Když se řekne Česká televize, přepadají vás nostalgické pocity?
Nostalgické určitě ne, na nostalgii netrpím. Když se řekne televize, vybaví se mi vzpomínka z mých patnácti let. Naši příbuzní měli televizor, první v celém domě. Nabídli nám, abychom se přišli podívat. A tak jsem k nim jednou odpoledne zavítala. Měli zatažené závěsy, aby bylo na obrazovku dobře vidět, uprostřed pokoje stála bedna a na ní malinkaté okénko s nápisem „přestávka“.

Z přijímače se linula hudba, magické slovo se občas přerušilo, promítl se obrázek Prahy nebo rozkvetlé stromy. Trvalo to opravdu strašně dlouho. Po čase jsem si řekla, že půjdu domů, že už mě to nebaví. A najednou se objevilo logo ČST a nějaký muž začal konečně mluvit. Abych řekla pravdu, po této první zkušenosti mě televize příliš nezaujala. (smích)

Markéta Fialová.
Moderátorka zpráv Markéta Fialová: Umím se vytočit, ale nestává se mi to často

A první profesní vzpomínka?
Profesně jsem se s televizí potkala až v době, kdy jsem natočila své první filmy. Ještě jako studentka jsem se totiž účastnila konkurzu na hlavní roli ve filmu Štěňata, vyhrála a ztvárnila postavu zdravotní sestry Hany po boku Rudolfa Jelínka.

Po maturitě se mi ozvali i z televize, dostala jsem nabídku moderovat nový vzdělávací pořad pro mladé maminky, něco na způsob „lékař radí“. V té době bylo totiž hodně mladých matek. Když jsem já sama v jednadvaceti porodila, byla jsem na pokoji nejstarší. Většina prvorodiček byly osmnáctileté holky.

Prošla jste před vysíláním nějakou přípravou?
Dali mi do ruky scénář, představili mi pediatra Josefa Švejcara, nastínili témata a řekli, že se na ně mám postupně vyptávat – představit si, že mám malé dítě, jsem bezradná a nevím, co s ním. Nepřipadalo mi to těžké, vždyť doktor Švejcar byl také vysokoškolský profesor, zvyklý přednášet.

Tenkrát se tomu ještě neříkalo publicistika, podobné pořady teprve začínaly. Naučila jsem se, jak se lidí dobře ptát – byla jsem do živého vysílání hozená, v hlavě mi jen houkala siréna „pozor, soustřeď se, jde ti o život“.

Jaroslava Panýrková ve filmu Kruh.Jaroslava Panýrková ve filmu KruhZdroj: se svolením České televize

A další pořad?
Zavolal mi štáb Jana Pixy. Věděla jsem, o koho jde, moji rodiče milovali jeho soutěžní pořad Hádej, hádej, hadači, dokonce se na něj chodili dívat k nějakému známému, televizi jsme tou dobou ještě neměli. Do pořadu pozvali začínající herečky – Jarku Tvrzníkovou, Karlu Chadimovou…

Na zkoušce přišel Pixa s poněkud záludnou otázkou, jestli si vzpomeneme na něco legračního z natáčení. Ani jednu nás nic nenapadlo, takže naživo už podobnou otázku raději nepoložil. Potřetí jsem účinkovala v pořadu k výročí filmu, šlo opět o přímý přenos. Scénáře se tehdy ještě detailně nepřipravovaly, během zkoušek jsme si vždycky jen řekli, na jaké téma budeme mluvit. A jelo se.

A v tomhle období se vám ozvalo uváděcí oddělení?
Ano, pozvali mě na konkurz. Radila jsem se s režisérem Mirkem Vaštou, nebyla jsem si novou prací vůbec jistá. Říkal mi: „Zkus to, máš malé dítě, je to fajn zaměstnání, texty ti napíšou, nejsou to takové nervy…“ S nástupem do hlasatelny se mi ovšem otevřely nové příležitosti, byla jsem neokoukaná, nová. A tak jsem začala uvádět Matesa.

