Petře bylo osmnáct, chodila s Jirkou už dva roky. Byla to její první velká láska. Jirka byl o dva roky starší, už pracoval, když ho poznala, obdivovala, jak se ve všem vyzná, líbilo se jí, že ji bere mezi své přátele, cítila se s ním dospělejší. Petra měla hodně přísného otce a byla ráda, že s Jirkou může z rodiny trochu uniknout. ¨

Po dvou letech ale viděla, že se s Jirkou vzdalují. Ona se chystala na maturitu, chtěla jít studovat na filozofickou fakultu a prakticky orientovaný Jirka, který měl za sebou průmyslovku a už slušně vydělával, svou přítelkyni sice v jejím plánu podporoval, ale Petra cítila, že si s ním přestává mít co říct. Rozhodla se pro rozchod, ale ještě než to stačila Jirkovi říct, zjistila, že je těhotná…

Dana měla už tři děti. První dvě chtěla, třetí přišlo neplánovaně, ale řekla si, že jednoho benjamínka ještě v rodině uživí. Její muž měl zajímavé kreativní povolání, ve kterém ovšem mnoho nevydělával. Jeho příjmy byly velmi nárazové a rodinu držel nad vodou hlavně její plat úřednice. Když byla na mateřské s třetím dítětem, byly to pro rodinu velmi těžké časy. Nějak se jimi ale prokousali.

Jakmile se vrátila do práce, situace rodiny se zase stabilizovala. Utichly hádky o peníze, i o tom, zda by se její muž neměl vzdát své kreativní kariéry, kde je sice uznávaný, ale finančně je to bída. Jenže potom, co oslavila čtyřicáté narozeniny, zjistila, že je zase těhotná…

Marie dostala fantastickou nabídku na práci v New Yorku. Náramně se těšila, že vyrazí do svého vysněného města. Ještě než začala vyřizovat pracovní vízum, zjistila, že čeká dvojčata. Jednomu z nich ovšem nebilo srdce. Lékaři jí vysvětlili, že jsou schopni mrtvý plod vyjmout a druhý nejspíš udržet, i když jisté samozřejmě není nic…

Alena žila se svým mužem a malou dcerkou na vesnici v domě, který si sami s mužem postavili. Dlouho si přáli dalšího potomka, ale nedařilo se. Až jednou konečně našla na těhotenském testu dvě čárky. Prenatální testy ovšem za několik týdnů ukázaly závažné poškození plodu. Lékaři jí nedokázali přesně říct, zda dítě přežije porod, nebo ne. Jisté bylo jen to, že pokud dítě přežije, bude vyžadovat nepřetržitou a trvalou péči. Jisté bylo i to, že těhotenství je rizikové a může ohrozit i Alenino zdraví…

Všechny tyto příběhy skončily rozhodnutím ženy těhotenství ukončit. Petra je dnes univerzitní profesorkou a má dvě děti, Dana už je v důchodu a pomáhá své nejstarší dceři starat se o svou vnučku. Marie je bezdětná a věnuje se nadšeně své profesi, kterou vykonává v různých státech světa. Alena je na mateřské se svým třetím dítětem. Všechny jsou dnes spokojené a svého rozhodnutí nelitují. Kdyby žily v současném Polsku, tuto možnost by neměly. Musely by plod donosit, musely by porodit, a to bez ohledu na zdravotní či sociální rizika, bez ohledu na to, že by se musely vzdát svých snů, které měly nadosah.

Zákaz neznamená konec

Když se mluví o interrupci a právu ženy rozhodovat o svém těle, životě i rodičovství, není to jednoduché téma. Většina lidí vnímá, že plod od svého početí je přece jen něco jiného než pouhý shluk buněk. Je to shluk buněk, ve kterém je uložena možnost lidského života, a to je velká hodnota.

Na straně druhé je ale velmi důležité, aby děti, které se rodí, byly děti chtěné. Klidně i neplánované, ale nakonec chtěné. Jen tak mohou dostat od svých rodičů tu lásku a péči, kterou dítě pro svůj vývoj potřebuje. Být matkou je náročné, i když si děti přejete, ale být matkou proti své vůli prostě nefunguje.

