Občas se mě kamarádky ptají, kde se s ženami do rozhovorů seznamuji nebo potkávám. A já jim upřímně odpovídám, že různě – při práci, přes přátele, v divadle, na tiskovkách nebo jiných akcích. Evu Jiřičnou jsem ovšem poprvé potkala v závodní jídelně Národního divadla! Ano, skutečně – naše pražské kanceláře ji mají společnou.

Seděla jsem u umělohmotného tácu a nevěřila vlastním očím. Je to skutečně ona?! Až když jsem překonala počáteční ostych, seznámily jsme se a já ji poprosila o rozhovor. Pak ale zasáhla tzv. druhá vlna koronavirové pandemie a Eva uvízla v Londýně. Své slovo však dodržela. A tak náš rozhovor, i díky všemožným moderním telefonním a počítačovým videoaplikacím, nakonec skutečně proběhl.

Jaká je teď, v druhé polovině září, v Londýně situace?
V tomto okamžiku hodně špatná, právě čekáme na další protikoronavirová opatření, která má zítra Boris Johnson vyhlásit. Počty nakažených se každým dnem zvyšují a nikdo neví, co se stane. Zatím vláda ještě podporuje malé firmy, ale od října jejich podpora skončí. Už teď je v Anglii velká nezaměstnanost, která se bude zřejmě ještě zvyšovat. A do toho brexit… Říkám: Pánbůh nás potěš!

V Česku se teď veřejný prostor extremizuje, na koronavirovou pandemii má totiž každý jiný názor. Někdo vnímá vládní opatření jako přehnaná, pro jiného jsou naopak nedostatečná, ani odborníci se často neshodnou. Chybí zlatá střední cesta.
Podobné je to i v Londýně. Vláda není schopna zařídit testování, ministři se schovávají za čísla, o jejichž pravdivosti lze často pochybovat. Hraje v tom roli i politika. Starosta Londýna je z konkurenční strany předsedy vlády, tak do sebe zkrátka buší. Příliš optimisticky to nevypadá, ale člověk musí na vše zapomenout a hlavně „něco dělat“. Rezignace je vždycky nejhorší variantou.

Jakým způsobem proti ní bojujete vy?
Teď jsem deset dní v Královské akademii instalovala výstavu Summer Exhibition, celá jedna galerie je věnována architektuře. Jde o otevřený projekt, každý z architektů může poslat své návrhy a komise vybere ty, které jsou podle ní nejlepší. Pro všechny zúčastněné a vybrané je podobná prezentace důležitá – na výstavu přijde spousta lidí, uvidí práce, které se navíc mohou posléze prodat. Královská akademie byla teď šest měsíců zavřená a peníze se jí hodí. Jde v podstatě o dobročinnou aktivitu, v této době tolik potřebnou. Každé ráno v osm hodin jsem tedy sedla na autobus a jela, autem to nešlo, parkování je v Londýně strašně drahé. Ale i tak to bylo dobrodružné, začala škola a busy jsou přeplněné, občas dlouho čekáte na zastávce, vezme vás většinou až třetí spoj, navíc musíte dodržovat povinně prázdná místa… Stará dobrá Anglie je vzhůru nohama. Ale nehroutím se, svět přece zažil už horší věci.

Takže příliš času doma netrávíte…
Ne, těch uplynulých deset dní jsem doma prakticky vůbec nebyla. Ale během první vlny, když bylo všechno zavřené, jsem, samozřejmě, většinu času trávila v bytě. Nešlo to jinak, všechny konference a hovory – i s pražskou kanceláří – probíhaly po telefonu.

Hodně lidí kolem mě se teď hodně bojí, o své blízké i o sebe. Říkáte si, že byste na sebe měla být opatrnější?
Víte, všichni si pořád říkáme, že bychom měli být opatrnější – starat se o sebe, mýt si ruce… Sama znám ale i fůru lidí, ať už mladých, nebo starých, kteří raději ani nevyjdou ze svého bytu, zabarikádují se doma. Snažím se zbytečně neriskovat, ale doma nesedím. Někdo si může říct, že nedělám dobře. Na druhé straně – trávit v mém věku čas na gauči? Tolik mi ho zase nezbývá. Moje neteř, mikrobioložka, se na mě zlobí, tvrdí, že bych měla být ještě opatrnější. Asi má pravdu. Ale já chci být užitečná. A chráním se, nosím roušku. Tady se totiž dlouho roušky nenosily, britská vláda tvrdila, že jsou k ničemu. Teď to vypadá, že přijde protiopatření, roušky se budou naopak nosit všude, i na ulici. Problém britského vedení je, že chybí jasný názor a logická cesta. Chvíli se jde doleva, pak se vše změní a zamíříme doprava. Podle rozhovorů se svými českými kolegy bych řekla, že v Česku je to přece jen o dost lepší.

