Říká se, že po padesátce mají herečky problém získat roli, ale vy jste nyní stihla hrát hned v několika filmech. Na vás to tedy neplatí?
Já to neřeším. Vždycky jsem měla takové vlny, kdy práce chvíli byla a chvíli ne. A protože se teď jako herečka už moc necítím, tak mě to, jestli budu mít dost rolí, nijak netrápí. Přehodila jsem se na úplně jinou kolej. Už půl roku se věnuji koučování a moc mě to baví.

Přispěla k tak zásadní životní změně i pandemie a zavřená divadla?
Kvůli koroně jsem po mnoha letech trávila večery doma a dělalo mi to moc dobře. Pak jsem začala studovat program Strategic Intervention Coaching u Vladimíra Ekarta a rozjela vlastní praxi. Zjistila jsem, že mě to naplňuje víc než herectví. Je to něco, čemu se chci maximálně věnovat. Lidská duše mě zajímala vždycky, patnáct let jsem četla duchovní knížky, ale až prostřednictvím studia Školy elitních koučů jsem pochopila, co znamená plně převzít zodpovědnost za svůj život a maximálně si ho řídit. Je sice hezké čas od času životem plout, nechat se unášet, ale pocit, že já jsem paní svého života a že záleží na mně, jak se budu cítit, jaký postoj zaujmu k různým situacím, je úplně něco jiného. Pochopila jsem, jak pracovat s myslí a využít svůj potenciál.

Tomáš Měcháček
Tomáš Měcháček: Pro přesdržku si nějak zvlášť nechodím, ale občas rejpu

Pro vás tedy měla pandemie vlastně příznivý dopad.
Myslím, že kdyby nebyla, nestudovala bych, protože to zabralo hodně času. Už před koronou jsem byla s Vláďou Ekartem na Srí Lance na kurzu nazvaném Objevte a naplňte své sny. Po návratu jsem se Vla- dimíra ptala, jestli nemá školu, kde bych se tomu mohla ještě dál věnovat, a on zrovna ten rok měl první ročník. Já jsem jeho druhý ročník. Ve studiu budu samozřejmě pokračovat, protože to je práce do konce života.

Je koučování splnění nějaké dávné touhy?
Nemůžu říct, že bych si plnila sen. Před dvěma lety jsem nevěděla, kam mě to dovede. Doufala jsem, že se studiem dozvím spoustu věcí o sobě, což se také stalo – posunulo mě to někam jinam. Nikdy by mě ale nenapadlo, že bych snad sama chtěla koučovat a že existuje něco, co mě bude naplňovat víc než herectví. A vidíte, stalo se.

Udělat tak velkou profesní změnu, zvlášť pro vytíženou herečku, je docela odvážný krok.
Však já jsem z toho měla až ztrátu identity. Musela jsem v sobě všechno přehodit. Teď se už necítím jako herečka, která koučuje, ale jako kouč, který hraje. Vím, že člověk může pořádně a do hloubky dělat jen jednu věc. Když budu stát na jevišti, tak do toho samozřejmě dám sto procent, ale ohnisko své práce jsem už přesunula někam jinam.Jak takové koučování vlastně vypadá?
Balík klientova života rozdělím na části. Občas totiž přijdou lidé s tím, že je všechno na nic… Když to s nimi rozeberu, zjistím, že se jim nedaří třeba jen jedna část, která ale samozřejmě ovlivňuje i další části jejich života. Nedaří se jim například v práci, a to tím pádem zasáhlo i vztah, osobní život. Nakonec tedy zjistíme, že jejich život není v úplném rozpadu, že stačí spravit jen jednu věc. Kouč je někdo, kdo vám umožní vidět vaše problémy jako příležitost k řešení. Pomáhá nastavit jasné, konkrétní cíle, které jsou splnitelné.
Koučování je hodně o psychologii. Neřešíme až tak minulost, i když i na ni se můžeme podívat, ale především hledáme v člověku silné stránky. Když s nimi začne pracovat, problémy okolo odpadnou. Koučování ale nemusí být primárně o řešení problémů, může být i o zvýšení rovnováhy v našem životě.

