Rodinný dům v Praze je plný kostek, a jeho pracovna? Z ní musí mít dánský výrobce této stavebnice více než radost. Většího blázna do lega patrně na světě nenajdete. A tak jsme si spolu povídali. O legu, o životě…

Pane Křečku, co vás vlastně na legu baví?

V podstatě všechno. Jedna z mých oblíbených zálib je, když vykupuji kostky lega na kila od lidí a pak to třídím podle druhů kostiček. To mě moc baví. Lego je koníček, živobytí, všechno.

A je něco, co vás na legu nebaví?

Vždycky mám pocit, že mě nebaví to, co právě firma vydala. Nevím proč, ale tak to mám. Je to ale jen do okamžiku, než rozdělám krabičku, rozstřihnu obaly s kostičkami a zjistím, že je dokonalá. Takže vlastně lze říci, že na legu není nic, co bych neměl rád.

Na začátek rozhovoru si jen sesumírujme to, na co se každý novinář ptá a co vlastně v žádném rozhovoru nemůže chybět. Jak začala vaše láska k legu?

V pěti letech jsem dostal pod stromeček od Ježíška první stavebnici Lego, jmenovalo se Basic, taková univerzální stavebnice. Do těch kostiček jsem se zamiloval tak, že už nikdy nic mě víc nepohltí. Rodiče mi pak každým rokem koupili v Tuzexu vždy tak dvě stavebnice. Když jsem byl v učení, ostatní chodili na pivo, a já si místo toho kupoval lega na burzách.

Pojďme udělat takovou malou exkurzi po vašich muzeích, kterých máte nyní pět. Jak to všechno začalo?

S manželkou jsme takhle večer leželi a ona povídá, že se už kvůli legu nemůžeme doma hnout. Tak já jí na to odpověděl, že si tedy musíme zařídit muzeum. No a bylo to.

Které bylo první a která následovala?

První bylo v Praze na Národní třídě, pak přišla Kutná Hora, Špindlerův Mlýn, Jeseník a Poděbrady.

Jak jste přišel na místa existence vašich muzeí?

Špindlerův Mlýn byla jasná volba, protože jsem tam jezdil lyžovat, závodil jsem tam. V Kutné Hoře máme rodinnou chalupu. Poděbrady - tam jsem se jednou vydal za kamarádem, který se tam léčil se srdcem a on mi povídá: „Hele, tady není kam jít, co kdybys tady otevřel muzeum“. Tak jsem ho otevřel. Do Jeseníku jsem často jezdil na dovolenou, tenhle kraj mám rád. No a Praha je přece jasná volba, bez ní by to nešlo. Uvažoval jsem, zda nekoupit nějakou nemovitost na periferii hlavního města a zrekonstruovat ji, ale bylo by to prostě stranou dění, což se mi nezdálo, prostě nebylo by to světové. A já chci být nejlepší v tom, co dělám, a to mi poskytuje Národní třída. Nikdo mi zpočátku nevěřil, že by muzeum lega mohlo zaplatit nájem, vypadalo to jako sci-fi myšlenka, ale podařilo se.

Každé muzeum je něčím dominantní, nebo je to pelmel stavebnic?

Je to svým způsobem pelmel, který obměňuji. Nicméně každé muzeum má spoustu originálních setů. Nemyslím tím firemně originálních, ale originálních tím, že jsem je vytvořil já sám podle svého nápadu. Vymyslel jsem je a postavil. Vždy je to ale nějak spojené s danou lokalitou. Třeba ve Špindlerově Mlýně je dvoumetrový Krakonoš sedící na lavičce, je tam i velké centrum města, centrum Svatý Petr s lanovkami, lyžaři. V Jeseníku zase dominuje budova Priessnitze, osvícená, metr a půl vysoká, dva metry dlouhá, metr a půl široká. Kutná Hora? Tak tam máme Lego hotel, který vlastním. Takže Lego pokoje, Lego muzeum, Lego obchod, Lego kavárna, dvoumetroví kostlivci z lega. Náš soused je světoznámá kostnice, takže ta, samozřejmě, nechybí. A pochopitelně je tam i stavebnice svaté Barbory. Poděbrady, tak tam zase je stavebnice tamního krásného náměstí.

A pak je to naše největší muzeum v Praze na Národní třídě. Pět metrů dlouhý Karlův most s deseti tisíci minifigurkami, vypadá jako před pandemií. Uvidíte i Národní muzeum, část Národního divadla, Prašnou bránu, Staroměstský orloj a řadu dalších památek.

