Když si pár třicátníků pustí přes práh matku jednoho z nich, netuší, že se právě ocitl v komorním očistci. Poklidný městský, a tak trochu hipsterský život ergoterapeutky Anety a překladatele Jiřího se pomalu mění v chaotické trosky. Pěstěná šedesátnice Valerie je totiž energická diva, která si krok za krokem podmaňuje nejen prostor bytu, ale i (dosud svobodnou) mysl jeho obyvatel.

Plíživá domácí invaze nabírá na síle, jistoty se otřásají, hranice soukromí bortí. Mají matky a tchyně vždycky pravdu? Myslí to s námi dobře? A nejsou někdy právě proto těmi největšími monstry?

Přišla v noci (2023) - trailer:

Zdroj: Youtube

Film Tomáše Pavlíčka a Jana Vejnara na tenké hraně černého humoru a home invasion hororu rozvíjí situaci, kterou v různých obměnách zažila každá, respektive zažil i každý z nás. A která se také každé a každého z nás tak trochu (do)týká… Oběť démonické tchyně v něm ztvárnila herečka Annette Nesvadbová.

Co vás napadlo, když jste si scénář poprvé přečetla?
Věděla jsem, že do toho rozhodně chci jít! Už první čtení mě totiž strašně bavilo. A finální scénář se vlastně od první verze příliš nezměnil, jako herci jsme do něj příliš nezasahovali. Zkrátka – věděla jsem, že tohle je přesně role, kterou chci točit, že mě samotný příběh baví. Zpětně jsem za to ještě radši. Nejsem jediná, kterou překvapilo extrémně vřelé přijetí filmu karlovarským festivalovým publikem, nadchly mě i další krásné reakce. A když slyšíte v sále výbuchy smíchu hned od prvních minut filmu, tak si řeknete – jo, funguje to!

Nejsmutnější je, že mise Mašínů vyšla do ztracena, říká režisér Tomáš Mašín
Proč soudit Mašíny příkře? Náš film je ukazuje v kontextu, říká Tomáš Mašín

Premiérové karlovarské publikum se opravdu hodně smálo. Mně bylo při sledování filmu spíš úzko a smutno, už dlouho jsem neviděla v české kinematografii tak silnou studii osamělosti. Někteří recenzenti označují váš film dokonce jako psychologický horor.
Vnímám ho spíš jako tísnivou komedii – a slovo „komedie“ bych podtrhla, komika je tam jednoznačně zastoupena. Ale zároveň je v něm opravdu hrozná tísnivost, jak říkáte i určitý smutek, který v příběhu intenzivně cítím taky. Ano, moje postava mi přijde spíš taková smutnější. Je to sice žena, která má problém sama se sebou, ale okolí jí její „bytí“ zároveň značně ztěžuje. (smích) Komediálnost, nebo „tragikomediálnost“ pro mě spíš tkví v poukazování na směšnost konkrétních lidí, výrazných absurdit v jejich chování.

Herečka Annette Nesvadbová se narodila roku 1992 v Praze.Herečka Annette Nesvadbová se narodila roku 1992 v PrazeZdroj: se souhlasem Terezie Fojtové

K absurditám patří i fakt, že toxická tchyně ve skvělém podání Simony Pekové má v lecčems pravdu. Vztah ústředního páru opravdu vypadá ideálně jen navenek.
Podstatný je hned začátek filmu, který začíná vhledem do – jak se říká – přechozeného partnerského vztahu. Aneta a Jiří se nacházejí v bodu nula, v podivném mezičasí, kdy jejich vztah sice už nějakou dobu běží, ale přišel čas definovat, kam má pokračovat dál. Oba si potřebují vyjasnit a vytyčit společné cíle, jestli chtějí „spíš cestovat“ nebo si „pořídit dítě“.

Očividně mezi nimi vyvstávají otázky, na které si společně a upřímně dosud neodpověděli, anebo si na ně v tuhle chvíli ani odpovědět nedokážou a nechtějí. A do toho přichází matka, která jejich nejistotu samozřejmě vycítí a začne se v jejich vztahu i v nich samotných rýpat. Tím, jak všechno zveličuje, se zdánlivě drobné problémy najednou stávají větší a větší. Takže ano – ten vztah rozhodně není „v pohodě“. Je spíš takový podivně nedefinovaný, alespoň ve chvíli, kdy příběh filmu začíná.

