Mým snem je být pánem tvrze, říká autor historického nábytku ze severu Čech

Původně jste chtěl být kastelánem, proč z toho sešlo?
Už tak v sedmi osmi letech jsem měl jasno, chtěl jsem být kastelánem. Postupem času jsem ale zjistil, že mi vadí davy lidí. S kamarádem jsem provázel po hradě Valdštejn a viděl jsem, že si spousta lidí koupí vstupenku a pak chtějí ten hrad zdemolovat. A uvědomil jsem si, že kastelány obdivuji, ale už to nechci dělat. Mým velkým snem je mít svou vlastní tvrz.

Rotmistryně pracuje v kanceláři. Dokáže ale téměř uzvednout samu sebe

Jak jste daleko s tímto snem?
Dnes je problém jednat s lidmi, kteří podobné stavby vlastní. Majitelé je nechtějí prodat, objekty chátrají a památkáři s tím nic nedělají.

Dnes vyrábíte repliky gotického nábytku. Jak jste se dostal k této profesi?
Zbožňoval jsem a zbožňuji středověk. Začalo to samozřejmě husity, pak mě ale velmi oslovila kniha České země za vlády Lucemburků s krásnými obrázky. A tak jsem si začal nábytek z těch obrázků překreslovat. A když mě opustilo kastelánství, rozhodl jsem se, že si podobný nábytek vyrobím. I proto jsem šel po základní škole na Soukromou střední průmyslovou školu Liberec – Kateřinky.

Co Vás na gotice fascinuje?
Za prvé krása, za druhé účelnost a všestrannost. Třeba taková truhla nebyla nejen k ukládání věcí, ale mohla posloužit jako zavazadlo, sedátko, stůl i lůžko. Úplně mě ohromila lavice s překlopným opěradlem. Když jste chtěl sedět směrem ke stolu nebo od stolu, stačilo jen opěradlo překlopit. Takže se nemusela složitě otáčet celá lavice. Nevím, jestli byli tehdy lidé více líní, nebo jestli víc mysleli.

Pro koho vlastně vyrábíte?
Nejdříve jsem začal vyrábět nábytek pro šermířské spolky. Takže jsem dělal repliky skládacích stolů a židlí. Samozřejmě, že to chtěli mít co nejskladnější a nejlevnější, takže jsem ten nábytek vyráběl na strojích. Ale to mě nebavilo, a tak jsem postupně přesedlal na ruční výrobu složitějších kusů. To, co dělám dnes, jaké používám techniky, vychází z práce středověkých nábytkářů spojené s mou již dvacetiletou praxí plné experimentů a výzkumu. Dnes vyrábím nábytek hlavně do nově vznikajících expozic, do muzeí, galerií. Ale dělám nábytek i pro fajnšmekry, kteří chtějí mít ručně vyrobené repliky středověkého nábytku a dokáží ocenit ruční práci, která je v tomhle stěžejní. Mnou vyrobený nábytek je samozřejmě dražší než dnešní běžná produkce. Ale na druhou stranu je to stejně vyrobené jako před sedmi sty lety.

Nový trend ve vaření piva. Své vlastní mají na sedmi českých univerzitách

Kde mohou gotický nábytek z Hutě lidé vidět?
Teď máme s mou paní velikou výstavu v Chomutově, přesněji v místním Oblastním muzeu. Výstava vznikla vlastně náhodou, ale o to je hezčí. Řekl bych, že jde dokonce o výstavu evropského formátu, protože nikde v Evropě se tohle nedá vidět. K vidění na jednom místě je 63 kusů gotického nábytku, gotické kostýmy šité mou paní plus hromady dalších dobových předmětů, které vyrábí naši kamarádi, třeba dřevěné misky, výrobky z kůže, hudební nástroje. Ze všeho jsme vytvořili šest zákoutí, aby lidé viděli, jak se v gotice žilo. Mezi lidmi stále panuje představa, že tehdejší doba byla potemnělá, šedá, ale to není pravda. Naše výstava ukazuje, jak to opravdu bylo. Takže hýří barvami, tvary. Několik expozic s mým nábytkem je v jižních Čechách. Třeba v klášteře v Českém Krumlově, v Jindřichově Hradci, v Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy. Ale i na hradě Trenčín na Slovensku. V mohutné věži hradu z dob Matúše Čáka Trenčianského jsou vybaveny dvě místnosti naším nábytkem.