V Kutné Hoře vlastníte Lego hotel, jak to tam vypadá?

Hotel je významný tím, že v každém ze třinácti pokojů najdete hromadu lega, na chodbách lego, pokoje jsou uzpůsobené dětem, je tam minimum ostrých předmětů. Venku je velká zahrada, není svázaná bazénem, je tam dětský koutek, místo pro fotbal, volejbal, prolézačka. No a mezitím jsou velké sochy z lega. Od července máme všechny pokoje vyprodány.

Uvažujete o dalším muzeu, prý by mohlo být ve Zlíně?

Přesně tak, je to i můj byznys plán. Muzeum sice mám v Jeseníku, ale to je malé. Na Moravě je velký potenciál a cítím po legu „hlad“. A Zlín je podle mě správné místo pro další muzeum. Přiznávám se, že Zlín neznám. Sice jsem tam projížděl, ale více jsem ho nepoznal. Takže se chystám s manželkou, že tam strávíme pár dnů, budeme se bavit s místními a určitě na něco přijdeme. Navíc můj podnikatelský vzor je Baťa, bylo by to symbolické. A ještě připomenu, že Liberec a Brno s muzeem nevyšly.

Proč?

V Liberci jsem muzeum měl, ale prostě tam lidi nechodili. A v Brně jsem se snažil, ale jaksi jsem narazil na úřednickou laxnost, tak jsem se vydal do Jeseníku, kde byli za můj zájem docela rádi.

Kolik vlastně Lego vydalo za dobu své existence setů?

Statistiky se rozcházejí, ale myslím si, že kolem dvaceti tisíc.

Kolik jich máte vy?

Agenturou Dobrý den mám potvrzených necelých sedm tisíc setů. Ve skutečnosti jich máme přes deset tisíc, spousta jich není ještě vystavená, některé ani nevystavím, protože si je hýčkám jen pro sebe.

Doma tedy samé lego, kam se člověk podívá?

Přesně tak. Naštěstí máme velký dům a já mám ohromnou pracovnu s miliony kostiček lega.

Neztrácíte se v tom?

Ne, mám detailní přehled o všem. Vím přesně, kde co najdu, kde je jaký set, mám všechno vytříděné. Podél stropu se mi táhne 250 šanonů s plánky.

Takhle precizní jste byl odmalička?

Myslím, že na tom je založeno celé podnikání s otcem. Bez toho by to prostě nešlo.

Jaké lego je ve vaší sbírce nejstaršího data?

Nejstarší stavebnice Lego, kterou mám, je z roku 1948, to jsou v podstatě dřevěné kostky v krabici. Nynější cena těch pár kostek je tak 25 tisíc korun.

Pane Křečku, vy jste ženatý. Předpokládám, že seznámení s budoucí manželkou se odehrálo v nějakém znamení lega?

Lego v tom vážně roli nehrálo. Bylo to před 17 lety a potkali jsme se v restauraci. Ale když jsme mířili na svatební cestu, jeli jsme do Dánska, Mekky lega. A samozřejmě jsem jí neříkal nic o tom, že tam jedeme s hlavním záměrem navštívit tamní bleší trhy. Co já tam tehdy koupil lega!

To z vás byla manželka nadšená…

Už si ani nevzpomínám, co mi tehdy říkala, ale jinak lego má ráda. Stará se o chod firmy po stránce finanční a reklamní.

Staví s vámi?

Nestaví. Nicméně když jsme otevírali muzeum v Praze na Národní třídě, tak stavěla modely celá rodina, tedy i ona. Já si totiž z 99 procent stavím všechny modely sám. Manželka lego miluje, hlavně starší kousky.

Jak změnilo lego její život?

Zcela určitě dost, ale především ji změnilo v tom, že si musela domů pořídit boty s pevnou podrážkou. Ty kostičky, když na ně šlápnete, jsou zatracené ostré.

Kolik času trávíte stavěním?

Stavím denně minimálně dvě hodiny, což je taková moje minimální norma. A stavím většinou ráno. Vstávám ale hodně brzy, naučil jsem se to v původní profesi, řezníci vstávají brzy, kolem třetí, čtvrté. Nyní je to trochu později, ale vstanu klidně v pět, v šest hodin a stavím.

Jak máte velké děti?