Chodí k vám klienti i proto, že jste známá herečka?
Přicházejí ke mně lidé, kterým jsem něčím sympatická a mají pocit, že právě já bych jim mohla pomoci. Je to o vzájemné chemii. Koučovací služby něco stojí a myslím, že přijde opravdu jen ten, kdo má zájem o moje služby, a ne proto, že mě zná z televize.

Obracejí se na vás i kolegové?
Většina lidí je zvenku, ale teď se na mě obrátily i dvě herecké kolegyně. Samozřejmě mě těší, že ke mně mají takovou důvěru.

Pavel Zedníček
Pavel Zedníček zažil na jevišti peprné chvilky. Až mě políval pot, přiznává

Říkáte, že koučink je v objevování silných stránek. Jaké jsou ty vaše? Co jste o sobě zjistila?
Myslím, že umím lidi posouvat a motivovat. To je moje hodně silná stránka. Jsem ráda, když se ke mně vrací, když vidí, že jim opravdu pomáhám. Celý koučink je o způsobu myšlení. Díváte se na věci jinak.

V jednom rozhovoru jste uvedla, že věříte ve vyšší inteligenci… Jak jste to myslela?
Řekla bych spíš, že věřím na vyšší formu evoluce. Jsem přesvědčená, že všichni, když na tom pracujeme, se na ni můžeme napojit – trust the intelligence of universe. Každému člověku může vyšší inteligence pomoci. Myslím, že vedle nás jsou ještě světy, které my nejsme schopni cítit svým omezeným vnímáním. Věřím na to, že duch je víc než hmota.

Zaujala mě také vaše výzva, aby se ženy nenechaly manipulovat svými partnery. Sama to umíte?
Absolutně se nenechám manipulovat, ale přiznávám, že tomu tak nebylo vždycky. Měla jsem období, kterému se teď směju. Věřím, že všichni potkáváme v životě to, co potřebujeme, takže nejhorší partner, kterého jsem měla, mě posunul nejdál. Tehdy jsem si uvědomila, jak moc jsem dobrá. Došla jsem k tomu, že silný se má spojovat jen se silným, jinak to nemůže fungovat. Jde vždycky o nastolení mužské a ženské energie. Pokud žena nedostane energetickou a finanční podporu od muže, pak automaticky přepadává do mužské energie a vztah přestává fungovat. Je potřeba správně nastavit polaritu.

Teď máte silného partnera?
Ano, teď mám partnera, který je velmi silný. (úsměv)

Vraťme se k herecké práci. Právě šel do kin film Večírek, který napsal a režíroval Michal Suchánek a hrajete v něm trochu přihlouplou bývalou školní krasavici. Co jste na nabídku zahrát si takovou postavu říkala?
Já jsem ji už hrála. Předlohou filmu je totiž divadelní hra, kterou Michal Suchánek napsal, ale nerežíroval. Přišlo mi tedy naprosto přirozené, že když se chystal film, Michal mi zavolal a já jsem samozřejmě ráda nabídku přijala. Z představení jsme ve filmu dva, já a Marek Taclík.

Marek Ztracený v O2 aréně v Praze.
Klíč k úspěchu je být normální. A mně to trvalo, říká Marek Ztracený

Jaký byl Michal jako režisér?
Důsledný a absolutně věděl, co chce. Jsme s Michalem kamarádi, mám ho moc ráda a vážím si ho pro jeho preciznost, kterou by třeba od něj někdo nečekal.

Další snímek, v němž vás můžeme vidět, má název Gump – pes, který naučil lidi žít. Máte psy?
Mám dva, jsou to takoví smetáci. Jeden je biewer a druhý jorkšír. Jsou úžasní, ale taky nároční. S mým způsobem života pořád řeším, co s nimi. Teď byli na „letním bytě“ poprvé beze mě dvacet dní, a když jsem se vrátila, nemluvili se mnou, byli na mě normálně naštvaní.
Jinak Gump je moje srdcovka. Jsem ráda, že jsem u toho mohla být, a přiznám se, že jsem dlouho u žádného filmu tak nebrečela. Předlohu napsal můj kamarád Filip Rožek, a kdyby mi před pěti lety někdo řekl, že něco napíše a že z toho bude film, nevěřila bych tomu. Filip je pro mě důkaz toho, jak nás život může překvapit a jak si můžeme splnit své sny, protože on si tím filmem svůj sen splnil. Navíc pomohl mnoha psům.