Jste známý i tím, že gotické oblečení nosíte i normálně, třeba i do společnosti. To vás gotika tak pohltila?
Určitě. Třeba když jsem studoval v Písku v roce 2000, už tam to začalo. Nejdřív jsem měl jen gotickou košili a nosil jsem k ní třeba normální šortky. S kamarádem jsme si pak začali dobové oblečení šít. Vyzvídali jsme od šermířů střih na boty. Od té doby jsem si ušil několik obleků, další mi šije má paní. Doporučoval bych takovou výrobu každému. Protože po té práci si těch věcí vážíte o hodně více než oblečení, které si koupíte v obchodě.

Jaké jsou reakce lidí na vaše oblečení?
Jak kdy. Někdy se setkávám s údivem a nepochopením. Často jde o strach lidí z něčeho, co se sami bojí veřejně projevit. Razím ale přesvědčení, že by lidé měli chodit oblečení, jak chtějí a jaké jsou jejich zájmy. Když potkám člověka v podobném oblečení, automaticky si tykáme a víme, že si máme o čem povídat. Konfekčně oblékající se lidé se míjejí na ulici, aniž třeba tuší, že prošli kolem člověka, který má stejné zájmy, stejné koníčky. A tak si spolu třeba nikdy nepohovoří.

Přednedávnem jste získal titul Mistr tradiční rukodělné výroby Libereckého kraje. Jak jsou podobná ocenění důležitá pro výrobce vašeho typu?
Je to taková morální odměna za to, že vaši práci okolí vnímá, že to není zbytečné. Podpora řemesla, které tady je několik století.

Nejmenší víska táhne. Z malebného Mutkova mladí neprchají, po chatách je sháňka

Vyrábíte repliky nábytku. Jak se dostáváte k předlohám?
Několika způsoby. Inspiraci čerpám z fotografií, z obrazů, plastik, soch, nástěnných malbách i z vitráží. Pak ho srovnávám s dochovaným nábytkem, protože se mnohdy stávalo, že autor si něco trošku vymyslel. A když tu věc chci vyrobit, zjistím, že je tam konstrukční problém. Mám kamaráda, který objíždí památky a jednotlivé kusy nábytku mi detailně nafotografuje. Já už si to zvětším, abych dohledal úplné detaily a můžu se do toho pustit. Důležité také je, aby se mi onen kus nábytku líbil, protože jinak mě výroba nebaví.

Jak pak trvá výroba třeba truhly?
To nedokážu říct. Někdy se člověk dostane do tvůrčího transu a opravdu jede. Většinou nedělám jednu, ale rovnou tři stejné repliky. Jednu pan zestařím, aby vypadala dobově, další dvě dodělám tak, jak by vypadal originál v době vzniku. A jednu z nich si nechám. Díky tomu mohla vzniknout výstava, o které jsme se už bavili. Zestařená jde do expozice, která je na to vhodná, tedy tam, kde je třeba původní omítka.

O velkém snu jsme se už bavili. Je kromě vlastnictví tvrze ještě jiný?
Pár snů už jsem stihl. Chtěl jsem se naučit střílet z luku, splnilo se, dodnes střílím z kuše. Chtěl jsem jezdit na koni, jezdil jsem a doufám, že jezdit budu. Zkouším sokolnictví. Udělal jsem si kvůli tomu zkoušku z myslivosti. Co se týče nábytku, tam si žádné mety nedávám, pořád je co objevovat, pořád se jde učit a tvořit dokonalejší věci.