Potřeba hromadit věci souvisí s geny

Módní návrhářky se často neubrání tomu, aby lidi kolem sebe posuzovaly podle oblečení. Hodnotíte nás podle bytů a interiérů, třeba když k někomu přijdete na návštěvu?
Podobný způsob posuzování v sobě máme všichni. Každý při svém osobním hodnocení vnímáme ovšem jiné věci. Asi bych si nevšimla, kolik má majitel bot. Moji neteř, vášnivou kuchařku, naopak vždycky nejdřív v interiéru zaujme kuchyň. Každý logicky zaostříme na něco jiného. Já se na zařízení při návštěvách nesoustředím. Podvědomě to sice vnímám, ale nesoudím lidi podle jejich příbytků.

Moje maminka například vždycky hodnotila lidi podle toho, jak velkou a rozmanitou měli doma knihovnu. Pokud ji neměli vůbec, zdáli se jí krajně podezřelí.
Moje maminka se chovala stejně, přečetla snad všechny knihy, které byly publikované. Když narazila na někoho, kdo doma knihy neměl, ani je nečetl, nebyl pro ni partnerem.

V moderních interiérech se ale knihovny příliš nevyskytují.
Mladá generace to má už jinak. Teď například předěláváme budovu knihovny ve Zlíně, kterou jsme před pár lety postavili. Potřeba fyzických knih mizí, spousta textů existuje v počítači, studuje se on-line. Takže je nutné, aby se regály s knihami vyměnily za něco jiného. Svět se mění – a ne nenápadně, jak zpívali Voskovec s Werichem. Možná, že se tištěné knihy a potřeba přivonět si k nim stanou jednou raritou.

Napadá vás kromě knihovny i nějaká další věc, která musela být kdysi součástí každé domácnosti a dnes už ji lidé nevyžadují?
Přemýšlím… Když jsem vyrůstala, rodiny žily spolu hodně pohromadě. Jako dítě jsem spávala na gauči, na kterém se běžně sedělo u jídla. A když se šlo po večeři spát, přetáhlo se přes něj prostěradlo a donesly peřiny. Ráno se vše zase srolovalo a strčilo do bedny, která byla součástí knihovny. Kdybyste dnes před někým v Anglii řekla, že vaše dítě nemá samostatnou ložnici – a nebyla byste z opravdu chudé a potřebné sociální vrstvy –, lidé by vás litovali. Dětský pokojík, třeba i úplně malinký, je standardem. Ano, naše vnímání bydlení se proměnilo. Kdysi musela být kuchyň separovaná, dnes je skoro vždy součástí obytného prostoru. Můj kuchyňský kout má asi tři metry čtvereční a uvařím v něm jídlo i pro dvanáct lidí. Ale pro klienty často vytváříme kuchyně, které jsou dokonce větší než obývací pokoje.

No jistě, z vaření se stala zážitková záležitost, druh umění.
Příliš řešíme, co si dáme do břicha. Z jídla se stala mánie i hysterie. Kdykoliv otevřu televizi, vždycky tam někdo vaří, na jakémkoliv kanálu. Vaří všichni, celebrity nevyjímaje.

Z dětství si pamatuju, že téměř každý dům měl verandu, každý byt předsíň. Málokdy se stalo, že jste někomu vlezla rovnou do interiéru.
Ale to jsme zpátky u peněz. Za každý metr bytu navíc musíte platit… Takže jestli něco opravdu z našich interiérů zmizí, tak zbytečné předměty. Některé věci možná úplně. Vždyť i notebooky jsou čím dál menší. Zmizí také dráty a kabely, za což jsem jedině ráda. Mám totiž v bytě plný košík kabelů a zástrček – zatímco dřív mi stačilo jen rýsovací prkno.

