Na sklonku loňského roku vyšla vaše další kniha Můj život mezi slzami a smíchem. Zdá se, že pro váš vrstevnatý život stále není dost stránek. Bylo už řečeno vše, nebo ještě nějaká kapitola zbývá?
Sama jste si odpověděla. Doufám, že ještě nějaká kapitola zbývá. Jak zpívá Jarek Nohavica‚ dokud se žije, ještě se neumřelo.

V knize se opět vracíte k období padesátých let, jež bylo pro vás hodně těžké. Otec vězněný z politických důvodů, těhotenství, navrch samota bez muže – všechno se vám to sešlo v jeden čas. Je vůbec možné se s tak bolestnou zkušeností vyrovnat?
Se vším se musíte v životě vyrovnat, i když nikdy nezapomenete. Čím je člověk starší, tím víc žije ve vzpomínkách. A většinou si člověk připomíná spíš to hezké, úsměvné, vzpomíná na rodiče, na přátele, se kterými prožil kus života. Jsem ráda, že ještě vzpomínat můžu. V knížce jsem se chtěla vyrovnat a podělit se vzpomínkami, na které bych raději zapomněla. Ale i to všechno byl a je můj život.

Čím vás tahle etapa do života vyzbrojila?
Normálností a pocitem, že v životě se může stát všechno. Že na něco nemáme vliv, i kdybychom chtěli. Také určitou silou nenechat se porazit, i když vám život klade klacky pod nohy. A vědomím, že vaše problémy nikoho nezajímají, jelikož každý má svých vlastních problémů až nad hlavu. Jsou totiž dvě možnosti: buď pod tíhou okolností padnete a už se nezvednete, nebo si najdete v životě pevný věšák, kterého se chytnete a jedete dál. Já zvolila tu druhou možnost. Nabídl mi ji sám život a já ji využila. I přes veškerou bolest jsem se rozhodla v životě lidem rozdávat smích a dobrou náladu. Snad se mi to občas povedlo.

Obtížná situace, v níž jste v té době byla, vám přinesla i cennou podporu přátel a kolegů. Myslíte, že by něco takového bylo možné i dnes? Má mladý herecký cech smysl pro kolegialitu, nebo jede víc na sebe?
Myslím, že tohle je v každé době stejné. A vůbec nezáleží na tom, jestli je to herec, doktor, vědec nebo zahradník. Záleží na jednotlivci, jak se k životu postaví a co od něj chce, co od něj očekává. Mám kolem sebe čím dál víc mladých hereckých kolegů (ale nejen v naší branži), kteří dokážou člověka povzbudit a potěšit. Mládí má obrovskou výhodu, že má ještě celý život před sebou, ideály a chuť něco dokázat. Ovšem má taky iluze – a jak už někdo moudrý řekl: musíme ztratit iluze, abychom neztratili ideály.

V pasáži o Divadle Na Jezerce se zmiňujete, že role v Gin Game, kde hrajete s Milanem Kňažkem, je vaší poslední. Máme to brát vážně?
Jak se to říká? Nikdy neříkej nikdy. Ale jsem realista. Dnes mám na repertoáru tohoto nuselského divadla tři divadelní hry, takže pokud se hrají dvakrát do měsíce, mám šest večerů zaplněných. V květnu mi bude devadesát let, takže nohama na zemi už stojím dávno. Když jsem se své maminky v jejích osmdesáti letech zeptala, jak pociťuje stáří, řekla, že kdyby se nepodívala do zrcadla, ani neví kolik jí je. Ale že je to znát na větší únavě, která přichází mnohem dřív. To už mohu potvrdit. A to je mi ještě o deset roků víc než tenkrát mamince. Čili už dnes dělám jen to, na co stačím. A děkuju tam někam nahoru, že tomu tak je.

Režisér Jiří Strach s vámi chystá celovečerní dokument (k vašemu zmíněnému jubileu), jehož natáčení muselo kvůli pandemii počkat. Prý jste mu slíbila, že řeknete na kameru vše, o čem jste si povídali soukromě. Platí to?
Ano. Především ale doufám, že celá naše společnost se zase dostane do normálu. To přeju všem. Naše generace zažila válku, kdy ve světě nezůstal kámen na kameni, a taky se život do normálu vrátil. Záleží na každém z nás, jak budeme pokračovat dál. Bez ztráty květiny to asi nebude, ale pevně věřím, že se nám náš život, tak jak jsme ho znali, zase vrátí.

