Profesně se setkali na střední odborné škole v Oselcích a hned si padli do noty. Po maturitě se sice každý vydal jinam, ale jejich cesty se později zase zkřížily. A teď spolu v Klenčí pod Čerchovem pracují.

„Dlouho jsme se věnovali kovařině a podkovařině jenom ve svém volnu a všechny zakázky řešili o víkendech. Před čtyřmi a půl lety se to zlomilo. Dostali jsme nabídku jít do Německa, kde nás zaměstnala vyhlášená restaurátorská firma. Díky tomu jsme dělali hodně zajímavé věci a opravy památek první kategorie. To by se nám v Čechách jen těžko poštěstilo,“ řekl dvaatřicetiletý Martínek.

Kromě mříží, zábradlí a fontán obnovovali například dvoumetrové galvanoplastiky andělů na tamější hřbitovy. „Nejvíc času, skoro tři roky, jsme strávili v Hannoveru. Restaurovali jsme technickou památku Wasserkunst v zahradách Herrenhausen z 19. století. Jde o soustavu obrovských mlýnských kol, pump a čerpadel,“ vysvětlil. Doplnil, že jedno kolo váží dvaadvacet tun a má v průměru dvanáct a půl metru. Postupně je všechny rozebrali, pomocí kladek a kurtů přesunuli do dílny, opravili a zase museli složit. „A žádný návod k tomu samozřejmě nebyl,“ smál se Teplý.

Občas ale v Hannoveru nastaly okamžiky, kdy jemu ani kolegovi do smíchu nebylo. „Někdy jsme nevěděli, co s jednotlivými kusy dělat. Kolikrát jsme se pohádali. Pak jsme si to vyříkali a zase spolu normálně mluvili,“ vyprávěl Martínek a jeho o dva roky mladší kamarád mu dal za pravdu.

Kromě přátelství je spojuje nadšení pro řemeslo. A oba milují výzvy. „Čím je práce náročnější, tím je pro nás zajímavější a chceme se do ní pustit, “ tvrdí. Poprali se také s tím, když dostali od německé restaurátorské firmy nedávno výpověď. Podnik totiž kvůli koronakrizi přišel o státní zakázky a propouštěl. „Zkouším firmu rozjet tady v Čechách a Vojta mi pomáhá. On se ale našel hlavně v podkovařině, kterou dostudoval v Jaroměři. Vlastně začínám skoro nanovo,“ uvedl Martínek.

Kovařina ho nepřestává fascinovat. Líbí se mu nezkrotnost materiálu i to, co ze železa nakonec dokáže vytvořit. „Někdy mi trvá dlouho, než přijdu na správný postup. Udělám třeba dvacet třicet kusů, které vyhodím do šrotu. Občas lítají nepovedené zmetky po celé dílně a já jsem vzteklý. O to větší radost mám, když se nakonec výrobky povedou. Jsou odkazem pro budoucí generace, protože tady vydrží stovky let,“ uzavřel.