Na lokál s výčepem přebudovali manželé Štětkovi část rodinného statku. Ladili každý detail, aby se u nich hosté cítili co nejlépe. „Společně jsme to plánovali a vymýšleli tři roky. Když bylo konečně hotovo, měli jsme z toho velkou radost. Otevřeli jsme osmého února, ovšem kvůli koronaviru jsme hned třináctého března zavřeli,“ popisuje nešťastný start Helena Štětková.

Na podnikání ale nezanevřeli. Jakmile to situace dovolila, rodinná hospůdka v Javorku opět vítala hosty. „V červnu jsme otevřeli znova. Připravovali jsme grilovaná vepřová kolena a žebra, vařili polévky, nabízeli zákusky od cukrářky, která je pekla speciálně pro nás. Lidem se to líbilo,“ pochvaluje si zájem provozovatelka restauračního zařízení.

Idylka ovšem netrvala dlouho. Koronavirus, potažmo vládní nařízení, před pár dny udeřily nanovo. „Provoz hospůdky něco stojí. Náklady převýšily příjmy, museli jsme to stopnout. Nevím, jak to bude dál,“ smutně kroutí hlavou Helena Štětková, která má kromě hospody i ubytovací zařízení pro vozíčkáře. I tato služba, dříve hojně využívaná, je nyní takřka prodělečná.

Neměli žádné příjmy

Už při první vlně koronavirové pandemie začali lidé na vozíčku pobyty houfně rušit. „Bojí se. Nedivím se jim. Ale když chtěli najednou všichni vrátit zálohy, bylo to hrozné. Neměli jsme žádné příjmy. Dokonce ani vidinu nějakých příjmů. Snažila jsem se s nimi dohodnout na jiném řešení,“ říká podnikatelka z Javorku. Někteří na její nabídku posunutí pobytu na pozdější dobu přistoupili. Mnozí z nich jsou stálí hosté.

Vracejí se i kvůli malé „zoologické zahradě“, kterou manželé Štětkovi nabízejí jako bonus pro ubytované. Jiní ale trvali na svém a chtěli peníze vrátit okamžitě. Těch byla většina. „Paradoxně ti, co chtěli zálohy vrátit, hned po uvolnění volali, že chtějí opět využít naši nabídku ubytování. Přednost ale dostali klienti, kteří mi vyšli vstříc,“ pokračuje podnikatelka z Javorku.

Koronavirová pandemie podle ní prověřila charakter lidí. Někteří se dožadovali svého a nezajímal je osud druhých. Jiní naopak podali pomocnou ruku. „Stalo se mi, že mi jedna prodejna ve Žďáru nad Sázavou, kam chodím nakupovat krmení pro naše zvířata, odložila placení. A to až do doby, dokud nebudu mít zase nějaké příjmy. Tehdy jsem se opravdu rozbrečela. Strašně mě to dojalo. Cizí lidé se k nám zachovali jako přátelé,“ neskrývá Helena Štětková emoce.