Se stejným režisérem jste natočila i dva krásné projekty Vrásky z lásky a Klec. První z nich vypráví o schopnosti radovat se ze života i na jeho sklonku. Řídíte se tím i vy sama?
Bože můj, samozřejmě. Co by mělo za smysl, co by to bylo za život, kdyby se člověk neuměl radovat! Od lidí, kteří vzdávají život, já utíkám, přeskočí to na člověka jako blecha, a to já nechci. Důležité je, aby byl člověk zdráv. A pokud zdráv je, tak není důvod házet flintu do žita. Je to zprofanované, ale zdraví je skutečně ten správný motor. Pak už záleží jen na vás, jak se k životu postavíte.

Jiří Strach si vás kromě pracovního vztahu prý tak trochu adoptoval jako babičku. Vyprávíte mu pohádky?
Jirkovi nemusím vyprávět pohádky, ani by je ode mě nechtěl. Naopak chce, abych já vyprávěla jemu čistou realitu svého života. Jirka má obrovskou výhodu, je věřící. Neobtěžuje tím, ale je vírou prostoupený a je to na jeho životě i práci znát. Má tam to ,něcíčko‘, které věřící lidé mají, ten přesah. Vědomí, že je nad námi něco silnějšího, než jsme my sami. Má pokoru. A ta mu velmi v životě i v práci pomáhá. Je to dobrý člověk.

Do jaké míry na vás doléhá ta zpropadená pandemie? A čím si děláte v tyhle dny radost? Prý jste na jaře začala malovat…
Umím se zabavit, i když jsou divadla zavřená a i když nesmím ven. Nevzdávám to, nenadávám, i když někdy taky (smích), ale hned si uvědomím, že jsme na tom na celé naší planetě všichni stejně. Ano, začala jsem malovat – své přátele, svou rodinu, především portréty. Mám pozorovací talent, který se mi hodí nejen v profesi herecké, ale teď i v mém koníčku výtvarném. Ti, které namaluju, se poznávají, a to mi dělá radost a jim taky. Jsou to dárky, které potěší.

Co nebo kdo vám v tomhle divném čase izolace chybí?
To by byl dlouhý seznam lidí, kteří už tady nejsou. Právě v tomto čase má člověk víc času na přemýšlení, času, který dřív neměl. A tak se vám vybavují lidé, se kterými bych si ráda popovídala a dořekla to, co jsme si doříct nestačili. Při malování se mi ten zástup přátel objevuje nejvíc. A tak si s nimi povídám alespoň v duchu.

Jako gurmánka se nemohu nezeptat – kterým jídlem jste sobě nebo svým blízkým udělala v poslední době radost?
Teď vařím hodně, víc než dřív. Takže té radosti, když někomu chutná, mám dostatek. Když přátelé a rodina nemůžou pobýt, tak si alespoň oběd či večeři donesou domů. A pak volají a to mě moc těší.

Venku nevlídno, málo slunce, karanténa, komedie asi jen v televizi. A to ještě zdaleka ne všechny vtipné. Přesto – co vás v poslední době rozesmálo?
Simoniny pejsci. Vzala si dva podvraťáčky z útulku a s nimi je tedy velká legrace. Béďa a Fanča, bratr a sestra z jednoho vrhu a vůbec si nejsou podobní, možná nemají ani stejného tátu, u psů to prý jde. Včera jsme je spolu pozorovaly. Oba měli svoji kostičku. Když Danča svoji ohlodala, chtěla i tu Béďovu. Ten na ní zavrčel, Fanča se odvrátila, Béďa se na ní podíval a olíznul jí čumák – jako že to tak nemyslel, a pak dál zase ohlodával kost. No bylo to něco neuvěřitelného. Je vidět, že i zvířata cítí věci stejně jako lidé.

Co bude ta první věc, kterou uděláte, až skončí karanténa?
Určitě se nechám očkovat. Ať už se zase můžeme všichni objímat.

Jiřina Bohdalová

* Pražská rodačka působila tři roky jako učitelka na základní škole v Ostravě. V šesti letech debutovala na plátně v němém filmu Pižla a Žižla na cestách, divadelní kariéru startovala po boku Jana Wericha v Divadle ABC. Působila v Divadle na Vinohradech (1967–2004), poté přijala angažmá v Divadle Na Jezerce, kde působí dosud.

* Ztvárnila řadu filmových a televizních postav (Ucho, Dáma na kolejích, Ženu ani květinou neuhodíš, Bílá paní, Hvězda zvaná Pelyněk, Světáci, Fany), hrála v seriálech F. L. Věk, Chalupáři, Přítelkyně z domu smutku, Ach, ty vraždy aj.

* Je oblíbenou vypravěčkou večerníčků (Pohádky z mechu a kapradí, Rákosníček, Štaflík a Špagetka, Malá čarodějnice), populární jsou i její pořady o vaření.

* Má dva České lvy za filmy Nesmrtelná teta a Fany a Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v činohře.

* Byla dvakrát vdaná (Radoslav Brzobohatý a Břetislav Staš), její dcera Simona Stašová je také herečkou.