Prvním z rodu Vopatů, který se věnoval fotografování, byl Hypolit. Pak přišel Václav první, následoval Václav druhý a dnes vede „kšeft“ Václav třetí.

Hypolitův vnuk Václav druhý je už spokojeným důchodcem a říká: „Děda Hypolit se do Hradiště přestěhoval z Kožlan u Plzně za babičkou, která bydlela v sousední Veselé. Původně bydleli naproti dívčí škole, ale protože děda fotil a hlavní focení byly svatby v kostele, koupil v roce 1924 dům a přistavěl tam ateliér. Tam máme dodnes ateliér a já i syn tu bydlíme,“ říká druhý z Václavů Vopatů.

Tím prvním Václavem byl jeho táta, tedy Hypolitův syn a byl, mimochodem, vynikajícím místní ochotník. „Když to dědovi v roce 1948 tady znárodňovali, tak moje máma říkala, že poprvé viděla dědu brečet. Hypolit prý seděl v ateliéru a tekly mu slzy. I nadále ale zůstal věrný fotografování, fungovalo to tu i nadále, ovšem jako výrobní družstvo Středočeská fotografie,“ podotýká Václav druhý.

Hypolit s Václavem prvním chvíli souběžně v ateliéru působili, po smrti Hypolita se šéfování ujal právě Václav první. „To, že jsem se já stal fotografem, byla jasná věc, nebylo vyhnutí, firma v baráku. A i když jsem tíhnul spíše k lesům, tak najednou, psal se rok 1968, jsem přijel do Děčína učit se fotografem. Po vyučení jsem nastoupil do mladoboleslavského fotoateliéru k panu Toužimskému, a táta stále působil v Hradišti v tom družstvu.“

Když Václavovi prvnímu odklepli důchod, nedělal ani den navíc a najednou tu šéfoval jeho syn. „Psal se rok 1984 a já vyměnil boleslavský ateliér plný žen za ten hradišťský, kde jsem byl sám. Jen táta mi někdy pomohl, když se akce kryly,“ říká Václav druhý senior. Tehdy byl Václav Vopat druhý ve městě jediný fotograf. „Dnes si říká fotograf každý, kdo si koupí zrcadlovku. Doba se strašně změnila, digitální éra celé řemeslo posadila na zadek. Teď to zkrátka jede cvak, cvak, cvak a ono něco vyjde.“

Pak se v rodu Vopatů objevil Václav třetí - junior, syn toho druhého. I jemu bylo předurčeno, že převezme rodinou fotoštafetu. Řemeslu se vyučil v Hradci Králové a spolu s tátou fotili třináct let. Před pěti lety se pak Václav třetí stal novým šéfem fotoateliéru.

Předal firmu a odložil fotoaparát

Do fotorodu Vopatů zasáhla i žena – sestra Václava třetího. „Když jsem šel do důchodu, bylo potřeba fotit školy a školky. Na jednoho člověka by toho bylo hodně, tak Vendula začala svému bráchovi pomáhat. Jde jí to, výborně to umí s dětmi, ale fotí dobře i svatby a ateliéry,“ pyšní se tatínek, Václav druhý.

Zároveň přiznává, že jakmile předal firmu synovi, odložil fotoaparát a bere ho do ruky jen výjimečně. „Když mladí vyrazí fotit, tak si sednu dole do kšeftu a jistím to tady,“ říká. Jeho dcera totiž v ateliéru pod taktovkou svého bráchy pracuje. „Fakt už nefotím, když někam jedu, foťák si neberu. Já jsem si už v životě nafotil toho tolik, že mohu s klidem říci: Díky, bylo to fajn, ale stačilo mi to. A jako důchodce jsem, i v týhle divný době, spokojenej,“ dodává senior.

Současnému majiteli firmy už roste možná nástupce – před nedávnem se jim s ženou narodil syn. Jasně, že Václav. Čtvrtý v řadě.

Václav třetí, současný vedoucí, říká, že na fotografování ho baví, že dělá lidem radost. „Když jsem byl hodně mladej, občas mě štvalo, že když jsem se vracel ze svateb a říkal si: „Sobota v čoudu, vypadnu v devět ráno, vrátím se v osm, v devět večer. Ach jo!“ Jenže jsem se změnil. Když vidím výsledek a lidi, jak jsou nadšený, říkám si, že je to fakt pěkná práce, že můžu udělat lidem radost. Mám z toho mám dobrý pocit a ta práce mě baví. Za posledních pár let jsme to se sestrou posunuli tím správným směrem a funguje to. Už abychom zase mohli fotit naplno,“ říká Václav třetí.

Fotografování hraje v životě Václava druhého i třetího podstatnou roli. Oba shodně tvrdí, že ho ale za poslání nepovažují: „Na to, že jsem byl celej život fotografem, jsem ale hrdej,“ říká Václav senior.

„Táto, já jsem na to taky hrdej. Je to krásný pocit, když sem přijdou lidé a říkají: Nás fotil děda, táta, teď ty. A je prima, že nás mnozí berou tak trochu jako součást rodiny. Fotím jim svatbu, těhotnou manželku, miminko, dítě ve školce, ve škole. Je fajn, když se na mě obracejí po čase s tím, že jsou spokojení, jakou práci odvádím. Ta důvěra je zavazující a příjemná zároveň. Díky za to, že takových lidí, je stále více,“ doplňuje tátu junior.

„Musím říct, že mě stejně ty chvíle s foťákem v ruce a pozorováním světa skrz hledáček, bavily. Byl to prima čas,“ utrousí závěrem Václav Vopat druhý – senior. A jeho syn dodává: „Pro mě pořád je…“