Do třetice vás uvidíme ve filmu Tady hlídám já. Zase je o psech…
Je to rodinná komedie s Lukášem Vaculíkem a Jitkou Ježkovou v hlavních rolích a režíruje ji Juraj Šajmovič. Já hraju manželku Pavla Nového a poprvé třetí generaci.

Vaše první babička?
V podstatě jo. Prostě už jsem starší… (smích)

Ve skutečnosti ale ještě babička nejste, i když už máte dva dospělé syny. „Pomamil“ se některý z nich?
Andrej je violoncellista a Dalibor tančí v Komorním baletu Praha. Právě on se mnou absolvoval kurz koučinku na Srí Lance, studuje se mnou i školu a intenzivně se tomu věnuje. Těší mě, že máme společný zájem. Všichni víme, že profesní život tanečníků není dlouhý, takže se mu to může do budoucna hodit. A i kdyby jednou učil tanec, určitě koučink využije. Sama jsem přes prázdniny vedla kurzy herectví ve Slavonicích v rámci ProArt Festivalu a své žákyně jsem učila herectví a zároveň je koučovala. Propojení obojího bylo fajn. Lidé se tak lépe uvolní.

Herec Pavel Nový
Pavel Nový: Co tě nezabije, to tě posílí. Dělal jsem dělníka, číšníka i šoféra

Už několik let máte v pěstounské péči dceru Sašu. Jak ji synové přijali?
Naprosto v pohodě. Všichni dohromady jsme taková harmonická rodina, a to i s otcem mých dětí. Zrovna včera jsme se viděli. Saša si s kluky od začátku rozuměla. S Daliborem ji navíc spojil zájem o tanec. Teď nastupuje do Tanečního centra Praha. Je hodně múzická, talentovaná.

Jako kdybyste byli biologicky propojení…
Prostředí, v němž žije, ji logicky ovlivňuje. Samozřejmě, že v sobě musí mít určité vlohy, bez nich by to nešlo. A tancem ji ovlivnil právě Dalibor.

Vy sama tancujete?
A víte, že jo? Právě včera jsem začala tančit v projektu Roztančené divadlo. Koncem října máme vystoupení ve vinohradském divadle. Mám za sebou teprve první trénink, a už teď je mi jasný, že budu brečet bolestí. Ale je to krásný a neskutečně mě to baví.

Čeká vás i něco divadelního?
V Divadle Palace chystáme hru Hledám ženu, nástup ihned v režii Jany Kališové. Hraju s mladými herci Markem Adamczykem a Martou Dancingerovou. Je to moc dobře napsaná komedie, takže kdo máte rádi humor, přijďte.

Z důležitých milníků Nely Boudové:

1967
Narodila se 1. prosince v Praze. Její otec je Tunisan a původně se jmenovala Neila Najat. Po maminčině druhém sňatku začala používat příjmení Boudová.

1984
Poprvé stála před kamerou v televizním filmu Cizí holka.

1988
Vystudovala herectví na Pražské konzervatoři.

1990
Dvě sezony strávila v Divadle za branou II.

1994
Stala se členkou Činoherního klubu, v angažmá prožila 15 plodných let.

2006
Zahrála si v oblíbeném seriálu Horákovi. Ani v dalších letech neodmítala nabídky na seriálové role (Vyprávěj, Modrý kód).

2008
Vydala dvě knížky pro děti.

2009
Přešla na tzv. volnou nohu, v současnosti spolupracuje s více divadelními scénami. Viděli jsme ji také v několika komediích, například Líbáš jako Bůh nebo Bezva ženská na krku.