Právě do Bystřice se dlouho před listopadem 1989 jezdilo pro zmrzlinu. Ne na jeden kopeček, ale rovnou do různě velkých termosek. Uzavřených velkým korkovým špuntem. Tak to dělali i Pražáci mířící na jih za víkendovým odpočinkem. V těch dobách totiž centrem Bystřice procházela mezinárodní silnice E55 známá dnes více pod označením I/3.

Kolem restaurace U Hlaváčků, kde studenou pochoutku v předsálí hospody prodávali, musel projet každý „lufťák“. A není divu, že se tvořily fronty a že si někteří zákazníci dokonce vytvořili na Hlaváčkově zmrzlině téměř závislost.

„Dříve nebyly tak výkonné mrazící stroje, zmrzlině trvalo dlouho, než byla taková, jak má být,“ vysvětluje Karel Hlaváček, majitel restaurace dlouhá čekání.

Nechtěli německý nápis

Jeho restaurace pod stejným jménem funguje už více než století. Předtím bystřická hospoda nesla název U černého orla. Podle vnuka Karla Hlaváčka, Pavla, ale v meziválečném období živilo rodinu především vlastní hospodářství.

Pivo se točilo až po práci a především o víkendech, ale stále jen jako přivýdělek k sedlačení. „Otec mi vyprávěl, že děda v roce 1926 přistavěl k výčepu sál. Budovat ho začali na jaře a na podzim už tam při posvícení tancovali,“ připomněl.

Po okupaci Československé republiky nacisty pan Hlaváček nechtěl, aby na štítě bylo českého také německé slovo gasthaus. Poupravil proto jméno zařízení na univerzální – Hotel Hlaváček. Za války ubikaci v patře využívali Němci, po nich pak asi tři měsíce Rusové.

close Karel Hlaváček s vnukem Pavlem. info Zdroj: Deník/Zdeněk Kellner zoom_in Karel Hlaváček s vnukem Pavlem

Hospoda však dlouho rodině a pod stejným názvem, nezůstala. Po znárodnění po roce 1948 naštěstí směli Hlaváčkovi ve své hospodě zůstat. Po nástupu komunistů majitel pracoval jako vedoucí a rodina bydlela jako nájemníci v prvním patře. Zařízení se tehdy jmenovalo znovu jinak - restaurace Na náměstí. „Jednoduchým strojem, kde chladícím médiem byla ještě solanka, jsme začali vyrábět zmrzlinu někdy kolem začátku šedesátých let. To jsem ještě nechodil do školy,“ podotkl Karel Hlaváček.

Tradice výroby zmrzliny je tak u Hlaváčků dlouhá přes šedesát let. Postupem času se mražený ovocný nebo smetanový krém stal nedílnou součástí mlsání rodin chatařů nebo obyvatel okolních sídel po nedělním obědě.

A lidé na ně stáli fronty. Později provozovatel, jímž bylo zpočátku spotřební družstvo Jednota a později Restaurace a jídelny (RaJ), pořídil nový stroj německé výroby a v 70. letech pak italský na zmrzlinu točenou. Za celou tu dobu nový vlastník do objektu neinvestoval.

A fronty se začaly tvořit nanovo

Teprve po roce 1989 se majetek zvou navrátil rodině a bylo potřeba dohnat všechny resty, které tam zanechala rozvinutá socialistická společnost. Po celou tu dobu se U Hlaváčků prodávala výborná točená a kopečková zmrzlina. Pak se ale začala stavět přeložka silnice I/3 a podnikání bylo na vážkách.

Obchvat Bystřice odvedl hustý automobilový provoz mimo centrum. Lidé si oddechli, ale obchodníkům ubyli zákazníci. I tak se ale U Hlaváčků, kteří provoz zmrzlinárny z předsálí výčepu přesunuli do nových prostor vybavených i stolky se židličkami, znovu postupem času začaly tvořit fronty.

A je více než jasné, že výbornou škrábanou, tedy kopečkovou zmrzlinu, kterou si Hlaváčkovi vyrábějí sami, i tu točenou, kterou kupují jako polotovar, mlsají často stejní lidé, kteří si na ní pochutnávali třeba i před půlstoletím.

„Lidé si udělají malou zajížďku. V pátek, když jedou na chalupu, a v neděli, když se vracejí domů, zajdou na teplé jídlo a pak si dají před další cestou ještě zmrzlinu,“ dodal Karel Hlaváček.