Tři dospělé - dceru a dva kluky - a osmiletého syna. Jeden ze starších synů převzal rodinné řeznictví, tedy výrobnu a maloobchodní prodejny, kterých máme v Praze deset, a které s otcem vlastním. Otec ve firmě nadále pracuje. Navíc synovi pomáhá jeho brácha, student vysoké školy, a sestra, která má vysokou už za sebou. A jsou to jeho velké opory. A já to sleduji z povzdálí.

Takže toho nejmladšího si nenápadně vychováváte jako legového nástupce?

Lego absolutně miluje. Dokázal postavit veliký set Lego Lamborghini, který je určený pro patnáctileté. A on to dal dohromady v osmi, neskutečné! Při stavění mu občas poradím, ale je moc šikovný. Ale to jsou všechny moje děti, na které jsem hodně pyšný. Moc. Jsou to dary z nebes.

Ženy si kupují šminky, kabelky, boty, vy lego…

Jak která žena.

Neříkejte, že vaše žena je výjimka.

Moje žena je velice spořivá. Kdyby si chtěla koupit boty za tři tisíce korun, řeknu jí, že ji dám stavebnici za ty tři tisíce a že za pár let, až ji prodá, dostane za ni deset tisíc. A ona se rozhodne pro stavebnici.

No dobře. Pane Křečku, jak si myslíte, že tohle vaše „legové“ postižení bude trvat dlouho?

Já doufám, jelikož mám artrózu v palci, že mi to někdo opraví a budu moci stavět pořád dál. Budu rád, když ta vášeň vydrží do konce života, a já tím pádem nezažiju nudu.

Klidně můžete stavět jednou rukou. Ještě mi řekněte, cítíte, že se vaše závislost stále stupňuje, nebo je ve stavu roviny?

Je v módu roviny, přece jen jsem duchem podnikatel. Některé ceny, zejména u starých setů, nejsem ochoten akceptovat. Sice mi ve sbírce chybějí, ale neumím a nechci zaplatit tolik peněz, protože mi to připadá líto. Každá věc má nějakou cenu, která je pro mě stropová a nelze přes ni jít. Třeba mě hodně trápí, že bych chtěl mít ve sbírce malého zlatého panáčka Mister Gold, který je starý asi šest let. Firma vyrobila kdysi asi pět tisíc kusů, minibalíčků s figurkou, stálo to 79 korun. Když jsem si ji v roce 2013 chtěl pořídit, už stála 500 eur, a to jsem řekl, že nedám. No a nyní stojí těch eur pět tisíc. Já prostě nejsem ochoten zaplatit za malého plastového panáčka tolik peněz. Jsem blázen, ale ne až tak velký.

Ale kdyby se někdo našel, kdo vám ho pro muzeum koupí, neodmítl byste?

Samozřejmě, že ne, to bych byl ještě větší blázen. Jo, je to možnost, jak ho získat, ale já ho kupovat nebudu.

Lze říci, kolik peněz máte v legu investováno?

Tak jedna věc jsou lego sety pro investice, které časem nabírají na své ceně, a druhá věc je vše, co mám vystavené anebo ještě nepostavené. Kolik? Nevím. Jediná suma, která se dá nějak říci je, že kdysi jsem dostal nabídku na odkup celé sbírky v muzeích, což je asi pět tisíc setů, za dvacet milionů korun. Neprodal jsem.

Kolikrát jste za svůj legový život chtěl naházet všechno do pytlů a vyhodit z okna, zavřít muzea? A zase se vrátit k masu?

Maso jsem opustil, tam vládne mládí. Ale lego? Ta situace nenastala mockrát, ale párkrát se ty myšlenky objevily. Naposledy, když nám naše vláda na začátku letošního roku podtrhla nohy se systémem dotací. Říkal jsem si, že tohle mohl vymyslet jen absolutní hlupák. A napadalo mě, proč já to dělám? Proč v týhle zemi podnikám? Proč tady platím daně? Proč zaměstnávám lidi? To byla rána pod pás. Jsem ale životně obrovský bojovník, přes všechno jsem se přenesl a máme všechna muzea otevřena.

Když bylo zavřeno, muzea jste si projel a prohlédl?

V každém jsem strávil tak dva měsíce času v kuse včetně sobot a nedělí. Měnil a upravoval jsem sbírky, oprašoval. Vymysleli jsme nový systém, jak zamezit vstupu prachu do vitrín, což jsme měli udělat dávno, ale chybami se člověk učí. Tímto způsobem jsme udělali nově všechna muzea.

