Herečka Michaela Kuklová po vážné nemoci: Těším se na každý nový den

Takže když jsme si pár hodin nato sedly spolu do kavárny, řekla jsem si, že se na věci, na které se jí všichni pořád dokola ptají – komplikované první manželství či rozchod s otcem jejího syna –, prostě ptát nebudu. A že i téma vážné nemoci raději nějak rychle odbudu.

Šlo nakonec o jeden z nejosobnějších novinových rozhovorů, který jsem kdy vedla – je totiž nejen o nemoci, ale i o vedlejších příznacích už tak komplikované léčby. O nedostatku sebedůvěry a pochybách o vlastním ženství i kráse. I o snaze přežít věci, které na první pohled zvládnout ani nelze, a o naději.

Mít zámek je láska i starost. Miliony na stromě nerostou, říká česká baronka

Upřímně jsem váhala, zda určité intimní pasáže mám vůbec zveřejnit. Ale pak jsem si řekla totéž, co Michaela – o některých věcech je zkrátka potřebné mluvit, ne o nich mlčet. A pokud náš rozhovor pomůže třeba jen jedné jediné ženě, která právě teď prochází náročnou hormonální léčbou, odebrali jí prsa anebo si jen při pohledu do zrcadla připadá „hrozně ošklivá“, měla Michaelina upřímnost skutečný smysl.

Když jsem nedávno dělala rozhovor s moderátorkou Markétou Fialovou, dotkly jsme se tématu, zda mají známé osobnosti vůbec hovořit o svých nemocech. Co bylo vaším hlavním motivem, že jste na jaře na Instagramu zveřejnila svoji diagnózu?
Mám syna, v podstatě vyrůstá odmalička jen se mnou, je na mě upnutý. Bylo nemyslitelné, aby prožíval strach. Netoužila jsem po tom, aby se veřejnost o mé nemoci dozvěděla, ale bála jsem se, aby na něj neměla medializace špatný dopad. Patřím k lidem, kteří o svých problémech mluví teprve tehdy, když jsou za nimi. Jsem hrdá a nosím hlavu vzhůru. Nevyhledávám negace, raději předávám to hezké a pozitivní. Potíž byla v tom, že můj karcinom byl veliký, rostl ve mně roky, přestože jsem pravidelně procházela mamografickým i sonografickým vyšetřením. Vlastně jsem vůbec neměla potuchy, že existuje typ nádoru, který se umí tak chytře skrýt do žláz. Prý se dá s podobným typem onemocnění žít i patnáct let, bez léčby. Zkrátka „inteligentní“ nádor, který svého hostitele nezabije hned.

Takže takový Vetřelec. Promiňte, ale začaly jsme tedy pěkně zostra.
Ano. Nikdo z mého okolí nevěděl, že něco takového existuje. Říkala jsem si, že kdybych podobné informace měla, prosadím si vyšetření už v momentě, kdy jsem si poprvé něco nahmatala. A přestala bych se falešně uklidňovat, že jde jen o zduřelou žlázu. Pak jsem si uvědomila, že jsem měla obrovské štěstí, že i tak jsem nepřišla pozdě. Chtěla jsem, aby informace o tomto typu nádoru byla veřejně známa.

Máte pravdu, taky věřím ultrazvuku a mamografu, samovyšetření si příliš často nedělám.
Vždycky, když jsem odcházela z mamografu, všechno ze mě spadlo, měla jsem skvělou náladu – hurá, jsem zdravá! Zkrátka, abych vám lapidárně odpověděla – cítila jsem zveřejnění své diagnózy jako povinnost, protože vím, že můžu mnohým ženám zachránit život. Můj nádor totiž neodhalil ani speciální typ mamografu, až cílená biopsie.

Herec Karel Heřmánek: Nabídky od filmu řídnou, můžu si za to ale sám

Říkáte, že jste svoji diagnózu tušila, že jste ji měla v očích.
Neměla jsem žádné symptomy, cítila jsem se zdravá. Ano, byla jsem unavená, ale já na únavu byla zvyklá – spím málo, během školního roku třeba jen několik hodin, protože se často vracím v noci z představení, pak hned nemohu usnout, navíc každé ráno vozím syna pětadvacet kilometrů do školy. Víte, to se těžko vysvětluje… (na chvíli se odmlčí) Podívala jsem se na sebe do zrcadla, měla jsem kolem celých očí černé kruhy a hlavou mi prošla myšlenka, že „to“ mám. Že mám rakovinu.

