Slyšela jsem, že jste trémistka, jak pak prožíváte premiéru?
Nelehce. Pokaždé jsem děsně nervózní a upřímně, většinu svých prvních premiér, ať už to bylo v dramaťáku, nebo v profi divadle, si nevybavím. To je můj dar, který vlastně oceňuju – vytěsnění stresujících situací z minulosti. Takže vám můžu jen povědět, po které premiéře jsem spořádala půlku kachny, po které byl dobrý večírek nebo zmrzlina, která měla nejdelší nebo nejkratší děkovačku, ale z jeviště ani ťuk. Troufám si však říct, že mě tréma pomalu přestává nepříjemně paralyzovat. Při premiéře si říkám: „Jsi tady, už i diváci jsou tady, tak to zvládni co nejlíp až do konce.“ A později: „Ještě hodinku a pak si dáš zasloužené pivo!“ Je to i o tom, jak často se která hra hraje. Pokud je to často, tak si ji osahám, ohraju a uklidním se. Ovšem některá představení, která děláme například s kamarády z DAMU a hrají se třeba jednou za čtvrt půl roku, jsou pro mne sice rodinným stříbrem, ale pokaždé takovou malou premiérou. A tehdy bývám dost nervózní a někdy až uštěpačná. Kolegové, promiňte!

Glanc 2020_02 - titulkaKdyž se sžíváte s postavou, stáváte se jí i v reálném životě?
Když člověk pracuje na roli, která je náročnější, komplexnější, tak ji stejně hledá v sobě. Když někoho hrajete, nemůžete se úplně převtělit, stále jste to vy – v situacích, které vám předepisuje scénář. Je to takové nimrání se v sobě: „Jak bych se zachovala, kdyby se mi tohle stalo, a jakým způsobem to můžu ztvárnit?“ Je ovšem možné, že v rámci přípravy na nějakou roli v sobě člověk objeví něco, nějakou vlastnost, o které netušil, že v něm je. Začne se na jevišti chovat tak, jak to u sebe ještě nezná, a pak to kolikrát může problesknout i v civilu. Jednou jsem hrála takovou drsňačku a holku od rány a najednou jsem zjistila, že to jde, že to v sobě mám a v určitých situacích to můžu pustit ven. Minimálně v tom smyslu, že nemusím být za každých okolností poslušná, ale že se, budu-li s něčím nespokojená, můžu ozvat, být asertivní nebo klidně trochu drzá.

O jakou roli konkrétně šlo?
Bylo jich několik, ale si nejvíc mě takhle, ještě na DAMU, nakopla Klavdijevova Julie ze hry Pojď, auto čeká. A v něčem možná Martina z filmu Fair Play, ambiciózní loktařka – homeopatická dávka její povahy může být, myslím, člověku prospěšná a neublíží okolí. Kvůli téhle roli jsem půl roku trénovala – já, taková nesportovní osoba! Dostala jsem trenéry a několikrát týdně jsem chodila do fitka a na stadion Slávie na ovál… Bylo pro mě obohacením poznat lidi z úplně jiného okruhu, než ve kterém se pohybuju. A o veselé příhody nebyla nouze; například když jsme s Judit Bárdos, která hrála hlavní postavu a trénovala v Bratislavě, běhaly spolu, tak se naši trenéři špičkovali a předháněli v tom, která z nás je líp připravená. I pro ně to byla výzva, udělat z děvčat pohybem nepolíbených sportovkyně.

Celý rozhovor s Evou Josefíkovou najdete v únorovém čísle časopisu Glanc, které je právě na stáncích.

V novém Glancu si dále přečtete:

Míša a Roman Tomešovi
: Mají společné kamarády i práci, stejné příjmení a dvě děti. Oba herci jsou zároveň sympaťáci, takže jsme rádi přijali pozvání k nim domů.

Štíhlá a v zenu
: Kdo by nechtěl zhubnout v leže a bez odříkání oblíbených dobrot?! Zkusili jsme jednu z metod, která vás může tímhle způsobem o pár cenťáků zeštíhlit!

Když ženy pijí čím dál víc
: Dřív byla závislost na alkoholu doménou mužů. Ženy je ale poslední roky dohánějí, problémy s pitím navíc déle tají, a tak se i později začínají léčit.

Hodinový hotel
: Zařízení pro sexuchtivé páry nabízejí azyl nejen milencům, ale i manželským párům

Alice Bendová
: Proč svým vlasům říká podle postavy z Harryho Pottera, jak často chodí na botox, kdy si dává ledovou sprchu a jestli jí jsou tepláky bližší než podpatky

Už nejsem uřvaná holka
: Rozhovor s osobitou hudebnicí a výtvarnicí Vladivojnou La Chiou

ŠÁRKA SCHMIDTOVÁ