Zvenčí nevypadá dům v Lihovarské ulici v Postřelmově nijak výjimečně. Kdy vám však Libuše Strachotová otevře dveře, ocitnete se v předsíni plné praporů pro sokoly či hasiče. Vyšívané obecní či státní znaky, církevní korouhve a prapory zdobí i prostory dílny, která svou útulností připomíná spíše obývací pokoj.

„Když se mi něco nepovede, nic nevyhodím, ale udělám z toho ukázkový prapor. Jsem schopna na tom ukázat jednotlivé techniky, zákazníci si tak můžou vybrat,“ poznamenává Libuše Strachotová nad prapory, které přitom vypadají zcela dokonale.

Povolání vyšívačky se v rodině Libuše Strachotové dědí. „Moje máma nebyla vyučená, byl to její koníček, vyšívala jen ručně. Byla velmi vyhledávaná. V sedmdesátých, osmdesátých letech se vyšívalo, háčkovalo, paličkovalo, šilo oblečení, pletlo. Téměř vše tohle naše máma dělala. Když se kolem toho holky od dětství točí, tak jsme já i všechny mé sestry tyto věci dostaly do vínku,“ říká.

Šít začala Libuše Strachotová snad v deseti letech. Táhlo ji to ke stroji a když se v patnácti po základní škole rozhodovala, co dál, byly pro ni látky, šití a vyšívání jasná volba. V roce 1980 nastoupila na obor umělecká ruční vyšívačka v Praze. Tam se však učila jen teoretickým poznatkům. Praxi získávala v Javorníku na Jesenicku u řádových sester.

„Vyučily jsme se v Javorníku v klášteře. Po mě bylo ještě devět děvčat, pak to v osmdesátém devátém skončilo. Loni jsme měly poprvé v Javorníku sraz v bývalém soudu, kde jsme bydlely i se učily. Sešlo se tam osm sester. Tyto dvě jsou první vyšívačky, které tam nastoupily v šedesátém devátém roce. Znám je pod civilním jménem Pavlínka a Maruška. Toto je sestra Miriam. Když jsme jako patnáctileté přišly do kláštera na praxi, s ní jsme se nejvíc kamarádily,“ ukazuje na fotografii, kterou má v dílně.

Výroba obecního či spolkového praporu trvá měsíc až šest týdnů. Na začátku je grafický návrh zvětšený do velikosti budoucího praporu. Jeho kontury Libuše Strachotová překreslí na pauzovací papír. Do šablony pak nahusto vypíchá dírky. Papír potře barvou, která skrz dírky prosákne na látku, na niž následně vyšívá. Barvu si vaří sama, i to ji naučily sestry v klášteře.

„Smíchají se tři ingredience, kalafuna, barva a vosk. Smrad je při tom neskutečný, vařím ji v garáži. Mám mi vydrží celý rok,“ poznamenává Libuše Strachotová.

Kompenzace sportem

Hlavní část práce tráví u vyšívacího stroje. „Je to ruční vyšívání. Můžete vyšívat s jehlou v ruce, ale to bych vyšívala prapor rok a nikdo by to nezaplatil. Vyšívací stroj je nástroj. Srovnávám to s brusičem skla. Ten také sedí u kotouče a otáčí vázu podle nakreslené předlohy,“ vysvětluje řemeslnice, proč je její vyšívání ruční práce.

U stroje denně sedí šest, osm i více hodin. „Nejnáročnější jsou malby jehlou. To mi zabere i deset, dvanáct hodin. Když vyšívám třeba světce, neodejdu, dokud nemám obličej, abych byla s celodenní prací spokojená,“ popisuje.

Po hodinách u stroje trpí záda, ale i oči. „Brýle už nosím, když vyšívám miniaturní věci, používám i lupu. Teď už nepracuji tak dlouho, musím to kompenzovat sportem a odpočinkem, teď v létě je nejlépe u bazénu v zahradě. Víkendy se snažím mít volné, abych se zrelaxovala. Zjišťuji, že se pak do práce strašně těším. Svrbí mě prsty, hned bych šla do dílny,“ usmívá se žena.

Kromě látek jsou jejím hlavním výrobním prostředkem nitě. Libuše Strachotová používá i stříbrné a zlaté, které se vyráběly v šumperské Hedvě.

„Když jsem zjistila, že se má zavírat, nakoupila jsem si je ve velkém množství. Jsou s přídavkem kovu a mají nádech staršího materiálu, který se používal dřív,“ vysvětluje jedinečnost „hedváckých“ nití.

Za čtyři desetiletí vyrobila okolo patnácti stovek praporů. Ten zatím poslední bude sloužit hasičům v jihomoravských Šaraticích. „Tohle všechno je vyšívané. Hasičské symboly, žebříky, sekyrky jsou imitace kovu, vnitřní znak je také ve dvou technikách, stuha je vyšita tím nejtěžším způsobem. A svatého Floriána jsem dělala asi padesát hodin,“ ukazuje na kousek, který ji visí po impregnaci v garáži.

Studovat to nelze

Libuše Strachotová vychovala během let řadu následovnic. Už třicet let se obor umělecká vyšívačka vystudovat nedá, zájemkyně se tak učí od zkušených mistryň nebo se zkušenosti předávají z matky na dceru. To je i případ postřelmovské řemeslnice. Kvůli zachování rodinné tradice Libuše Strachotová nedávno ukončila spolupráci s firmou a začala budovat vlastní jméno a značku.

„Pokud mám mít ve vyšívání pokračovatele, nic jiného nezbývá. Pojedeme pod naším jménem, aby až se Lucka vrátí po mateřské do pracovního procesu, mohla v našem jméně pokračovat. Řekla bych, že na to má buňky. Okoukala ode mě všechno,“ poznamenává.

O své práci říká, že je to srdeční záležitost. Na každou zakázku se velmi těší. „Když ji pak předávám hotovou zákazníkovi, mám z toho radost, protože jsem se zakázkou spokojená a vidím úsměv i na jejich tváři,“ uzavírá.