Přišla v noci

Nechtěné soužití s tchyní, nezdravě fixovanou na svého synáčka, jehož kdysi opustila, přináší řadu drastických situací… Režijní dvojice Tomáš Pavlíček – Jan Vejnar poprvé spolupracovala na scénáři a režii večera Cen české filmové kritiky 2022. Právě tam se zrodil úmysl spojit síly a natočit společný nezávislý film. Vzhledem ke složitému a časově náročnému financování jiných projektů skrze nejrůznější koprodukce a granty zvolila autorská dvojice alternativní cestu a pokusila se zafinancovat natáčení filmu sama. Film tak vznikl díky vkladu režisérů a producentů a osobnímu nasazení celého štábu, v čele s kameramanem Šimonem Dvořáčkem. Hlavní role ztvárňují Simona Peková, Annette Nesvadbová a Jiří Rendl.

„Všichni tři ústřední protagonisté byli naší první volbou od samotného začátku. Záměrně jsme nechtěli úplně známé tváře, nýbrž herce, kteří co nejvíce splynou s postavami, jež ztělesňují,“ říká Jan Vejnar. Dále hrají Vladimír Kratina, Judit Bárdos, Denisa Barešová nebo Michal Kern. Do kin se film chystá v listopadu.

Zdálo se mi, že hlavní hrdinka nebojuje jenom s Jiřího matkou, ale hlavně se samotným Jiřím. Lapidárně řečeno – od určitého momentu jí ani tak nevadí extrémní činorodost a vlezlost tchyně jako spíš absolutní nečinorodost a apatie vlastního partnera.
Určitě. Myslím si – a mám to tak i v reálném životě –, že se člověk k rodičům partnera musí chovat vždycky částečně diplomaticky. A pokud jde o Jiřího a jeho úlohu v tomhle konkrétním trojúhelníku žena – její partner – jeho matka, je samozřejmě jeho středobodem. Měl by být tedy vstřícný a snažit se pomoci oběma stranám. Jenže právě tady Jiří selhal a tuhle základní věc nebyl schopen naplnit.

Vlastně selhal oboustranně, v komunikaci s matkou i s partnerkou. Co v takovou chvíli může moje hrdinka dělat? Pokud bych se v podobné situaci ocitla já sama, přiměla bych partnera, aby ji řešil spíš on než já. Ale moje postava to nedokázala, neuměla reagovat tvrdě a napřímo, je pořád jaksi „postranní“, stále tak trochu v pozadí bezradně sleduje, co se kolem ní děje, a neví, co s tím.

Herečka Annette Nesvadbová ve filmu „Přišla v noci“.Herečka Annette Nesvadbová ve filmu Přišla v nociZdroj: se souhlasem Artcam Films

Právě ta jejich bezradnost mě až vytáčela. Aneta a Jiří nedokázali matce v ničem vzdorovat, zároveň se jich jakákoliv Valeriina poznámka do hloubi duše dotýkala. V poslední době se často mluví o přecitlivělosti dnešní mladé generace – a film Přišla v noci to možná i trochu potvrzuje, nemyslíte?
Ano, přecitlivělost ústředního páru je patrná. Podobný pocit mám z filmu taky, jen nevím, jestli to skutečně nějak obecně vypovídá právě o mojí generaci třicátníků. Přecitlivělost, neschopnost udělat nějakou důraznou nebo jednoznačnou věc, za kterou si člověk stojí, schopnost nechat se unášet situacemi a na druhé straně neschopnost radikálního řešení – to vše se Anety a Jiřího týká.

Možná nakonec všechno pramení z nějakého podvědomého strachu nebo z nedostatku sebedůvěry. Opravdu nevím, jestli má podobný příběh extrémně vypovídající hodnotu o mé generaci obecně. Náš film je přece taky o nějakém extrému, o určité absurditě a v některých scénách je i hodně přehnaný a nadnesený.

U Kafky si chci odpočinout, Hranice byla nápor, říká režisérka Agnieszka Holland.
Dobro v lidech? To je pro mě velké tajemství, říká režisérka Agnieszka Holland

Proč se tedy postavy jmenují stejně jako vy dva?
Hodně jsme o tom diskutovali. Když jsme poprvé četli s Jirkou scénář, tak naše postavy už takto pojmenovány byly. Zdálo se nám to hrozně divné, vždyť filmoví Aneta a Jiří nejsme úplně my, i když je pravda, že třeba já se se svou postavou i v reálu velmi ztotožňuju. Nakonec nás kluci přesvědčili, že lepší jména pro hlavní pár prostě nenajdou a že by si přáli, aby to takhle zůstalo. U Simony Pekové byli ale oba režiséři přesvědčeni, že se k ní fiktivní jméno hodí daleko víc. Tak jsme to takhle nechali. V důsledku jsem za to nakonec ráda, mám pocit, že jsme tak se svými postavami víc splynuli.