Kdy se to stalo?
Před čtyřmi lety. A dala jsem na svůj vnitřní hlas, jako vždycky. Už jako dítě jsem podobné předtuchy měla. V sedmé třídě mi jednou jen tak prolétlo hlavou, že si při lyžování zlomím nohu. Odmalička jsem lyžovala, vůbec jsem se lyží nebála. Řekla jsem o svém pocitu jen mámě a na sjezdovku šla pro jistotu až druhý den. Nebyla jsem pozorná, při jízdě mě srazil cizí muž, přejel mi nohu a na pravém stehně jsem měla obrovské jelito. Noha zlomená nakonec nebyla. Jenže přesně týden poté jsem si ji skutečně zlomila. Na lyžáku.

Někdo by si to mohl vyložit spíš jako sílu myšlenky, že jste si zranění prostě přivolala.
Věřím spíš v osud než v karmu. Děti si těžko nemoci přivolají, tak proč by to mělo platit pro dospělé? Ale že tělo dopředu vnímá, ví o svém ohrožení, že my sami dokážeme cítit energie i na dálku, v to věřím. Měla jsem totiž i další podobné zážitky. Řídila jsem asi deset let a nikdy jsem se nebála zvěře. Jedu takhle v noci lesem a zničehonic jsem se spojila v myšlenkách s mým mrtvým tátou. Úplně jsem zapomněla, že řídím, začali jsme si povídat. A on mi popisoval, jak mu pod kola vozu vletěla srnka. Vysoká rychlost auta ji vymrštila na kapotu a šlo o život. Ptala jsem se ho, proč mi to říká. Najednou jsem se „vrátila“ zpátky do auta, jela jsem hodně pomalu, vjížděla jsem do zatáčky a rovnou mi vběhlo do cesty zvíře – srna. Srazila značku, promáčkla blatník, ale odběhla. Přemýšlela jsem o tom, že kdybych jela rychleji, tak ji minu. Anebo bych možná srazila jinou srnu, která by mi vylítla na kapotu. Zvláštní. Tátovi se totiž nikdy nic takového nestalo.

Herečka Vlastina Svátková: Kdo stalking nezažije, bezmoc oběti nepochopí

Trochu mi běhá mráz po zádech…
Hodně let jsem měla mimosmyslové vnímání. Stávalo se mi, že i lidé, kteří v mém životě roky nefigurovali, se najednou zničehonic objevili – v okamžiku, kdy jsem si na ně vzpomněla. Prostě jsem věděla, že když si na konkrétního člověka vzpomenu, že ho do týdne potkám. Nebo se rozhlédnu a rovnou ho spatřím. Jako bych spoustu věcí dopředu věděla. Věštila jsem pomocí karet, ale jen z legrace, příliš jsem si nevěřila. Přitom to fungovalo – napojíte se na člověka a vnímáte, co se mu děje i stane. Asi vám to připadá zvláštní… I mně. (smích)

Naopak, já těmhle věcem věřím.
Časem mi to ale začalo vadit. Začala jsem se své intuice bát. Nechci znát budoucnost, chci žít hezky, nebýt ovlivněna strachem. Velmi často, když jsem sedala do auta, jsem se skutečně bála. V okamžiku, kdy jsem své pocity začala negovat, ignorovat, tak mé schopnosti vymizely. Po letech jsem vzala do ruky karty, vyložila je a nebylo tam najednou vůbec nic. To, co jsem si ale zachovala, bylo instinktivní vnímání svého těla. Hodně mi v tom pomohl můj bývalý profesor na DAMU, psycholog Jindřich Kabát. Mimochodem, i bývalý ministr kultury. Byla jsem zrovna nešťastně zamilovaná, popisovala mu své vztahové peripetie a chtěla, aby mi vysvětlil pohled mého protějšku. Podíval se na mě a řekl mi: „Vždyť to víte!“ Vlastně mi dal mnohem globálnější odpověď – my přece vždycky víme. Od té doby jsem se začala mnohem víc dívat dovnitř, do sebe.

