáka. Slon se od té doby už mnohokrát změnil, tučňáka jsem vyráběl jen dvakrát, ten je teprve na začátku cesty. Baví nás, když se občas podíváme na staré fotky, jak se podoba zvířátek v čase mění.
S jakým dřevem se pracuje nejhůře a naopak nejlépe?
AT: Jehličnaté jako měkčí dřevo se rychleji brousí, ale hůř leští a někdy hůř vrtá, protože se drolí a rychle se poškrábe. Ale je lehké. S listnatým to je přesně naopak.
ŠK: S každým se prostě pracuje jinak, a v tom je ta krása, není to rutina. Také dokáže být nepředvídatelné. Dřevo v závislosti na prostředí pracuje, může se kroutit, praskat. Ale hlavně umí stárnout. Dřevěné hračky stárnou spolu s vámi.
Můžete popsat tvůrčí proces výroby hračky?
ŠK: Začíná to u výběru materiálu. Dřevo až na výjimky nekupujeme, ale zpracováváme zbytky, špalíky, odřezky, starý rozbitý nábytek, často vlastně odpad, který by šel do kamen. Pak si vyřežeme nahrubo tvar a poté už se brousí a brousí, vrtají se otvory pro nohy, ocásky a uši, a ručně se vše dobrušuje. Potom dřevo ošetřujeme včelím voskem nebo i napouštíme přírodními oleji a pak leštíme. Nakonec lepíme zvířátkům nohy, parohy a látkové části, které jsou stejně jako dřevo ze zbytků, odstřižků a starého oblečení. Každé zvířátko má svůj jedinečný příběh. Můžete mít třeba lišku z rozlámané židle po babičce, která má ocásek a ouška z vaší košile z tanečních.
V čem jsou vaše dřevěné hračky jedinečné?
AT: Vypadají prostě jinak. Mají specifickou zkratku tvaru. Podobné věci jsem našla jen u několika výrobců odněkud z Asie. Neumím si vysvětlit, proč je ostatní nedělají také tak. Jedna věc je určitě pracnost, nutnost ruční výroby. Nelze je proto vyrábět ve velkých nákladech a nějak zvlášť v tom podnikat. Jsou naopak lidé, kteří dělají mnohem pracnější věci, ale ty většinou také vypadají mnohem komplikovaněji jako třeba klasické loutky. U nás se asi v neobvyklém poměru potkala jednoduchost a čistota designu a zároveň ruční práce.
Kde mohou zájemci vaše výrobky sehnat?
ŠK: V současné době máme zvířátka v jednom kamenném obchodě v Liberci, v designovém obchůdku HRST, občas jezdíme na design markety a prodejní festivaly a také prodáváme přes internet. Poslední dobou se nám množí nabídky od dalších kamenných obchodů v Praze, Brně i jinde.
Myslíte si, že by se tím dalo uživit, nebo je trh přesycený?
AT: Nezkoušela jsem to. Ale nebála bych se to zkusit, kdybych se nerozhodla pro ty domy.
ŠK: Možná by se dalo, ale nikdy to nesmí přestat být koníček.
Jaký máte názor na akce podobné Tatrhům? Vnímáte ji jako příležitost prezentovat svou tvorbu?
AT: U mě je to akce od akce, neumím to zevšeobecnit. Některé, jako Tatrhy, mají super energii, a tak to funguje. Některé, i kdyby chtěly totéž se stejnými lidmi, ji nemají. Nemyslím, že bychom hledali další příležitosti ke zviditelňování, ale hrozně rádi se přidáme k akci, která se nám líbí.
ŠK: Mám rád tyto akce, protože jsem v kontaktu s lidmi a vidím, jak na naše výrobky reagují. Navíc se na nich člověk setká s dalšími kreativními a inspirativními lidmi. Menší akce typu Tatrhů nebo Lenfestu mají skvělou atmosféru, takovou intimní, akce v Praze už jsou daleko více o byznyse.
Máte certifikát regionální výrobek Jizerské trhy. Jak to pomáhá?
AT: Žádáme o krajské dotace a máme z nich radost. Vytváří to komunitu, s některými výrobci jsme se spřátelili právě touto cestou.
Máte oblíbenou figurku z vlastní výroby?
AT: Mě vždycky baví nový nápad, s tím si pak hraji. Jednu dobu se mi nejvíc líbily vycpané textilní části a nemohla jsem se dočkat, až budu mít hotová dřeva a dojde na ně. Když mě teď trochu přešly magnety, zjistila jsem, že není tak nemyslitelné vytvářet konkávní tvary - dutiny. S tím si hraju teď, uvidíte časem.
ŠK: Mám oblíbeného jednoho zajíce, kterého jsem kdysi daroval své kamarádce. Byl něčím jiný než ostatní. Zkoušel jsem mnohokrát vyrobit alespoň podobného, ale nikdy už to nebylo ono.
23
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
Celebrity
TN.cz
