Profesí je Karel Fürbach mašinfíra. Už od malička ale miluje vůni dřeva a práci s ním. To, co se sám naučil, už sedmadvacet let ukazuje na Volarských slavnostech dřeva. Nikdy na slavnostech nechyběl.

„Bydlím tady kousek od náměstí, takže jsem tu pokaždé,“ vysvětluje osmašedesátiletý chlapík, který jedním dechem dodává, že do roka pod jeho rukama vzniknou nejvíce dva páry dřevěného obutí. Jsou to ty, které vyrobí na volarských slavnostech. „Nemám čas na to, abych seděl v dílně. Dřeváky ode mě nemá ani moje manželka,“ vysvětluje.

Vyrobit jeden pár dřeváků trvá celý den. „Mnohde se dočtete, že naši předkové dokázali vyrobit i šest sedm párů za šichtu. Tomu já nevěřím,“ vysvětluje s tím, že výrobě předchází důkladná příprava dřeva. „Minimálně půl dne mi trvá, než si upravím dřevěné špalky, abych z nich mohl dřeváky vyrábět,“ popisoval Fürbach na sobotních Volarských slavnostech dřeva.

Spolu s Fürbachem staré šumavské řemeslo s největší pravděpodobností zanikne. „Nedělám to na kšeft, můžu sice dřeváky komukoliv slíbit, ale stejně je ode mě nedostane. Raději bych to naučil dělat někoho dalšího,“ směje se a dodává, že za ta léta vyrobil a prodal jen dva páry dřeváků.

Chuť a pořádný "vercajk" 

Prodat v dnešní době jediný pár ručně vyrobených dřeváků by vyšlo na zhruba tisíc až patnáct set korun. Fürbach vzpomíná, že poslední šumavský řemeslník, pan Jungvirt, od kterého získal šablony na výrobu dřeváků, byl poslední, kdo tradiční obutí vyráběl. Pár prodával za padesátikorunu. „Dalo by se s tímhle řemeslem celkem slušně vydělat, ale já to nechci,“ vysvětluje. Dodává, že on sám pracovat se dřevem začínal při vyrábění dřevěných okapů a dřevěných korýtek na chatičku na vlastní zahrádce.

Fürbach říká, že na výrobu dřeváků je třeba mít chuť, dědka (posez, na kterém řemeslník sedí a má na ní ukotveno poleno, z něhož dřevák vzniká, pozn. aut.), syrovou borovici a pořádný „vercajk“.

„Nechají se vyrobit ze všeho, ale tady na Volarsku se dělávaly dřeváky z borovice, tak se držím tradice. Navíc se borovice dobře opracovává,“ tvrdí s tím, že hodně záleží na náčiní. Fürbach všechno vyrábí ručně. „Naši dědkové taky neměli žádné jiné pomůcky,“ ujišťuje.

Nářadí si řezbář sehnal různě. Vrtáky, co používá, jsou možná stoleté. „Stejně jako některá dlátka či škrabky, některé z nich se našly ještě po předcích. Něco mám od soukromníků z jejich sbírek. Něco jsem si nechal vyrobit,“ popisuje.

Dodává ale, že najít šikovného kováře, který ten správný „vercajk“ dokázal vyrobit, je dnes dost komplikované. „Jednou tady na slavnostech byl kovář z Plzeňska, kterému jsem poslal makety z plechových pásků a on mi některé nářadí vyrobil,“ vzpomíná Karel Fürbach, jak přišel k tomu správnému nářadí.

Vybavení na slavnosti pak vyladil trakařem, do kterého si večer balí svou dílničku, i s oblečením, kterému vévodí šumavský dřevák.