I vy sama žijete v jednoduchém interiéru, nijak ho zbytečně nezdobíte.
Každý detail svého bytu jsem pečlivě navrhla. Všechny věci mám ve skříních, na stěnách nevisí ani jeden obraz, jsou úplně prázdné. Volné místo raději zaplním květinami, opravdu tu nepotřebuju mít žádnou dekoraci. Mám ráda svůj skleněný stůl, protože je v prostoru méně viditelný, hraje si se světlem. Nebo skládací židle, které nezaberou příliš místa. Vyhovuje mi, když mám kolem sebe prázdný prostor. Někteří lidé kolem sebe potřebují mít fůru věcí nebo spoustu oblečení. Ale já nemusím mít každý den na sobě něco jiného, raději vše hodím večer do pračky a ráno si to znovu obléknu. Potřeba věci hromadit často souvisí i s geny. Ale já, když něco dostanu, většinou věc uložím do krabice a strčím do skříně. Zbytečné věci opravdu nepotřebuju.

Nedávno jsem se znovu dívala na váš jedenáct let starý televizní pořad Třináctá komnata. Uvědomila jsem si, jak se doba rychle mění. Architekti Jan Kaplický a Zdeněk Lukeš v něm tvrdí, že architektura není ženské povolání. Přesto se mi zdá, že poslední dobou architektek naopak přibývá.
Rozhodně ano. V dobách, kdy jsem studovala, nás bylo v ročníku šest žen a šedesát šest mužů. V generaci mého otce to bylo podobné. Teď, když učím, mám v ročníku většinou víc děvčat. A u architektury nakonec opravdu zůstanou, i díky tomu, že dnes existuje spousta institucí, kde se starají o jejich potomky. V kanceláři máme spoustu matek, které pracují a mají přitom malé děti. To dřív nebylo možné.

Ano, v dokumentu jste zmínila, že být dobrou architektkou a věnovat se naplno rodině, dětem i koníčkům, je složité.
Ale ženy mají jednu skvělou vlastnost, dokážou všechno zorganizovat. Mám podobné zkušenosti i z kanceláře, pokud šlo o organizaci, vždy se toho ujala nějaká žena. Muži pomohli prakticky – tady něco zvedli, uřízli, odnesli nebo přibili hřebík. Ale organizaci raději nechali na ženách. Netvrdím, že je tohle pravidlo aplikovatelné na všechny. Ale ženy se zkrátka musejí starat o rodinu, o děti, zkontrolovat, aby jejich potomci měli hotové domácí úkoly. Mají na starost praní, žehlení i svačinu v aktovce. A čím víc úkolů mají na starosti, tím víc se jejich mozek naučí pracovat s extrémním množstvím elementů. Jsme přizpůsobivé a rychle se učíme.

Platí to i v Anglii? Vždycky jsem měla pocit – i na základě rozhovorů se svými zahraničními přáteli – že české ženy zvládnou skutečně o trochu víc. Chodí do práce, občas dělají kariéru, ale i přesto chtějí být výkonnými hospodyňkami, dokonalými kuchařkami a skvěle vypadajícími partnerkami.
Myslím, že Anglie je v tomto mnohem víc „relaxovaná“, svobodnější. Člověk tu může dělat, co chce, a nikdo ho za to nesoudí. Jasně, jsou ženy, kterým trvá i hodinu, než se ráno upraví a jdou do práce, a jsou jiné, které to neřeší a chodí po ulici zcela bez make-upu. Každá vypadá tak, jak chce, jak se jí to líbí. A to je to, co mě hned po příjezdu do Anglie zaujalo. Když jsem učila na UMPRUM, všimla jsem si, že pražské studentky o sebe dbaly mnohem víc než jejich anglické vrstevnice.

Vy sama ovšem vypadáte pořád velmi upraveně, jde tedy o českou výchovu, nebo snad geny?
Moje maminka měla kliku, jako mladá byla fakt krásná ženská. Mám pocit, že jsem toho po ní příliš nezdědila, a tak se snažím o sebe dbát. Když vstanu ráno z postele a podívám se do zrcadla, už to není tak příjemný pohled, s věkem se navíc horší… (smích) Líčení vnímám jako svoji povinnost. Mám prakticky neviditelné řasy a obočí, když se jich nedotknu řasenkou a tužkou, nevypadám příliš dobře. Musím přírodě trochu pomoct. Moje sestra je mnohem tmavší, výraznější, takže se nemusí příliš líčit.

