Přitom od podzimu 2019, kdy svůj podnik rozjížděl, měl dobře našlápnuto. Lidem v malé obci nabídl špičkovou gastronomii, investoval do modernizace podniku, vybudoval venkovní terasu, kde, připravoval jídla na grilu, dělal zabíjačky, takže pokud jste neměli rezervaci, nesedli jste si. Takový byl o jeho podnik zájem.

Jenže pak přišel covid, restrikce, zavřené podniky a majitelův životní sen se začal hroutit jako domeček z karet. Přestože lidé o neúspěších neradi mluví, čtyřiačtyřicetiletý kuchař David k rozhovoru bez problémů svolil.

„Myslím, že jsme tu hospodu nedělali blbě. Když uvedu příklad, tak první rok v listopadu jsme prodali 300 porcí svatomartinské husy a druhý rok už 750. Jenže to se jídlo mohlo brát pouze s sebou, takže lidé si nevzali celé menu, ale jen husu se zelím a knedlíkem a v hospodě už neutratili nic navíc,“ vzpomíná David Wiśniowski na dobu, kdy se ještě zdálo, že ty to mohlo fungovat.

Majitel nápojářského gigantu Kofola Jannis Samaras.
Majitel Kofoly Jannis Samaras: Válka oživila zkušenost mé řecké rodiny

„Ten zpropadený covid. Zpočátku jsme vařili a rozváželi obědy, tchán mi ochotně pomáhal. Jenže to dlouho nevydrželo a ze sto dvaceti obědů jsme klesli na osm. Navíc ta hospoda byla postavená na jídle, ne na pivu, jen z prodeje PETek s pivem nebo přes okýnko se přežít nedalo,“ vypráví a připomene další dva vlivy, které mu situaci během covidového období ještě více znepříjemňovaly.

„První byl majitel objektu, který mi namísto úlevy a snížení nájem naopak zvedl o valorizaci. A potom stát se svými kompenzacemi,“ říká David, který tvrdí, že stát se v tomto případě postavil k podnikatelům zády.

A nezapomene dodat, že jej šokovalo, když na něj mnohokrát přišlo udání. Hygienici ani policie mu ale nikdy neměli co vytknout. „O to se postarala konkurence. Nechápu to, ale i toto je život,“ mávne rukou David a dodává, že ví, kdo za tím stál, ale nechá si to pro sebe.

Práce, podnikání a rodina. To nešlo dohromady

Za své špatné rozhodnutí považuje to, že podnik nezavřel hned, když tušil, že to prostě nepůjde. „Bláhově jsem doufal, že to přece jen dopadne dobře. No, nedopadlo.“

Naštěstí už celý loňský rok poté, co se snažil hospodu s pomocí zaměstnanců snažil udržet při životě, pracoval v Praze, takže existenčně ohrožen nebyl. „To ale byla další chyba, spoléhat se na najaté lidi. Prostě chybami se člověk učí,“ uznává.

Jenže jeho dvojí život – tedy pracovní týden v Praze a víkendy ve své restauraci – začaly čím dál víc nabourávat jeho život rodinný. „Žena byla s dcerou stále sama a já malou viděl asi půlhodiny za víkend. Takhle to prostě dál nešlo. Se ženou jsme se hádali, já byl nervózní, nespal jsem. Prostě jsem to musel utnout. Kdybych to neudělal, asi bychom už spolu nebyli,“ říká.

Balení první várky jídel, které trutnovský výrobce sterilovaných a sušených pokrmů poslal na Ukrajinu.
V Trutnově vaří pro ukrajinské vojáky. Míří k nim guláše či vepřo-knedlo-zelo

Situace tedy vykrystalizovala tak, že k 1. prosinci loňského roku David svůj podnik zavřel. „Bylo to těžké rozhodnutí, pak se mi hrozně ulevilo,“ vypráví muž, který je prý po dvou a půl letech neustálého kolotoče spokojený.

V Praze vaří ve stabilní a renomované firmě zážitkovou gastronomii, v práci tráví běžnou pracovní dobu, víkendy mí volné a může se věnovat ženě a dceři.

„Když někdy procházím okolo naší bývalé restaurace, zasteskne se mi, protože jsme se tam s manželkou nadřeli, chodila nám nezištně pomáhat spousta kamarádů, za což jsem jim vděčný. Říkám si, že jsem možná některé lidi zklamal, že jsem nevydržel, ale život jde dál. Dluhy, které vznikly, už jsem skoro splatil, takže se z toho snad brzy vyhrabu. Samozřejmě, že mě štve, že jsem v tom podniku nechal peníze. Uvědomuju si, že jsem se měl hodně dobře, …než jsem začal podnikal,“ končí své vyprávění David Wiśniowski.