Když jste svoji nemoc zveřejnila, napsala jste, že jako matka prosíte, aby média zbytečně nestrašila vašeho syna drastickými titulky. Jenomže to je trochu nesplnitelná prosba, jednotliví novináři vás začnou víc pozorovat, zkoumat, ptát se vás pořád dokola jen na léčbu. Ostatně i my dvě jsme tak začaly. Přiznám se, že když jsem vám volala kvůli rozhovoru, cítila jsem se trochu trapně.
Samozřejmě, že se strhla lavina žádostí o rozhovor, telefonátů. Nechala jsem to být, usnout. Ale já zprávy o sobě stejně nečtu, výjimečně, nevyhledávám je, televizi jsem neviděla spoustu let a z bulváru mi stačí jen titulky. Teprve po nějaké době, kdy jsem potřebovala zveřejnit informace o nebezpečí „neviditelného“ karcinomu, jsem začala s novináři komunikovat. V té době jsem už za sebou měla i výsledky a věděla jsem, že kdyby dopadly špatně, tak bych s diagnózou ven nešla. Teprve pak jsem si začala vybírat, s kým o své nemoci promluvím, poradila jsem se s psycholožkou, jak vše šetrně sdělit synovi a jak ho na možné články i připravit. Přesvědčila jsem ho, že má věřit hlavně mně, že se nemusí bát. Ve svém věku už vnímá média a moji profesi. Ve chvíli, kdy jsem viděla, že to zvládne, věděla jsem, že novináři mohou psát prakticky cokoliv. Ale myslím, že ke mně byli celkem shovívaví. Nikdy ovšem do médií neříkám, že „bojuju“, to píší sami. Bylo by mi to trapné vůči těm, co opravdu bojují.

Lucie Vondráčková: Děti, sázení stromů a hry. To je teď můj život

Vypadáte výborně. Některé ženy pod vlivem léčby projdou fyzickou proměnou, což jejich ženství sráží.
Jasně, to mě taky děsilo… (výrazně se odmlčí) Nezlobte se, odbočím. Tím, že jsem vše zveřejnila, obrátila se na mě spousta žen. Znáte to, herci mají větší možnost pomáhat, navštěvovat dětské domovy, nemocnice, nevyléčitelné pacienty. Přijdete, promluvíte, uděláte besedu, pro Jedličkův ústav, pro léčebnu, posíláte peníze, hračky, malujete obrazy pro charitu. Děláte to, protože víte, že je to potřeba a jako mediálně známá osobnost máte možnost. Ale stejně nevnímáte přímou odezvu. Teď zažívám něco naprosto jiného. Ženy mi píšou své příběhy, mám zpětnou vazbu, svěřují se, jak jim dodávám sílu, naději, a to mi dává obrovské naplnění. Cítila jsem, že jsem skutečně udělala dobrou věc, která mi přináší radost a která má smysl. Jsem vůči sobě hodně sebekritická, asi bych o tom neměla mluvit. Maminka mi vždycky říká, tohle už, prosím tě, neopakuj… (znovu se na dlouhou dobu odmlčí)

Jestli chcete, můžeme změnit téma…
Vím, že mě lidi berou jako půvabnou ženu, muži o mě mají zájem, ale moje sebevědomí je opravdu velmi nízké, celoživotně si ho musím dodávat. A představa, že zrovna ta bezproblémová partie, co mi pánbůh nadělil – prsa –, půjde pryč, mě strašně zdrtila. Mám už tolik jizev… Stresy se podepsaly i na mé hormonální hladině.