Nevěděla jsem, že máte kromě bratra i sestru.
Moje sestra pracuje na vysoké škole, na Fakultě architektury a pozemního stavitelství, má na starosti granty. Pracuje i ve věku, kdy by už mohla být v penzi. Má čtyři vnuky, dům, zahradu, zavařuje, vaří, zkrátka dělá nejméně sto padesát věcí. Rozhodně neodpočívá.

Takže váš otec, architekt, ovlivnil obě své dcery?
Sestra vystudovala v Železném Brodě návrhářství bižuterie, ale protože jsme bratr a já zůstali v Londýně, měla dost těžký život. Pracovala jako sekretářka, a možná jí to dokonce začalo časem bavit. Měla dvě děti a starala se o naši maminku, poté co tatínek zemřel. Jako jediná z nás tu žila, její zásluhy jsou obrovské.

Trápilo vás, že jste s bratrem odešli a starost nechali na ní?
Samozřejmě, dělala jsem, co jsem mohla, abych jí nějak přispěla, snažím se jí doteď vše vynahradit. Víte, kdybych měla možnost se vrátit, nevím, jestli bych se skutečně vrátila. Okolnosti to rozhodly za mne a já jsem za to asi i vděčná. Kdybych zůstala v Československu, nemohla bych dělat vůbec nic, hlavně z politických důvodů. Vždycky jsem na tom byla špatně, odmítla jsem vstoupit do strany, pořád jsem byla odněkud někým vyhazována.

Bezdětnost jsem si nevybrala

V Anglii jste zůstala kvůli vašemu tehdejšímu manželovi Martinu Holubovi?
Ne, tehdy už bylo naše manželství v rozkladu. Můj muž s mým rozhodnutím neměl nic společného. Chtěl emigrovat, ale v době invaze jsme se už prakticky rozcházeli.

Ve zmiňované Třinácté komnatě mě překvapilo, jak otevřeně jste v ní popisovala rozpad svých dlouhodobých vztahů – u prvního manželství šlo o to, co jste svému muži řekla o jeho matce, v soužití s Janem Kaplickým jste se zase po deseti letech jednou ráno probudila a zjistila, že prostě potřebujete odejít, že se vztah vyčerpal.
Každý z mých vztahů byl skutečně úplně jiný, odehrával se totiž i v jiné situaci. S mým prvním mužem jsme se znali od doby, kdy jsme začali studovat architekturu. Na škole jsme byli celkem šest let, rok po absolutoriu jsme se vzali. Můj muž byl jediným synem své matky a možná jsem pro něj nikdy nebyla důležitou osobou. Přemýšlím, jak se to vlastně stalo, že jsme se my dva vzali. (smích) Na svatbě mi bylo třiadvacet, jemu o rok víc, z dnešního pohledu jsme byli dvě děti. Když se na náš vztah dívám zpětně – jaká jsem byla, jaký byl on –, vím, že jsme ani jeden nebyli pro sňatek zralí. Oba jsme navíc manželství brali trochu nezodpovědně.

Emigrací se vše zřejmě jen urychlilo.
Najednou jsem ho začala poznávat. Bylo to poprvé, kdy jsme byli jen spolu, vlastně tak trochu sami sobě napospas. Po dvou měsících mi bylo jasné, že naše budoucnost není společná. Na všechno jsme měli naprosto odlišné názory. Jeho mnohem víc zajímalo, kolik vydělá, než-li fakt, na čem pracuje. Pro mě ale peníze nebyly primární. Kvůli nim jsem do Anglie nešla, spíš jsem chtěla tvořit se zajímavými lidmi. Jenže pro něj byl výdělek cílem. Víte, já ho nechci kritizovat, ani se dělat „lepší“ – zkrátka se spolu vzali dva lidé, kteří se možná nikdy neměli potkat. Zaplať pánbůh jsme se rozešli dřív, než jsme založili rodinu. Ublížení ani na jedné straně nebylo k přežití.

A povedlo se vašemu muži nakonec prorazit?
Záleží na tom, co si pod slovem „prorazit“ představujete. Vydělal peníze, postavil si dům, uživil se a dělal, co vždycky chtěl. Podruhé se oženil poměrně pozdě, jeho manželka zemřela dost nešťastně na rakovinu. A teď – v pozdním věku – se oženil potřetí. Myslím si, že je v osobní rovině spokojený a že jeho ambice nebyly v architektuře.