Interrupce sice lze oficiálně zakázat, ale to neznamená, že se nebudou dít. Mít, či nemít dítě, mít další dítě, nebo mít dítě navzdory zdravotním poškozením, je věc, která zcela ovlivní budoucí život ženy. A nejde jen o ni, bude mít vliv i na její partnerství, promění poměry v její stávající rodině. Pokud žena mít dítě nechce, znamená nutit ji k tomu prakticky totéž, jako jí násilím dítě brát.

Pro ženy je otázka reprodukce natolik zásadní a natolik ohrožující, že potraty podstupují i v případě, že jsou zakázané. V zemích, kde je umělé přerušení těhotenství nelegální existuje černý trh s touto službou, což pro ženy představuje veliký nárůst rizik. Nelegální služby nelze regulovat, může je nabízet každý nedouk a přitom za ně může inkasovat spoustu peněz. Zákaz potratů tedy nepřináší konec potratů, ale zhoršení zdravotních služeb pro ženy. A to bohužel zdaleka ne jen potratové péče, ale jak ukazuje příklad Polska obecně i péče o ženy v těhotenství.

Lékaři v pasti

Polští lékaři se za současného legislativního stavu ocitají v pasti. Když vidí, že těhotenství neprosperuje a plod i žena jsou ohroženi na zdraví a životě, zdráhají se zakročit, aby snad jejich rozhodnutí nehodnotili druzí jako nelegální interrupci. Proto v Polsku v září zemřela třicetiletá Iza. Plod byl poškozený, lékaři ho odmítli vyjmout a čekali, až mu dotluče srdce, jeho srdce dotlouklo, ale v té době už Iza umírala na sepsi organismu. Polské zákonodárství neochránilo žádný život. Pouze zajistilo přirozenou smrt umírajícího plodu. Izu připravilo o život, její dceru, která na ni doma čekala, připravilo o maminku.

Žen, které na protipotratové zákony nyní v Polsku doplácejí, je mnohonásobně víc. Agnieszka měla mimoděložní těhotenství. To je pro ženu velmi nebezpečné, a pokud není dostatečně rychle podchyceno, může skončit její smrtí. Živé dítě se z něj narodit nemůže. V Česku jde taková žena okamžitě na zákrok, avšak polští lékaři nechtěli Agnieszčino těhotenství přerušit. Čekali.

Lékaři se odvolávali na to, že embryu bije srdce, a řekli jí: „Takové je nyní klima, potraty se nedělají.“ Agnieszce v důsledku neodstranění embrya praskl vejcovod. Život jí lékaři zachránili, ale její reprodukční zdraví je poškozeno. Má nyní panickou hrůzu z dalšího těhotenství, nemůže mít s manželem sex, protože se bojí, že se bude opakovat stejné peklo. To vše proto, že se lékaři bojí zpolitizovaného stíhání a přestávají provádět potraty i ze zdravotních důvodů.

Před devíti lety se podobný případ, jako byl ten Izin, odehrál v Irsku. Tehdy prosila Savita Halappanavar lékaře v univerzitní nemocnici v Galway, aby ukončili její těhotenství. V sedmnáctém týdnu začala samovolně potrácet, ale srdce plodu stále bilo. Lékaři její opakovanou žádost z právních důvodů odmítli. Savita zemřela na sepsi 28. října 2012. Její smrt vyvolala celonárodní protesty, které vedly až k referendu a přijetí nového zákona o interrupcích.
Stejně tak demonstrují teď davy v Polsku.

Polský Sejm ale od té doby jednal jen o ještě větším zpřísnění, kdy by zakázal veškeré potraty včetně těch ohrožujících život matky. Návrh neprošel, ale situace v Polsku se má i nadále zhoršovat. Od léta má fungovat Národní registr těhotenství, takže by stát měl přehled třeba i o tom, když Polky vycestují za potratem do zahraničí. Polkám dnes pomáhá i Česká republika, kde působí například organizace Ciocia Czesia a ombudsman vydal rozhodnutí, že k potratové péči u nás občanky EU mají mít přístup.

