Kde jste brala inspiraci k přesvědčivému ztvárnění lesbického vztahu, který hrajete s hereckou kolegyní Jitkou Smutnou?
Naštěstí scenáristé pojali náš vztah tak, že jde o dvě kamarádky, které se léta neviděly, jejich cesty se ubíraly úplně jiným směrem, ani jedna to neměla lehké, a po letech se potkaly… Sblížilo je, že si dokážou dobře povídat a je jim spolu hezky. Divák tedy nevidí žádné milostné či líbací scény, ale dvě ženy, které si rozumí, navzájem se respektují a jedna druhou usměrňují. Mají se rády takové, jaké jsou. Náš seriálový vztah s Jitkou Smutnou, která moji „uličnickou“ spoluhráčku představuje, je založený hlavně na porozumění.

S Jitkou se jako kolegyně herečky znáte dlouhá léta…
Ano, ještě z doby, kdy byla v angažmá v Ostravě. Natáčely jsme tam spolu film Město mé naděje a její dcera Terezka, která má už dnes dva nádherné kluky, se tehdy zrovna narodila, a já ji hlídala v kočárku, když Jitka točila. Později jsme se s Jitkou sešly v angažmá v Národním divadle. Hrály jsme spolu také v seriálu Cesty domů, kde jsem jí odloudila manžela, jehož představoval Lojza Švehlík. A teď jsem se do ní dokonce zamilovala.

Porozumění a tolerance jsou základ jakéhokoliv vztahu. Váš muž Jan Hrušínský je ředitelem Divadla Na Jezerce, takže tyto dvě vlastnosti vám jako jeho životní opoře musí být vlastní…
Honza je naštěstí dobrej šéf. Ukázalo se, že umí jednat s lidmi i divadlo držet pohromadě, povedlo se mu splnit si sen a vytvořit „rodinné divadlo“ ve smyslu, že se všichni cítí dobře… Víc než patnáct let! Samozřejmě že to vždycky není jednoduché a někdy musí řešit i nepříjemné věci, což od něj vyžaduje velké psychické vypětí. Před pár lety mu vypovědělo zdraví, skončil v nemocnici a chvíli to vypadalo, že tady zůstanu sama. Naštěstí to dobře dopadlo, ale lékaři mu doporučili, aby se moc nerozčiloval.

Takže se mu snažíte pomáhat…
Ano, třeba tím, že když Honzu něco trápí, pokouším se mu říci, že se nic neděje, že život jde dál a vždycky to dopadne tak, jak to má dopadnout. Stane se, co má se stát. Mimochodem, tuhle větu mi řekla sestřička v nemocnici právě ve chvíli, kdy jsem plakala vedle Honzovy postele – ta pravdivá slova mi velice pomohla. Snažím se samozřejmě Honzovi dělat doma klidné zázemí, aby si mohl odpočinout a nabrat síly. Jezdíme na chalupu, každý rok létáme do Ameriky za dcerou Bárou nebo jedeme třeba jen na kávu do Vídně, potkáváme se s kamarády… Spolu jsme pětatřicet let a myslím si, že Honza ví, že jsem tady pro něj.

Co vás nabíjí a dodává vám energii?
Vnoučci! Vojtíšek v Nuslích a Karlička a Viktor v Perthu, v květnu nám přibude další potěšení v Americe – nejmladší dcera Bára a její manžel Erick čekají miminko! Vojtíkovi jsou dva roky, Karličce také dva a Viktorovi čtyři. Australánky vídám hlavně na Skypu – v lednu se za nimi ale chystáme a už teď se těším, že si dny bez sebe hezky vynahradíme! Dcera Kristýnka bydlí se svým manželem Matějem nad námi v jednom domě, takže Vojtíka mám blízko a jsem nadšená hlídací babička. Hlídám ho moc ráda, i když je to někdy náročné, je velice živé dítě. Naštěstí je nás na něj víc babiček… (smích) Ale snažím se pomáhat, jak můžu, protože alespoň trošku vracím to, jak nám pomáhala Honzova máma, když jsme my měli malé děti.

JIŘÍ RENČ