Někoho napadlo, že když už se losovací pořad takhle blbě jmenuje, mohla by to být i divácká záležitost, šlo přece jenom o sedmdesát minut vysílacího času. Tématem jednoho dílu byly kupříkladu literární kavárny, v jiném dílu se vzpomínalo na akademického malíře Františka Tichého. Jedno vysílání proběhlo dokonce s našimi politiky, kteří se právě vrátili z Moskvy. Za pořad jsem dostala i televizní cenu Zlatý krokodýl.

Mates
Malé televizní sázení (krátce Mates) byla česká loterie, která fungovala v letech 1967–1994. S „hazardní“ hrou přišlo ministerstvo kultury, které tímto způsobem chtělo získat finance na obnovu kulturních památek. Šlo o číselnou loterii, kde se jednou měsíčně losovalo pět čísel ze 49, později z 35 čísel. Losovalo se z osudí, které se roztáčelo klikou, vytahovaly se kulaté hlavičky, jejichž číslo se ukázalo teprve po vytažení uší.

I když jste natočila několik filmů, získala si vás nakonec televize. Proč?
Herečkou jsem se nikdy necítila, myslím, že jsem na to ani neměla. Naopak televize jako médium mě fascinovala, uvědomila jsem si poměrně rychle, že publicistika je mojí parketou. A upřímně – a doufám, že se na mě nebudou ostatní kolegyně zlobit – hlasatelna byla občas nuda, profesi hlasatelky jsem brala jako příležitost a prostředek k další práci, ne vysněnou metu.

Milovala jsem přímé přenosy, to byl ten okamžik pravdy, který se nedá vrátit. Když se vše začalo předtáčet, byla jsem trochu nešťastná. To, co se povede v přímém přenosu nebo na zkoušce, nezopakujete v předtočeném pořadu, zvlášť když víte, že záběr můžete pětkrát vrátit.

Jaroslava Panýrková a František Filipovský při losování Matesa.Jaroslava Panýrková a František Filipovský při losování MatesaZdroj: se svolením České televize

Prý jste dokonce jednou četla novoroční projev za nemocného prezidenta Ludvíka Svobodu.
Ze sestavy hlasatelek jsem byla nejzkušenější. Druhou, všestranně použitelnou hlasatelkou byla Marta Skarlandtová, v té době ovšem příliš mladinká. Milena Vostřáková a Heda Čechová už byly na indexu, tak to zkrátka padlo na mě. Taky jsem kvůli tomu za ředitelem ČST Zelenkou šla a řekla mu, že to nepovažuji za šťastné řešení a správný nápad.

Co vám odpověděl?
Že na tom strašně záleží, že to dostal jako úkol a věří mi, že projev přečtu tak, aby „zadavatelé“ byli spokojeni. V té době jsem už věděla, že po mně jdou, nikdy jsem nebyla ve straně, netajila jsem se svými názory. Ostatně, červenou knížku mi nikdo nenabízel, vědělo se, že bych to nepřijala.

Ve své době byly televizní hlasatelky nesmírně populární, ženy si podle vás nechávaly šít šaty, pořizovaly si podobný účes. Připadala jste si tehdy jako celebrita?
Nepřipadala, ostatně jsem to nedělala dlouho, začínala jsem v polovině šedesátých let a v roce 1973 jsem už byla z televize tzv. „odejita“.

„Mamka a teta byly učitelky biologie, její semínko u mě našlo úrodnou půdu. Dělala jsem herbáře, malovala květiny, domy a zahrady, vždy jsem tohle milovala,“ říká Dana Makrlíková
Dana Makrlíková: Běhám po zahradách jako šílená, a přesto jsem prý krásnější

Byl to šok?
Ne, čekala jsem to. Když mě vyhodili, měla jsem pocit, jako kdybych dostala amnestii. Nevěděla jsem, co budu dělat, jak si vydělám peníze, ale strašně se mi ulevilo. Ten pocit, kdy jdete do práce se staženým žaludkem a nevíte, co vás čeká, je přece strašný. Skončila jsem sice v době, kdy jsem byla na vrcholu, ale když jsem viděla, kam se publicistika ubírá a konfrontovala to se svým svědomím, měla jsem jasno.