Citlivé téma

Otázka lidské reprodukce je citlivá jak pro každého člověka zvlášť, tak pro lidstvo. Je v pořádku, aby se o interrupcích vedla debata a zvažovaly se jak aspekty zdraví a svobody žen, tak aspekty etické.

Většina států se shodla na tom, že umělé přerušení těhotenství je třeba regulovat. Omezují především dobu, do které lze interrupci provést. Tato doba obvykle souvisí s obdobím, kdy lidský plod nabývá vědomí, což je zhruba kolem dvanáctého až čtrnáctého týdne těhotenství. Do té doby nelze zárodek plodu s životem živého dítěte srovnávat. Pokud bychom tvrdili, že několikatýdenní zárodek je totéž jako narozené dítě, museli bychom i spontánně potraceným plodům vypravovat pohřby, dávat jim jména a zrovnoprávnit je po všech stránkách s živými.

Pro snižování umělé potratovosti mohou státy podniknout mnohem účinnější a rozumnější kroky, které na rozdíl od zákazu interrupcí počet umělých potratů skutečně snižují a zároveň chrání zdraví žen. Počet interrupcí klesá, pokud je dětem a mládeži dostupná kvalitní sexuální výchova a sexuálně aktivní ženy mají dobrý přístup k antikoncepci. Bohužel jsou často bojovníci proti interrupcím zároveň odpůrci sexuální výchovy i antikoncepce. To dokládá, že mnohem spíš než o životy nenarozených jim jde o omezování svobody žen.

Svou roli při rozhodování žen hrají i sociální poměry a to, jak složité je v dané době mít dítě. Pokud má stát politiku, která podporuje rodiny s malými dětmi, je dostatek míst ve školkách a kvalitních školách a ženy nejsou z důvodu mateřství diskriminovány, je samozřejmě snazší rozhodnout se dítě si nechat, i když jste ho třeba úplně neplánovali.

Možnost volby

Jsou známy případy, kdy ženám bylo naopak v rození dětí násilně zabraňováno, byly proti své vůli sterilizovány nebo jim byly prováděny interrupce. K tomu docházelo například v nacistickém Německu, v Číně za doby politiky jednoho dítěte, ale třeba i v socialistickém Československu.

Reprodukční práva znamenají, že právo rozhodnout zůstává v rukou žen a společnost jim poskytne podporu a respekt, ať už bude jejich rozhodnutí jakékoli. V obtížné situaci jsou třeba i ženy, jejichž plod vykazuje závažné zdravotní poškození a ony se rozhodnou nejít na potrat. I když je jejich rozhodnutí z pohledu někoho nelogické nebo nesmyslné, ony prostě cítí, že chtějí být se svým umírajícím dítětem do přirozeného konce. I pro tyto ženy dnes existuje možnost, jak potomka důstojně donosit a v případě porodu mrtvého dítěte či dítěte umírajícího se s ním podle svých přání rozloučit. Takové místo například nabízí perinatální hospic Dítě v srdci.

Každý člověk sám za sebe vyznává nějaké hodnoty a má své představy o tom, zda by na potrat šel či nešel. Je v pořádku tyto hodnoty uplatňovat při svém vlastním rozhodnutí. Pro psychické zdraví žen je zásadní, aby své rozhodnutí udělaly v souladu se svými hodnotami, a především se svými pocity. 

Hlavní důvody, kvůli kterým dochází k interrupcím, jsou zdravotní (je ohrožen život nebo zdraví matky) a etické (znásilnění, incest) či možnost vrozených vývojových vad (je zde riziko abnormality zárodku). Další důvody jsou sociálně-ekonomické a souvisejí např. s nevhodnými životními podmínkami, nedostatkem financí nebo třeba s nedokončením studia. Klasická interrupce v Česku probíhá od 8. do 12. týdne. Po 12. týdnu těhotenství lze interrupci provést jen ze zdravotních důvodů.

Autor: Lucie Jarkovská