Míšo, neblázněte, vy jste přece opravdu nádherná žena!
Ale přišla jsem o symbol ženství a neuměla si představit, že s tímhle půjdu ven. To bylo nesmírně těžké. A ještě těžší bylo, že už jsem nebyla single jako sedm let před tím. Kdybych byla sama, ustála bych operaci líp. Nevěřila jsem, že vše zvládnu. A najednou jsem o tom byla schopná mluvit! Šlo to snadno, vždyť – o co jde? Lidi, kteří mě mají rádi, mě budou milovat třeba i bez ruky. Zpětně mi pomáhá, že nejvíc pracuju sama na sobě, učím se vnímat sebe jako jedinečnou bytost. Hrozné je, že teoreticky tohle všechno vím a znám, mohla bych o tom dokonce přednášet, ale neumím to prakticky zpracovat. Svojí nemocí jsem k sebepřijetí i donucená. Pomáhají mi ohlasy lidí – v situaci, kdy se na sebe třeba nemůžu ani podívat, je moc hezké číst, že jsem okouzlující, nádherná. Snažím se říkat si: „Věř jim!“

Tak jim věřte.
Vždycky, když se mi v životě dělo něco těžkého, dokázala jsem z toho leccos vytěžit, pochopit, že můj anděl strážný funguje, že vše, co se mi děje, mě posouvá. A dělá mi to radost. Bylo to podobné, jako když jsem po rozchodu s partnerem neměla kde bydlet. Musela jsem se vybičovat k aktivitě – hledat bydlení, jít do hypotéky, vyřešit nedostatek financí. Člověk musí ze sebe vydolovat to nejlepší. Všechny překážky mě někam posunuly. Objevila jsem v sobě nové talenty, umím pracovat se dřevem, vyrobit různé věci, vytvořit útulný domov. Svůj předešlý život chci nechat spát, zbytečně na něj nevzpomínat. Přesto tvrdím, že život s Jirkou, mým prvním manželem, mě jako člověka zkvalitnil. A podobným způsobem mě formují i další překážky, třeba právě hormonální léčba, která mi dělá… (hledá slova) brikule v hlavě…

Herečka Andrea Růžičková: Když v rodině cítíme nějaké napětí, řešíme to rozumem

To je hezké slovo, dlouho jsem je neslyšela, používali je moji rodiče.
Prostě chaos. Nejsem zvyklá být tak psychicky rozhozená, bez energie, ale stává se. Jdu přes to, musím pokračovat. Mám propady, kterým zdánlivě nerozumím, divím se jim. A pak si uvědomím, že o nich musím mluvit, aby jiné ženy neměly pocit, že jsou slabší než já.

Jasně – mnohé nemocné ženy může traumatizovat myšlenka „Proč já jsem oteklá a Kuklová tak hezky vypadá?“. Napadlo mě to, když jsem viděla vaše poslední fotky na Instagramu.
Vyděsila jsem se, že budu mít umělá ňadra a ještě přiberu, oteču, úplně mě to sejmulo. Nechápejte moje stesky špatně, ale já jsem k sobě velmi sebekritická, potřebuju hezky vypadat, abych nepadla úplně na dno. Dávám si červenou řepu, piju šťávu z mrkve i jablek, ale jím málo, nechci přibrat. Po první injekci, kdy mi zastavili funkci vaječníků, jsem měla komplet zavodněné břicho. V dopisech mi ženy psaly, jak přibraly pětadvacet, čtyřicet kilo. Tak se snažím držet. Váhový přírůstek často souvisí i s nervy, nejen s léčbou. Začala jsem i cvičit.

Víte, dělám teď už několikátý rozhovor s krásnou, úspěšnou ženou, která mi vypráví o svých pochybách, mindrácích, tělesných nedokonalostech. Chlapi se tímhle tolik netrápí. Netouží urputně, aby je „měl někdo rád“! Minule jsem zpovídala herečku Vlastinu Svátkovou, která tak dlouho nedokázala říct neodbytné fanynce, že na ni nemá čas, až ji dotyčná žena začala stalkovat.
Je to tak. Na messenger mi denně přijdou stovky zpráv. V tomhle jsem obdivovala Karla Gotta, pro své fanoušky se rozdával, s každým ztratil slovo. Cítil povinnost, když mu pánbůh nadělil dar. I já mám podobný pocit – když mi někdo projeví přízeň, musím mu ji vrátit. Jenže lidé nemají představu, kolik jich je. Začnou vám ve zprávách tykat, přijde jim to naprosto normální, nechápou, že víc než jim místo odpovědi poslat smajlíka někdy nezvládnu. Zrovna nedávno mi napsala nějaká žena, že by se se mnou chtěla vidět. Snažila jsem se jí vysvětlit a omluvit se, že se sejít nemůžeme, že mám tolik žádostí o setkání, že bych nedělala nic jiného, že nemám čas ani na své skutečné přátele. Odpověděla ve smyslu, že na ni nemám čas, protože je řadová žena a já celebrita. Takové reakce mě zamrzí, protože mi přisoudí vlastnost, kterou bytostně nesnáším. (Michaela mi přečte dva naprosto absurdní dopisy od „fanoušků“, kde jí vysvětlují, proč onemocněla, a vyhrožují, co bude následovat, pokud nepřistoupí na „léčbu“, kterou jí navrhují.)