Četla jsem, že vás z televize vyhodili i kvůli vašemu přátelství s Pavlem Kohoutem, respektive proto, že jste ho po Vánocích roku 1973 navštívila.
Bylo to složitější, těch důvodů bylo víc. I můj druhý muž Jindřich Santar byl režimu nepohodlný. Pavel Kohout byl spíš jeho kamarád, ne můj… Víte, existují generace a „mezigenerace“. Mezi mnou a Pavlem Kohoutem vlastně není příliš velký rozdíl, on patřil do generace nadšených, já už ne. Na poválečnou naivitu má tahle válečná generace právo, tomu rozumím.

Ale v době padesátých let, v době politických procesů musel už každý prohlédnout, v tomhle jsem nekompromisní. Mnozí přesvědčení si své tehdejší pomýlení nikdy nepřiznali – vždyť by se museli nad svým životem zhroutit. Na druhou stranu nechápu, proč by se například prezident Petr Pavel měl dnes někomu omlouvat. Podívejte se na statistiky, kolik tu bylo do roku 1989 komunistů!

Najděte mně spíš ty, kteří v rodině nebo v příbuzenstvu žádného neměli. Petr Pavel byl v osmdesátých letech kluk pod vlivem své rodiny, chtěl být vojákem… Vnímám to tak, že ničeho zlého, neodpustitelného se nedopustil. Mnohé dnešní „statečné“ bych chtěla v té době vidět, znát jejich minulost. Mně je Petra Pavla v takovou chvíli líto.

Jaroslava Panýrková v dobách své největší slávy.Jaroslava Panýrková v dobách své největší slávyZdroj: se svolením České televize

Sama na sobě vidím, jak jsem až do nástupu na vysokou školu byla absolutně pod vlivem svých rodičů. Proto i mě zajímají spíš konkrétní skutky než ideologie.
Nechci mluvit jako starej blbec a chápu, že mnohé mladé příliš nezajímá, co bylo „kdysi“. Vezměte si seriál Volha – nebudu kritizovat režii nebo herce, to si ani netroufám. Spíš přemýšlím nad základním pohledem, pojetím postav estébáků. I v době, kdy mě vyhodili z práce a nemohla jsem nic, stálo lidem z STB za to, aby mi ztrpčovali život.

Tlak státní policie byl propracovaný, nepůsobili tam volové, šlo často o vysokoškolsky vzdělané lidi, kteří z různých důvodů, mnohdy hlavně finančních, tuto práci přijali. Museli samozřejmě disponovat i určitými povahovými rysy, byli skutečně rafinovaní a zlí… Ale máte pravdu, to, co dostaneme od rodičů do vínku, nás formuje.

V čem dalším vás rodiče ovlivnili?
Dali mi základní morální postoj – to je danost na celý život. A nejen oni. Moje babička byla ortodoxní katolička, měla těžký život, přišla o manžela i dva syny. Nechodila k psychiatrům, ale do kostela. A protože maminka měla obchod a pracovala, vychovávala nás ona.

Česká tanečnice, modelka a herečka Taťána Kuchařová
Taťána Kuchařová: Zbavila jsem se toxických lidí. Nyní si užívám, co přichází

Hned na začátku kariéry se vám narodila dcera, jak jste to zvládala?
Platila jsem si paní na hlídání. Maminka spolužáka mého muže ovdověla, měla už velká vnoučata a toužila někomu hlídat děti. Jako herečka barrandovského studia jsem měla povinnost čtyřiceti natáčecích dnů za rok. Tři měsíce po porodu jsem proto jela do Chlumu u Třeboně, kde se natáčela Srpnová neděle. Zatímco chůva vozila Katku v kočárku po parku, já natáčela.

Podobně to fungovalo i během zájezdů – paní na hlídání byla u nás doma, starala se o dceru, vařila, uklízela. Zvládala jsem to těžko, ale brala jsem to jako součást profese.

Laterna magika

Laterna magika, první multimediální divadlo na světě, si svým unikátním přístupem k divadelní poetice vytvořila světové renomé. Od všech ostatních divadel se lišila způsobem svého vzniku. Když se připravovala účast ČSSR na mezinárodní výstavě Expo 58, režisér Alfréd Radok sestavil tým, se kterým vytvořil program, aniž by tušil, že právě zakládá legendární soubor.