Oprašovali. Vy nemáte na prach uklízečky?

Většina setů je pod sklem, ale prach se dostane všude. Pro mě uklízečky nepracují, pro mě pracují vyškolení prodavači, odborníci na lego, a pouze ti mohou lego oprašovat se mnou. Nemůžeme najmout někoho jen tak, že bude čistit prach na legu, to neexistuje.

Jak byste popsal uplynulé období se zavřenými dveřmi?

Jak jsem říkal, všechna muzea jsem opečovával. Ale ten stav lze popsat, že trvale stojíme nad propastí. Firma negenerovala zisk, patlali jsme to, jak to šlo, půjčovali jsme si peníze. Hodně pomohli kamarádi, všichni chtějí, abychom Lego udrželi. Musím také říci, že jsme byli potěšeni jednáním majitelů objektů, kde muzea sídlí. Uvedu příklad, pražskou Národní třídu. Asi po měsíci přišli majitelé s tím, že nám dají nájem za třetinu, k tomu nám stát dával nějakou podporu. Tahle serióznost majitelů byla pro nás záchranný kruh.

Máte někdy „legové“ sny?

No jéje! Mám jich spoustu, jsou báječné a většinou ty snové příběhy jsou spojené s jednotlivými druhy lega - Harry Potter, Pán prstenů, Piráti z Karibiku.

Jakou roli tam většinou hrajete?

Většinou hrdinu.

Jak ty vaše sny vypadají? Křičíte u toho? Co manželka?

Přesně to nevím, ale manželka mě na to upozorňuje, že ze spaní křičím, tak jednou za měsíc. Maximálně.

Když jste byl malý kluk, měl jste rád i jiné hračky? Vláček, medvídka, panenku?

K mým oblíbeným patřila stavebnice Merkur, ale problém byl, že mně ty šroubky moc nedržely, tak mně to dlouho nevydrželo. A miloval jsem autodráhu, s tátou jsme ji stavěli, jezdili jsme.

Máte ještě čas a myšlenky na nějaký další koníček?

Mám rád sport a rád hraju hokej.

Kolik hokejových stavebnic máte?

Tuším, že dva tovární sety, lego stadion a k tomu spousty brankářů, protože to je funkční stavebnice stará asi dvacet let.

Jak byste popsal rozdíl ve skládaní lega z originálního setu a podle vlastního nápadu?

Vlastní nápad musí dozrát a přijít. Je to úplně něco jiného, než tovární set. Ten mohu stavět v letadle, v nemocnici, prakticky kdekoliv na dovolené. Set podle sebe mohu stavět jen v pracovně, podle mého nápadu vyžaduje stavba přípravu, a ještě mi s tím pomáhá kamarád.

Prý také skládáte portréty známých osobností?

Postavil jsem třeba Dominika Haška, zatím poslední byl fotbalista Vladimír Šmicer. Ale stavím je jen minimálně. Teď mám v jednání dva portréty, ale zatím neprozradím. Jen podotýkám, že politik to rozhodně nebude.

Jak se takový portrét vytváří?

Mám fotografii osobnosti, kterou počítačový program zpracuje a přesně mi naznačí, která kostka a v jakém barevném provedení kam patří. A podle toho stavím.

Takže na otázku: „Jak se máte?“ odpovíte, že báječně…

Přesně tak. A zítra mířím do nemocnice v Říčanech, budou mi operovat koleno.

Lego si berete s sebou?

O tom nepochybujte.

Uteklo 24 hodin a vytáčím telefonní číslo Miloše Křečka.

„Dobrý den,“ zdraví mě vesele chlapík na druhém konci.

Dobrý den, jak se máte dneska?

Báječně, s nohou už hýbu. Opravili mi meniskus a bylo to rychlé, mám dobrého doktora. Před dvěma hodinami mě přivezli ze sálu, večer jedu domů.

Co lego?

Dopoledne jsem před operací postavil dva sety vznášedla. Čekání mi hezky uteklo, sestřičky mě vyfotily, tak vám pošlu fotku.

Co kdybyste v nemocnici musel zůstat déle? Bez stavebnice? To by byla tragédie, že?

Nebojte, manželka je nablízku, přispěchala by na pomoc a přivezla by nějaký set.

Napadlo mě, máte z lega postaveného nějakého křečka?

Vidíte, to mě vůbec nenapadlo, děkuji za impuls. Myslím, že v brzké době, tak do měsíce do dvou, musí nějaký křeček vzniknout.