Uf. Říkám si, jestli jde o vyšinuté jedince, nebo jen nudící se osoby.
Taky tomu nerozumím. Psát někomu, že zhyne…

Vůči takovým lidem jsem naštěstí imunní, spíš mě to pobaví. Druhá věc, která mě v souvislosti s vašimi předchozími odpověďmi napadla – moc se mi nelíbí letošní plakát jinak skvělé a velmi potřebné kampaně AVON pochodu, muž držící ženu za ňadro. Jako by se nám podsouvalo, že ztráta prsu je traumatizující hlavně z hlediska vztahu, naší přitažlivosti i atraktivity pro muže. Vím, že jde možná o kouzlo nechtěného, ale stejně.
Cítíte to dobře, ta fotka není úplně šťastná.

Hvězda seriálu Slunečná Eva Burešová: Rozchod je vždy složitý

Důležité přece je, aby se žena pro odnětí prsou rozhodla sama za sebe, ne podle toho, co na to bude říkat její partner.
Žena v sobě podobné pochybnosti má stejně, i když má partnera. Mnoho mužů nemocné ženy opustí. I já jsem se tím uvnitř trápila. Přitom můj partner se k operaci stavěl úžasně, říkal mi: „Proboha, já jsem hlavně šťastný, že je nádor pryč!“ Jenže já nad svým hrudníkem přemýšlela, muži nás často vnímají vizuálně, uvažovala jsem, kdy se mu přestanu líbit.

Proto jste se s ním hned na začátku karantény rozešla?
Měla jsem docela obyčejný strach. V životě jsem v partnerských vztazích dostala dost zabrat, a když jsem na sedm let vztahově osaměla, přišel největší progres. Najednou jsem se nemusela ničeho bát, nic mi nenarušovalo život, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla, neřešila jsem výčitky další osoby. Na rovinu říkám, že mě single život uchvátil. Všechno fungovalo podle mých představ, a rychle! Když pak vstoupíte znovu do partnerství, některé věci a mechanismy se vracejí – tohle jsem neměla dělat, tohle se mě dotklo… A hlavně, single jsem se cítila nezranitelná, ale milující srdce zranitelné je. Snažím se být empatická a partnera vnímat, navíc on je moc hodný kluk. Moji nemoc bral úžasně, ale musím se naučit víc důvěřovat, nesu si rány z minulých vztahů, kde byly i nevěry…

Ale vybral si vás!
Ano, řekl mi, že poznal hodně žen a už si nepotřebuje nic dokazovat. Stejně tak mi řekl, že je vzácné, co ve mně našel, umí si vážit té výjimečnosti a harmonie, když si dva rozumějí – tak, jako si rozumíme my dva. A dodal: „Můžeš přibrat, zhubnout, cokoliv. Miluju tě jako bytost!“ A já se musím naučit jeho lásku vnímat, věřit jí, to je můj úkol. Ve vztazích se bojím, nechci se zase zklamat. Měla jsem strach, že se naše láska nemocí třeba zhorší, tím spíš, že jsem se po letech dokázala skutečně zamilovat do hloubky. Nějaké vztahy jsem za těch sedm let zkusila… Nadchnu se, a najednou zjistím, že to není ono a musím ze vztahu pryč.