Dnes je Laterna magika součástí Národního divadla jako samostatná „výzkumná“ scéna s vlastním uměleckým vedením. Základní princip, propojení filmové projekce s pohybem a hereckou akcí, postupně doplnily nové technologie, včetně těch nemodernějších, například rozšířená realita.

Byla jste součástí i Laterny Magiky. Jak na multimediální divadlo vzpomínáte?
Byla to úžasná životní zkušenost. V Laterně jsem pak strávila osm let, většinu času na zájezdech, dokonce jsem kvůli tomu i ztratila na čas kontakt s televizí. Jezdili jsme hodně po světě, neznamenalo to ale, že bych musela znát skvěle cizí jazyky, spíš jsem se v nich musela dobře orientovat. Důležitý byl talent, hudební sluch a vycvičená paměť.

Ale text byl vždy spojen s obrazem nebo pohybovou akcí, to mi dost pomohlo. Léta v Laterně byla přenádherná, do dneška se s kolegy stýkáme. Ti, které jsme poztráceli na zahraničních zájezdech, se za námi vracejí, společně chodíme i na představení Národního divadla.

Laterna magika: Jak se dělá multimediální divadlo:

Zdroj: Youtube

Po revoluci jste po letech nucené pauzy začala další profesní kapitolu, přišla jste do rádia.
Byla jsem vděčná Michelu Fleischmannovi, že to, s čím jsem začínala v televizi, jsem mohla po revoluci dělat v rádiu – vymyslet si zajímavého hosta a pozvat si ho do studia. Spuštění Frekvence 1 byla šťastná chvíle.

Skončila totalita a mizel rozhlas jako sešněrované médium, kde se hovoří velmi pomalu a důstojně, mluví a myslí v pauzách: „Přejeme vám dobré ráno, vážení a milí posluchači!“ Začalo se mluvit uvolněně a normálně: „Ježiš, já vás chtěla pozdravit, ale nejdřív se musím vydýchat, teď jsem doběhla, zdržela jsem se na barrandovském mostě…“ To byl život, který chtěli lidi slyšet. Mně už bylo tehdy přes padesát, ale ještě jsem si nemyslela, že jsem stará, skutečné stáří přijde až po sedmdesátce.


Nahrává se anketa ...

To jsem ráda, mně je čerstvě padesát.
To je dobrý – to se ještě můžete klidně vdát, ale radím vám – nedělejte to! (smích) Michel Fleischmann nás tehdy najal i proto, aby pořad moderovaly ženy, které posluchači fyzicky znají. Měl zkušenosti z francouzského rozhlasu, věděl, že moderátory z televize vnímají rozhlasoví posluchači i vizuálně…

Takhle tedy vznikl Dámský klub, pořad bývalých televizních hlasatelek. Mohly jsme si vymýšlet témata, zařazovat další rubriky, až jsme skončily u toho, že jsme v rádiu v přímém přenosu vařily. Řekly jsme si s holkama, že budeme vaření uvádět jako fotbal – i fotbalové a hokejové přenosy v rozhlase mají své stálé fanoušky. Jedni vědí, jak vypadá hřiště, jiní jak vypadá sporák.

Mělo to úžasný úspěch, vydávaly jsme kalendáře s recepty, napsaly kuchařku… Dodnes potkávám lidi, kteří se mi svěřují, že podle našich receptů vaří.

Jaroslava Panýrková je legendární televizní hlasatelka.Jaroslava Panýrková je legendární televizní hlasatelkouZdroj: Deník/Michal Fanta

Zálibu ve vaření a pečení jste podědila?
Po babičce. V patnácti letech, když na tom maminka nebyla dobře a babička byla už hodně stará, jsem se od ní naučila vařit. A potom se mi to hodilo. Ve druhém manželství jsem vyvdala dvě děti, manžel byl vdovec. Pak jsem přišla o práci a stala jsem se profesionální matkou.

Vaše manželství s architektem Jindřichem Santarem se nakonec po dvaceti letech rozpadlo, vídáte se i dnes s vyvdanými syny?
Ano, vídáme se a víme o sobě. Jeden z mých synů měl nedávno sedmdesát, upekla jsem mu dort, sešli jsme se.

