Příběh začal v roce 1990. Lesník a kovář Milan Postrach tehdy pracoval v Bavorsku, odklízel dřevo po kalamitě. Když bylo po půl roce odtěženo, přemýšlel, co dál. Nechtělo se mu opouštět místo, kde dobře vydělával. V Ebersbergu viděl ve výloze výrobky tamního kováře a zámečníka.

„To umím taky, a levou rukou, říkal jsem si a šel se ho zeptat na práci. Chtěl vědět, co umím. Řekl, ať udělám kovářské kleště. Za hodinu jsem je měl hotové. Byl spokojený a hned mi dal práci,“ vzpomíná.

David Sekula ukazuje část řetězu z kovaných srdcí
Kovář rekordman spojil 64 srdcí do řetězu. Dělat s kladivem je makačka, přiznává

Práce měl nad hlavu. Za sedm let si v Německu vydělal dost peněz, pořídil si vlastní dům a kovárnu v Mladých Bukách. Od roku 1997 už podnikal v Krkonoších, v dílně u svého domu. Vyráběl pro domácnosti i firmy. Například mříže do oken a dveří, brány nebo ploty. Vznikaly u něj ale i drobnější věci, třeba krbové nářadí, náčiní ke grilům či stojany na víno.

„Hřebík, brána, padací petlice na visací zámek, nazouvací lžíce nebo koše na oheň, umím všechno. O zákazníky jsem neměl nouzi. Nemusel jsem nikdy platit za reklamu. Nejlepší reklamu totiž dělá dobrá práce,“ ujišťuje Milan Postrach.

S hotelovkou do kovárny

Jeho zručnosti si všimli památkáři a starostové okolních měst, takže získal další práci – zábradlí, ploty nebo schodiště, vše pokud možno vyrobit jako věrné repliky z dávných časů. V té době už s ním v kovárně pracoval také syn Jan, i když vystudoval jiný obor – hotelovou školu. „Říkal jsem mu, že skončí u mě, v kovárně, ale dlouho se tomu bránil,“ usmívá se Milan Postrach.

„Ve finále se mi to hodilo. Na hotelovce jsem se naučil obchod, účetnictví a jazyky, k tomu bych se v dílně asi nedostal. Táta mě pak kovařinu naučil rychleji než nějaká škola,“ oceňuje Jan Postrach.

Lukáš Drbohlav je původně vystudovaný elektrikář. Od toho ale zběhl k truhlařině
Na počátku kariéry Truhláře z Budějc byla manželská postel. Spí na ní dodnes

Jak se ukázalo, šikovné ruce zdědil po tátovi. Společně mimo jiné vyráběli i nejslavnější kousky z kovářství Postrach – repliky kanonů. Tři pro pevnost v Josefově, jeden pro Klub vojenské historie v Trutnově a dvě obří, téměř tunu vážící děla pro dánské filmaře, kteří v Čechách natáčeli historický epos s názvem 1864. „Vyráběli jsme je podle dobových plánů z poloviny 19. století, které jsme našli ve vídeňském archivu,“ připomíná Jan Postrach.

Přes čtvrt století vznikají v rodinné kovárně Milana Postracha a jeho syna Jana zajímavé výrobky.Přes čtvrt století vznikají v rodinné kovárně Milana Postracha a jeho syna Jana zajímavé výrobky.Zdroj: se svolením Kovárna Postrach

Výjimečná byla i jeho práce na malebném loveckém zámku Humprecht. Vše, co šlo, od vstupní brány až po půdu vyměnil za nové – kování na dveřích, zástrče, kliky, zábradlí. „Materiál i nářadí jsme tahali do zámku ručně. Do nejvyššího patra vedlo 171 schodů! Ještě dnes mě z toho bolí nohy. Spousta věcí se navíc musela dokovat až na místě, například točité schodiště. Byla to extrémně těžká, ale hezká práce,“ přiznává mladší z kovářů.

Manželé zajímavě propojili výrobky ze dřeva a z kůže.
Inspirace přírodou: Manželé zajímavě propojili výrobky ze dřeva a z kůže

Otec Milan souhlasně pokyvuje hlavou. „Něco takového už by na mě nebylo. Za chvíli mi bude sedmdesát, takže už to nechávám na synovi. Umí, zvládá to, většinu práce dělá sám. Když ale chce, poradím a pomůžu,“ zdůrazňuje.

Neobvyklým způsobem přiložil ruce k dílu, když syn pronajal kovárnu filmařům. „Pro reklamu potřebovali záběry z kovárny a chlap, který v ní hrál, neuměl vzít pořádně ani kladivo do ruky. Tak na detailní záběry využili ruce mého táty,“ říká Jan Postrach. „No jo, hrál jsem v reklamě kováře,“ dodává Milan Postrach.