Vy jste ale o Josefovi před rozchodem tak zamilovaně mluvila, s takovou vřelostí, že mi rozchod „z rozumu“ stejně přišel dost nelogický.
(dlouze hledá slova) Všechno se sešlo tak naráz. Měla jsem potřebu utéct a dát mu svobodu, nekazit mu život. Chybí vám sebevědomí, perou do vás hormony, bojíte se, že budete plačtivá, tlustá, jiná…

Víte, mám kolem sebe docela dost žen při těle a neřekla bych, že si stěžují na nezájem mužů. Naopak.
Asi jsou sebevědomé. Jenže já byla ke všemu v deliriu léků… Nevzdal to, celé dva měsíce mi psal vzkazy, i když se mi stýskalo, nereagovala jsem, nebo byla tvrdě odmítavá. Byl překvapený, takovou mě neznal, ale cítil, že to nejsem já a šel si za svým. Chtěl vše zvládnout za nás a pro oba. Jednoho dne jsem zjistila, že je toho na mě moc, že už nemůžu. Přála jsem si jediné, aby přijel a jen mě mlčky objal. Po ničem jiném jsem netoužila.

Nešlo zkrátka jen o to, že je mladší? U věkově přiměřenějšího partnera byste takhle možná neuvažovala.
Když jsme spolu začali chodit, tolik jsem se tím nezabývala, bála jsem se, že to bude mít zase podobný průběh – nadšení, a poté deziluze. Ale dneska? Pořád jsem do něj zamilovaná jak malá holka. Ale věk už jsem řešit přestala, pochopila jsem, že jsem pro něj výjimečná jako člověk, jako on pro mě.

Helena Vondráčková: Nostalgii nepodléhám, hledím dopředu

Jak se vlastně slavná žena seznamuje? Pohybujete se ve stále stejné sociální bublině, v padesáti asi těžko potkáte někoho jen tak v baru.
Pepíno má hodně známých v naší branži, párkrát předtím jsme se už potkali. Ozval se mi, nějakou dobu jsme si psali, pozval mě na kafe. Zhruba za rok a půl jsem jeho pozvání vyslyšela. Nechtěla jsem navazovat vztah, vyčlenila jsem si proto na setkání jen krátký čas. Dost se protáhlo. (smích) On vypadá drsně, ale má obrovské srdce – a to je kombinace, které nedokážu odolat. Jak říká moje psycholožka – líbí se mi velcí chlapi, protože pořád hledám náruč, do které se mohu schoulit, která mě ochrání. Tak jsem to měla vždycky.

Vy o svých bývalých partnerech, i přes komplikované průběhy vztahů, nemluvíte na veřejnosti špatně. To obdivuju.
Myslím, že je dobré nechat některé věci spát, netýká se to přece jen mě, ale i jiných lidí, rodiny. Navíc spoustu toho, co se v médiích objevovalo jako moje přímá řeč, jsem nikdy nevypustila z pusy.

Rozumím, obraťme list. Nedávno jsem se znovu dívala na váš starší film Ruth to vidí jinak, příběh velmi komplikovaného ženského přátelství. Vy máte nějakou kamarádku na život a na smrt? Jakými ženami se vlastně obklopujete?
Přátelství je pro mě nesmírně důležité, časem mám dokonce pocit, že mi s mými přítelkyněmi koluje v žilách stejná krev. Životem si nesu několik přátelství, už od mládí. Nové kamarádky příliš nepřibírám, i když jsou mi mnohé ženy sympatické. Nejsilnější přátelské vztahy mám se dvěma ženami z Olomouce, jedna je akademická malířka, žije už v Praze, druhá herečka Vlastička Hartlová. Úžasná bytost, skvělá duše, která se mnou prožila a prožívá vše. Seznámil nás ještě můj první muž, který ji poznal jako elév v divadle v Šumperku. Zažila jsem, jaké je to navázat přátelství z minuty na minutu, nebo spíš z vteřiny na vteřinu. Další přátelství mám ze střední školy, jiné ze sousedství z rodné Chuchle. Je to jako v tom vtipu – kdyby nás s kamarádkami zavřeli na deset let do vězení, jakmile by nás pustili, zapluly bychom hned do první kavárny, abychom si vše dopovídaly.

Navázala jste nějaká přátelství i jako dětská herecká hvězda? Nebo vám naopak natáčení zkomplikovalo vztahy s vašimi vrstevníky?
Občas mi to děti dávaly znát, musela jsem si jejich přátelství zasloužit, ale nebylo to nic dramatického. Měla jsem úžasné přátelství se spolužačkou ze základky, ale byla jsem nucena ho po asi třiceti letech ukončit kvůli člověku z jejího okolí.