Herečka Annette Nesvadbová se narodila roku 1992 v Praze. Pochází z umělecké rodiny, jejím dědečkem byl herec a výtvarník Miloš Nesvadba. V dětství se věnovala sportu a hudbě, nakonec vystudovala herectví na DAMU. Poté působila v Divadle Antonína Dvořáka v Příbrami a v Národním divadle Brno, v současnosti je členkou Činoherního studia v Ústí nad Labem. V Praze hostuje v Divadle v Řeznické. Zahrála si v několika televizních seriálech, např. Bohéma, Kukačky nebo Terapie sdílením, a ve filmu Hany.

Ve filmu se nejen stupňuje napětí, ale i hysterie hlavních postav. To muselo být poměrně emočně náročné, natáčeli jste film chronologicky?
Snažili jsme se, aby se závěr na chalupě točil až na samotném konci. A i když první natáčecí den nezačínal prvním obrazem, dodržovali jsme chronologicky linku příběhu, abychom nemuseli přeskakovat z emoce do emoce.


Nahrává se anketa ...

Když už zmiňujete závěr, po projekcích o něm diváci dost debatovali. Znáte to, otevřené a nejasné konce publikum vždycky dráždí.
I my jsme o samotném závěru hodně diskutovali, a to už od prvního scénáře. Přihazovali jsme vlastně svoje nápady, ale režiséři vše chtěli rozhodnout až během natáčení. Nakonec to dopadlo tak, jako bylo ve scénáři napsáno. Neví se, jestli Valerie zničehonic odjela, vrátila se do bytu nebo umřela někde skokem do řeky…

Jenže já si myslím, že toto je správný závěr filmu, tedy otázka: „A co se vlastně s Valerií stalo…?!“ Já sama cítím, že si zkrátka sbalila kufry, pochopila, že se chovala nepatřičně a zničehonic se někam „uklidila“, možná zpátky do ciziny. Anebo zůstala v Čechách? Kdoví… Pojďme ale příliš nespoilovat.

Boris Štěpanovič, klinický psycholog:

Jestli jsme byli v dětství součástí strategie „o čem se nemluví, to vlastně není“, často se teď cítíme v pasti a mnohé situace jsou pro nás nepříjemné a nepřehledné. Naše vztahy pak bývají povrchní, neuspokojivé a nesrozumitelné. Naučit se otevírat témata, která jsou těžká a složitá, vyžaduje důvěru v sebe sama i v druhou stranu, že nás bude chtít vyslechnout. Terapie nabízí prostor, kde je možné takovou důvěru postupně získat. Tip? Předtím, než začnete na druhého tlačit, aby začal o některých tématech mluvit, zamyslete se nad tím, proč k situaci došlo. Nezapomínejte, že empatickým přístupem se dostanete v této situaci dále než výčitkami a obviňováním z neschopnosti mluvit na rovinu.

Skoro se to bojím vyslovit, ale já mám pro titulní postavu určité pochopení. Možná jde o generační záležitost, nevím. Říkám si – kdyby si všichni tři ústřední hrdinové sedli k jednomu stolu a pokusili se normálně si všechny křivdy z minula v klidu vysvětlit, pokud možno bez útoků a emocionálních výčitek, mohli si martyrium vzájemných schválností nakonec ušetřit.
Rozumím, vždyť i já jsem přemýšlela, jestli je Valeriin vpád do bytu skutečně promyšlený. Chová se tak záměrně, nebo prostě taková je? Občas jí to ujede, ale pak vidíme krásné a dojemné momenty. A pochopíme, že ani ona není v pohodě, že ji osamělost a nezájem syna a snachy rozhazují, že je smutná nebo se propadá do deprese. Že i přes svůj afekt cítí a vnímá, proč ji okolí nepřijímá takovou, jaká je.

Není to tedy jenom odpudivá manipulátorka. Samozřejmě, že se s ní nedá žít, přesto jde o bytost, která cítí. A vnímá, že je jiná než ostatní, že to s ní okolí má krapet složité, a proto ji nepřijímá… (po chvíli) Nakonec možná Valerie odjela i proto, že definitivně pochopila, že vztah se synem a snachou už nedá nikdy dohromady. V tom je právě její lidskost.

A možná i poselství filmu – bavme se spolu, dokud to ještě jde a má to smysl!
Taky to takhle vnímám. Náš film je totiž hlavně o toxických vztazích, nejen o mateřství.