Když jste se poprvé rozvedla s Darkem Vostřelem, prý jste zůstali blízkými přáteli. Člověk si pak říká, proč jste se tedy vlastně rozešli.
Víte, o těchhle věcech se těžko ve zkratce mluví… Darkova maminka byla Chorvatka, po ní byl poněkud vznětlivý a cholerický. Nevadilo mi to, spíš mě to vždycky pobavilo, podobné situace často končily vzájemným smíchem. Ale Darek neunesl slávu i holky, které se pořád kolem něj točily, a to mi šlo už trošku na nervy.

Po rozchodu jsme si všechno vysvětlili a zůstali až do jeho smrti kamarády, dokonce jsem mu pořádala pohřeb. Když pak zůstal sám, vozila jsem ho k naší dceři, aby s námi trávil Štědrý den. Když byl naopak na Vánoce u své druhé dcery, pekla jsem mu zase vánočku. Naše přátelství bylo silné a oboustranné.

Hanka Kynychová s manželem Jindřichem
Hanka Kynychová prožila s manželem dvě krize. Byla to prověrka vztahu, líčí

To vnímám… Na co se teď těšíte?
Já se musím těšit na všechno! Na to, že bude konečně teplo, že zase začneme jezdit k našemu rybníku a budeme se s dcerou koupat, že nás navštíví vnuk… Já se těším na každý den. Ukázalo se, že všechno v mém životě mělo nějaký smysl.

Nelituju, že jsem vystudovala průmyslovku, protože mi tohle období přineslo první filmovou nabídku, tehdy totiž začal můj nový život. Jsem ráda, že jsem dohonila všechny věci, které mě zajímaly, že jsem se díky filmu dostala do Laterny magiky. A že jsem ze žádného zaměstnání neodešla s hořkostí, to je vzácné.

Na svůj věk působíte nesmírně vitálně. Čím to je? Geny?
Geny a vycvičenost! Nikdy se nelituju. Teď, ani tenkrát, když mě vyhodili. Jasně, že začátky byly kruté. Sedíte doma, je pět hodin odpoledne, čas, kdy jste byla zvyklá chystat se do studia… Smutek jsem překonala díky své rodině a dětem, díky tomu, že mě potřebovali. Vyhazov mě spíš otužil. Ani v padesátých letech jsem si nemohla vyskakovat, o to víc jsem si později všeho vážila a nebyla zvyklá, že úspěch padá z nebe.

Podívejte se i na další hlasatelskou legendu Kamilu Moučkovou v Show Jana Krause:

Zdroj: Youtube

A dneska?
Dneska se probudím a říkám si – kolikrát se ještě s dcerou budeme společně chodit koupat do rybníka? Jaká je to asi pravděpodobnost? Bude mi osmdesát čtyři, maminka umřela v osmdesáti šesti, tatínek ve dvaasedmdesáti, babička v osmdesáti a jedna moje sestřenice dokonce v devadesáti. Tak jak tady dlouho ještě budu? Ještě čtyři roky? Nevím…

Ta konečnost, která musí přijít, mi samozřejmě připadá divná, nedovedu si ji představit jako realitu. Ale věřím, že pak přijde zase něco jiného, že se zase setkám se svými blízkými, kteří mě už opustili. Dokonce jsem přesvědčena, že když mi bylo hodně zle, dostalo se mi pomoci právě od nich.

Jaroslava Panýrková

Jaroslava Panýrková se narodila v roce 1939 v Praze. S herectvím začínala v roce 1957 ještě jako studentka ve filmu Štěňata, po maturitě se stala členkou hereckého souboru Filmového studia Barrandov. Jejím posledním filmem se stal snímek Na kolejích čeká vrah.

V šedesátých letech působila v souboru Laterny magiky. Do roku 1974 pracovala rovněž v Československé televizi jako moderátorka a televizní hlasatelka. Odtud byla v důsledku normalizace vyhozena a až do roku 1991 se umělecké činnosti nemohla věnovat, pracovala zejména v administrativních profesích.

Do médií se vrátila v roce 1991, v České televizi moderovala televizní pořad Nedělní ráno, na Frekvenci 1 uváděla pořad Dámský klub. S prvním manželem, hercem a divadelním ředitelem Darkem Vostřelem, má dceru Kateřinu. Podruhé se vdala za architekta Jindřicha Santara, společně vychovávali jeho syny z prvního manželství.