Monika Janošová: Bylinkaření je partnerský vztah založený na trpělivosti

Vy jste po základní škole nešla na konzervatoř?
Šla, ale nepřijali mě, působila jsem totiž ještě hodně dětsky. Mohla jsem být spolužačkou Terezy Pergnerové a Moniky Kvasničkové, ale dnes jsem ráda, že jsem se tenkrát nedostala. Bohémský život konzervatoristů mě minul a DAMU jsem si skutečně užila. Spolužáci pak odešli hrát do Činoherního studia v Ústí, já ale zůstala v Praze, jen jsem tam hostovala v jedné inscenaci a ve třech dalších jsem hrála ve zdejším Činoherním klubu. Jsem patriot závislý na prostředí. Nedokážu žít jinde. Málokdo to chápe. Krátce před revolucí naši chtěli, abych měla lepší život než oni. A protože jsem měla jednu babičku Vídeňačku, druhou Češku, která se vdala do Západního Německa, napadlo mé rodiče, že bych se mohla do Německa provdat taky. A tak mi dali v sedmnácti do německých novin inzerát.

Cože?
No ano, u babičky se pak shromažďovaly dopisy s nabídkami. Ona je pečlivě probírala, četla a přeposílala k nám domů. Já byla úplně vyděšená, ale abych rodině udělala radost, slíbila jsem, že se aspoň s jedním sejdu, a vybrala si podle fotky chlapíka. Přijel za mnou do Prahy, v porsche, já ho vzala na natáčení na Kavky, ukázala mu ateliéry… Stejně by z toho nic nebylo, v sedmnácti jsem působila jako úplné dítě, jakákoliv změna života a bydlení mě děsila. Po škole jsem měla možnost hrát v rakouských a německých filmech a seriálech, takže jsem stále pendlovala a divadlo na nějaký čas hrát přestala. Bývala jsem trémistka a jeviště mě nervovalo, nedokázala jsem tehdy objevit jeho kouzlo.

Přitom dnes pravidelně vystupujete v divadle, v muzikálech…
V roce 2004 jsem začala zkoušet muzikál Pokrevní bratři. Dali mi do ruky tak nádherný scénář, že jsem zkrátka neodolala. Překonala jsem trému a najednou ucítila skutečnou magii divadla. A vzápětí mě obsadili do Tajemství. Paralelně s největšími průsery svého života jsem tak zažívala největší euforii. Celé obsazení bylo úžasné. Pokaždé jsem si na jevišti říkala: „To je tak krásné, že tady mohu být.“ Bylo to podobné, jako když celý život nečtete, někdo vám dá do ruky nádhernou knihu a vy prozřete, pohladíte vazbu a najednou jste lapena, očarována. Kdysi jsem hodně natáčela, teď natáčím sporadicky, mrzí mě to, ale nechybí. Dělám si divadlo, starám se o syna a o dům, stejně toho je na mě už tak dost. A teď jsem se navíc zapojila do organizace CIOP (Centrum informací onkologickým pacientům, pozn. red.), kde budeme točit různá edukativní videa.

Za špatnou pleť si můžeme sami, říká dermatoložka. Zabijáků pokožky je několik

Jak vychází partner s vaším synem?
Myslím, že moc hezky – i když jsou každý jiný. Romi je dost jemný kluk, Pepíno působí jako tvrďák, co miluje bojové sporty. Ze začátku občas syn nechápal partnerův styl humoru, urážel se, dneska mu to už s přehledem vrací. Vzájemně se ovlivňují, oba dva vedle sebe rostou.

Vidíte, tak končíme vlastně dost optimisticky! Mimochodem – na co se teď právě těšíte?
Na to, že po nucené koronavirové pauze zase budeme hrát, že se vše vrátí do normálních kolejí. Kdysi jsem brala žití jako čekárnu, pořád jsem na něco čekala, v něco doufala. Dneska už mě vlastně těší hlavně ten obyčejný, normální život, starost o dům, jeho zvelebování, nepotřebuju žádné extra zážitky. Vlastně se těším na každý nový den.