S architektem Janem Kaplickým jste začala žít v době, kdy jste oba měli největší slávu teprve před sebou. Souvisel váš pozdější úspěch i se vzájemnou inspirací? Občas vztah dvou výrazných individualit jejich talent spíš požere a zahubí.
Těžko říct, on tady už není a nemůže mi oponovat. Ale oba jsme v našem vztahu vyrostli. Nejen po osobní stránce, i pracovně. Dělal sice něco úplně jiného než já, přesto jsme si rozuměli, prakticky beze slov. Na něco jsem se podívala a okamžitě jsem věděla, jestli si Jan bude myslet to samé, nebo ne. Seznámili jsme se, když mi bylo dvacet, na nějaké party, a vždy se bavili hlavně o architektuře. A architektura byla i naším hlavním pojítkem. I poté, co jsme se rozešli, jsme spolu nikdy nepřestali komunikovat. Do posledního okamžiku Janova života jsme zůstali dobrými kamarády. V Anglii tenkrát lidé žili dost společensky, stále se scházeli, na oběd, na večeři. Měli jsme společné přátele, byli jsme součástí celé jedné anglické poválečné generace. Jan nebyl schopen si ani uvařit, natož například zaplatit účet za elektriku. Potřeboval zkrátka někoho, kdo by se o něj staral. Kdyby náš vztah neexistoval, i naše životy by vypadaly jinak.

Zažila jste pak další, stejně silný vztah?
Rozchodem s Janem Kaplickým můj milostný život neskončil. (smích) Dvacet let jsem žila s dalším partnerem, Francouzem, editorem architektonického časopisu. Ale byl to zase jiný typ partnerství. Nemohla jsem mít děti, i proto jsem pak už nechtěla mít vztah, který by mi bránil ve volnosti, svobodě.

Rozumím. Vaši partneři byli srozuměni s tím, že nemůžete mít děti?
Nepřipustila jsem si vztah s mužem, u kterého jsem věděla, že děti chce. A pokud jsem s někým takovým byla, odešla jsem raději dřív, než pro partnera začalo být otcovství důležité. Nechtěla jsem, aby se fakt, že nemůžu mít děti, stal později závažným problémem. Jen dvakrát v životě jsem zažila situaci, kdy jsem ze vztahu kvůli tomu musela odejít hned na začátku.

Česká společnost bezdětné a úspěšné ženy stále stigmatizuje, vnímá je jako sobecké kariéristky, byť za jejich osudem stojí často zdravotní diagnóza. Je to v Anglii jiné?
Já si bezdětnost nevybrala. Měla jsem mimoděložní těhotenství a nevěděla o tom. Postihly mě příšerné bolesti, ze začátku mi ale tvrdili, že mám asi nějakou hormonální poruchu. Teprve v nemocnici zjistili, že mám v sobě krevní sraženinu velikosti kokosového ořechu, která prorostla dělohou. Když mi po probuzení z narkózy lékař oznámil, že už mít děti nemůžu, byla jsem hlavně ráda, že jsem operaci přežila, že mě zachránili. Přijala jsem jako fakt, že už to prostě nejde, a od té doby jsem nad svou diagnózou nepřemýšlela. Nemluvila jsem o tom ani se svým mužem. Odjel pak do Anglie a možná, že náš rozchod byl ovlivněn i tímto zážitkem. A jestli mě někdy někdo posuzoval podle toho, že nemám děti, mi bylo dost jedno, měla jsem svých starostí dost.

Vy se asi příliš nezabýváte možnými „kdyby“… Přesto, jsou nějaké věci, které vás zpětně mrzí?
Rozhodně nejsem spokojená se vším, co jsem udělala, a mrzí mě fůra věcí. Na druhé straně, když se člověk zabývá příliš sám sebou, není to dobré. Existuje ale hodně věcí, které můžete udělat vy pro ostatní. A ve svém mozku mám seznam věcí, které mě třeba mrzí. Moje maminka byla úžasná osoba, ale neustále se něčím trápila. Tatínek jí často říkal: „Mamičko, proč se drásáš?“ Proto se snažím všechno nechat za sebou. Minulost nelze změnit ani úplně odhodit, visí nám stále na krku. Ale můžeme udělat něco lepšího, věnovat se tomu, co je před námi. Mám-li být opravdu upřímná, bezesných nocí, o nichž nikdo neví, jsem prožila opravdu hodně.

