Jak se změnila vaše práce v souvislosti s nemocí Covid-19?

Náplň práce sestry se ve své podstatě až tolik nezměnila, o akutní pacienty se pečuje stejně, ať už jsou či nejsou Covid pozitivní. Pro mě je asi zásadní změna v chodu oddělení, rozdělení personálu na skupiny a takzvané “čisté” a “špinavé” sestry, nutnost spoléhat se převážně na ostatní, práce v ochranných pomůckách, komunikace přes sklo nebo psaním vzkazů na papír.

Prošlo zásadní proměnou celé vaše oddělení?

Rozhodně ano. Než přijel první Covid pozitivní pacient, snažili jsme se být dobře připraveni, mít natrénováno oblékání a sundávání ochranných pomůcek, připravené jednotlivé boxy tak, aby na nich bylo jen to nezbytně nutné a nedošlo tak k nechtěné kontaminaci oddělení. Měli jsme stanovené postupy dle doporučení z pracovišť, kde s takto infekčními pacienty již pracovali. Spousta postupů se však formovala časem, dle aktuálních zkušeností. Například jsme se rozdělili na “špinavé” a “čisté” sestry, přičemž “špinavá” sestra je na boxe s pacientem a pečuje o něj a “čistá” ze své čisté strany oddělení připravuje a nosí léky, pomůcky a vede dokumentaci. Stejně tak lékaři byli rozděleni do skupin, abychom se na oddělení zbytečně nemísili a snížili tak riziko přenosu nákazy. Také nám přišly na výpomoc anesteziologické sestry společně s mediky z posledního ročníku, jejichž ochoty si nesmírně ceníme.

Je současný stav náročnější fyzicky i psychicky?

Samozřejmě, jedná se o úplně jiný systém práce než jsme byli zvyklí. Fyzicky náročnější je převážně proto, že pracujeme v nepohodlných ochranných pomůckách a trávíme v nich spoustu času. Psychicky hlavně obavou z nevědomého nakažení svých blízkých, to máme v hlavě snad všichni. Ve mě osobně vyvolává nepříjemné pocity i to, že si nevidíme do tváře, všichni jsme zahaleni, někteří do slova od hlavy k patě a komunikace pak má úplně jiný rozměr, když nevidíme, jak se druhý tváří. Mnohdy se přes sklo ani neslyšíme a jen si píšeme vzkazy - dones to, udělej tohle a podobně.

Nemáte strach z případné nákazy?

Nenazvala bych to strachem, možná snad ze začátku, než jsme přijali prvního pacienta s COVID-19 a nevěděli přesně, co od toho čekat. Ve výsledku se k takovým pacientům chováme stejně a dělají se u nich vyšetření a ošetřovatelské úkony stejné, jako u Covid negativních pacientů. Čeho se však bojíme všichni, je velmi dlouhá inkubační doba, během které člověk nemá příznaky, ale onemocnění přenáší, tudíž může nakazit své blízké, rodinu a přátele. Všichni z oddělení jsme byli po měsíci práce s Covid pozitivními pacienty hromadně testováni a nikdo pozitivní mezi námi nebyl, stejně si však držíme preventivní odstup od svých blízkých. Znáte to, žádnému testu nelze věřit na sto procent a představa, že nakazím například rodiče nebo prarodiče mě nevýslovně děsí.

Jaký máte časový harmonogram služby?

Základem je dobře si rozvrhnout práci hned ze začátku služby. Během dne i noci je na oddělení neustále co dělat, počínaje ranními toaletami pacientů přes různá speciální vyšetření, lékařské vizity až po plnění ordinací a ošetřovatelskou péči o pacienta jako takového. Ráno se většinou po tom, co si lékaři předají službu, domluvíme s ošetřujícím lékařem, kdy půjdeme společně k pacientovi. Většina lékařů je nám sestrám ochotna pomoct s ranní toaletou a polohováním pacienta, čehož si nesmírně ceníme. Sestra potom na boxe zůstává a po odvedení ošetřovatelské péče ještě dezinfikuje povrchy, přístroje, vytírá podlahu a dělá spoustu dalších věcí, aby na box nemusel kromě ní zbytečně další člověk. Mezi tím lékař napíše ordinace a promyslí plán další léčby, případně naordinuje speciální vyšetření. Po splnění ordinací, vyšetření pacienta, odvedení ošetřovatelské péče, vydezinfikování povrchů a omytí podlahy může sestra opustit box a jít se občerstvit nebo si zajít na toaletu. Samozřejmě ne od všech pacientů se dá odejít, u takových se střídáme.

Jste dlouhé hodiny navlečená do ochranného obleku, jaký to je pocit?

Je to hodně o zvyku. Pár prvních směn má člověk pocit, že se to nedá zvládnout, že se udusí, nebo upeče, utopí ve vlastním potu, že ho uškrtí gumička od respirátoru nebo že sundá po pár hodinách rukavice společně s první vrstvou pokožky. Po několika službách je to snesitelnější, už víme, co nás čeká. Je nutné se před oblečením ochranných pomůcek napít a lehce občerstvit, dojít si na toaletu. Na boxe jsme většinou kolem tří až čtyř hodin v kuse, kdy aktivně pečujeme o pacienta a je to fyzicky náročné, obzvlášť když se člověku hůře dýchá, je mu horko a musí pracovat minimálně ve dvou vrstvách rukavic na sobě, což samo o sobě dost ztěžuje devadesát procent úkonů.

V počátcích pandemie si zdravotníci stěžovali na absolutní nedostatek ochranných prostředků, o kolik se zlepšila situace?

Nejsem si jistá, jak je tomu na jiných pracovištích, ale u nás je ochranných pomůcek dostatek. Snažíme se ale pomůckami zbytečně neplýtvat.

Bc. Dominika MikšovskáZdravotní sestra Dominka Mikšovská, rodačka z Prostějova, působí ve Fakultní nemocnici u svaté Anny v Brně, anesteziologicko resusttitační klinice.Zdroj: Archiv Dominiky Mikšovské

Narodila se 25.4.1995 v Prostějově, nyní žije a pracuje v Brně.

Studovala na Reálném gymnáziu a základní škole města Prostějova.

Po maturitě v roce 2014 byla přijata ke studiu na Masarykově univerzitě v Brně, obor zdravotnický záchranář. Po úspěšném ukončení studia v roce 2017 nastoupila do zaměstnání na anesteziologicko resustitační kliniku Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, kde pracuje dodnes na pozici zdravotnický záchranář.

Do Prostějova se ráda a často vrací navštívit rodinu, přátele a hlavně babičku Elišku.

Po práci si najde čas i na koníčky, mezi které patří zejména běh a jízda na motorce. O víkendech hraje na saxofon v kapele No problem Prostějov, donedávna působila v dechovém orchestru ZUŠ Vl. Ambrose Prostějov.