Chybí vám teď Česko? Nemyslím jen pracovně, ale i lidsky.
Víte, v Londýně žiju dvaapadesát let a v Praze jsem nebyla jen posledních šest měsíců. Když jsem zůstala v Anglii, trvalo to dvaadvacet let, než jsem se sem znovu podívala. Jsem ale zvyklá s Prahou žít, aniž bych v ní musela být fyzicky. To, že aktuálně nemůžu jet do Česka, mi chybí a rozčiluje, ale chápu, že to nejde. Tak se tím nezabývám. Netrápím se tím, co nemohu mít. Mrzí mne, že nemůžu být fyzicky součástí pracovních schůzek kolem projektů. Ale je to podobné jako s mým nenaplněným mateřstvím, když to nejde, tak to nejde.

Architekti nemají rádi otázku, kterou ze svých staveb mají nejraději. Zeptám se tedy jinak – která z vašich staveb by nejvíc potěšila vašeho tatínka?
Můj tatínek byl člověkem, o kterém by Exupéry řekl, že viděl srdcem. Byl z nešťastné generace, když skončil školu, začala válka. A po válce ho zase vyhazovali z každého zaměstnání. Nikdy nevstoupil do strany a celý život dělal pouze výstavy. Miloval Zlín a celou zlínskou architekturu. Jestli by ocenil stavby, které jsme tam s naším studiem vytvořili, nemám ponětí. Možná by zažertoval, kdyby se mu moje dílo nelíbilo. Naposledy jsem ho viděla na letišti, když jsem odlétala do Londýna, a neměla jsem prakticky žádné zkušenosti. (dlouze se odmlčí)

Omlouvám se, jestli ta otázka byla příliš osobní…
Ne, počkejte. Potěšilo by ho, že jsem architekturu dělala a dělám se stejnou vášní jako on. Varoval mě, že když ji půjdu studovat, znamená to, že si vezmu nějakého architekta a stanu se pouze jeho ozdobou! A vidíte, architekturu jsem vystudovala, architekta si dokonce i vzala, ale „paní architektovou“ – ve smyslu, že bych hrála jen druhé housle – jsem se nestala. Řemeslo mě totiž bavilo od prvního dne, kdy jsem vstoupila na fakultu. A dělám ho ráda dodnes. Z toho by měl můj otec asi největší radost.

Eva Jiřičná (*1939)

Narodila se ve Zlíně. Vystudovala architekturu na ČVUT v Praze, posléze AVU v ateliéru Jaroslava Fragnera. V létě 1968 odjela na stáž do Londýna, ale československé úřady jí zabránily v návratu. Nastoupila v ateliéru Louis de Soissons, kde projektovala přístav v Brightonu. Pak začala spolupracovat se známým architektem Richardem Rogersem, pracovala i jako architektka v Radě Velkého Londýna.

Proslavila se interiéry obchodů a rezidenčních projektů, známá je též díky návrhům skleněných schodů. Pro její stavby je charakteristické použití skla a betonu. Dokončila i řadu dalších projektů, mimo jiné hotely, univerzitní budovy, kongresová centra. Zmiňme například autobusový terminál Canada Water v Londýně, Victoria & Albert Museum (velký vstup a recepci), knihovnu v Leicesteru nebo Novou oranžerii na Pražském hradě.

Byla vyznamenána řadou prestižních ocenění včetně titulů Royal Designer for Industry (RDI) a Commander of the British Empire (CBE). Od roku 1997 je členkou londýnské umělecké instituce Royal Academy of Arts. Když v roce 2013 získala Cenu Jane Drewové za mimořádný přínos k postavení žen v architektuře, byla porotci Zahou Hadid a Rafaelem Vinolym označena za „neuvěřitelně vlivnou“ a „mimořádnou“.

V Londýně má architektonické studio a od roku 1999 spolu s Petrem Vágnerem vede i pražský ateliér AI DESIGN. Ve své rodné zemi je stále populární, kromě množství architektonických realizací tu třináct let učila na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a obdržela dva čestné doktoráty – Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a ČVUT v Praze.