Výjimečná, talentovaná a mimořádně empatická. Taková je ve skutečnosti mladá malířka Doris Tesárková Oplová. Maluje od dětství a při své práci používá různé techniky. Ale jejím největším darem je to, že přes svou tvorbu dokáže přenést emoce. Na plátno umí „vtisknout“ krásu i velký smutek. Jaké obrazy má ona sama nejradši? 

„Ráda přirovnávám umění k vínu. Nechci říkat, že něco umění je a něco ne. Jsem toho názoru, ať se každý obklopuje tím, co se mu líbí, co mu chutná… Někdo má rád „čůčo“ za padesát korun a někdo suchá vína, co chutnají jako plesnivý dřevo - to bych přirovnala k „vážnějšímu umění“, ke kterému musí člověk dozrát. Takže se k tomu, co se nám líbí, vlastně musíme prochlastat,“ říká s nadsázkou.

Medailonek
Doris Tesárková Oplová, 35 let
Žije v Plzni
Vystudovala střední uměleckou školu v Praze
Její tvorbu najdete na instagramu , na webu https://www.dotatelier.com/ (najdete tu i blogy) nebo na facebooku. 
Malířské vzory: Mikuláš Medek, Daniel Pitín, Michaël Borremans, Jackson Pollock, Daniel Pitín nebo Gerhard Richter

Jak jste se k malování dostala?
Malovala moje maminka, ale protože to bylo za komunismu, nebylo v jejích možnostech stát se malířkou. Dělala proto zahradnici, což byla velká škoda… U nás bylo normální pořád něco čmárat a já byla tvořivý dítě. Díky tatínkovi, který je automechanik, mám zase ráda technický věci. Vyrostla jsem v tom, miluju vůni vyjetýho oleje (smích). To je důvod, proč v mých obrazech najdete i převodovky.

Kromě své volné tvorby malujete i obrazy na zakázku…Ano. Mám hodně rozličné zakázky. Jedno z fenomenálních zadání, které jsem dostala, byla zakázka na obraz od Mikuláše Medka. Pán, který si obraz objednal, Medkovo dílo dlouhodobě obdivuje, nemá ale na originál. Zadání tedy znělo, vytvořit něco ve stylu Medka, přičemž kompozice byla na mně, to bylo úžasný. Vždycky se snažím pochopit smysl zadání, vyžaduje to velkou míru empatie. A mám ještě jednu zásadu. Je pro mě důležité, předat lidem hotové obrazy osobně. Ještě lépe, setkat se s nimi předtím, než začnu obraz malovat. Když vidíte člověka, pro kterého obraz malujete, můžete ho líp navnímat.

Máte dost zakázek?
Lidi se ozývají sami a řekla bych, že je toho tak akorát. V posledních letech zvládám zhruba šest až osm zakázek ročně. Ubrala jsem, protože jsem se donedávna starala o vážně nemocnou maminku. Bylo to jedno z nejhorších období mýho života - hnusný, ale zároveň báječný, být s ní až do konce… Asi i kvůli tomu jsem přehodnotila spoustu věcí. Třeba právě zakázky, ráda bych si teď víc vybírala.

Surovost nebo krása? Posuďte sami
OBRAZEM: Surovost nebo krása? Česká malířka svými díly bere dech

K tomu těžkému období se vážou i některé vaše obrazy.

Někdo běhá nebo třeba zpívá, aby ze sebe bolest dostal. Já malovala. Ale upřímně závidím těm, co to vyběhají nebo vyzpívají, nezůstane po nich důkazní materiál… Po mně ano, třeba obraz Beznaděj nebo Hamletova váza, tu jsem malovala v období, když už jsem věděla, že maminka umře.

Jelen - úvaha malířky Doris Tesárkové Oplové

Sama nevím s jakým cílem jsem začala tenhle obraz malovat. Na začátku prvního lockdownu v roce 2020 jsem se prostě zavřela do aťasu… a přemýšlela. Konečně byl totiž prostor dostat se i k těm důležitějším otázkám. K těm, které za normálních okolností odkládáme. Snad i proto, že nemáme odvahu na to, se jim postavit. Věnovat se něčemu “aktuálně důležitému” –  je spíše vysvobozením, respektive úhybným manévrem před sebou samým, nežli opravdovou nutností něco dělat. A tak se tedy sama sebe ptám…

Jelen - úvaha malířky Doris Tesárkové OplovéJelen - úvaha malířky Doris Tesárkové OplovéZdroj: se svolením Doris Tesárkové OplovéCo tady dělám? Pro co žiju? Proč žiju? Jaký smysl a jakou hodnotu má vůbec můj život? Jaké hlavní hodnoty ve svém životě máte vy? A žijete podle nich?

Já jsem zjistila, že rozhodně nevedu život, který by byl v souladu s mými hodnotami. Neustále se nechávám lákat jakýmsi pozlátkem. Lidmi a příležitostmi, které se mi zdají momentálně zajímavé a ohromně důležité. Tohle “lákavé mlsání” je na obraze vyjádřeno symboly LV ve stínu jelena. Cosi pomíjivého, za čím se tak strašně rádi honíme. O co tady teda jde? A to mě právě na obraze nejvíc baví. To hlavní o co tu jde, na obraze není. Zbyla tu jen uříznutá hlava.

O názvu

Teď už snad lépe chápete ten slovní protiklad v názvu obrazu. “Příliš drahý” je proto, že život je  d-r-a-h-ý. A “strašně krásný” proto, že život je někdy strašný a krásný zároveň.

O obraze

Obraz jsem malovala devět měsíců. Což mi po spočítání vyloudilo úsměv na tváři. “Jak symbolické…” …stejně tak jako cena. Cena je dokonce dvojsmyslně symbolická. Z jedné strany je cena nesmyslně vysoká vůči cenám mých ostatních obrazů. Stává se tedy součástí uměleckého výrazu a upozorňuje na to, že zde je něco, co má mnohem větší smysl, než by se zdálo na první pohled. Z druhé strany je cena obrazu vůči ceně života směšně nízká. Je to za hubičku. A nebo snad… Za kolik jste ochotni prodat vy svůj život? To není řečnická otázka. Zamyslete se! Třeba se taky jako já dozvíte něco, co jste nechtěli vědět.

Napadlo vás někdy, že byste dělala něco jiného?
Napadlo. Před pár lety jsem skoro vyhořela, protože jsem dělala jenom zakázky. A neuměla jsem si vydupat prostor pro sebe, na svoje obrazy – bylo to tím, že jsem si zakázky neuměla moc vybírat, nebo přesněji, neuměla jsem říct ne zakázkám, s kterými jsem moc nesouzněla. Říkala jsem si, jestli to mám zapotřebí. Kdybych šla pípat na kasu, neměla bych toho plnou hlavu a vydělala i víc peněz. Jak to tedy bude se zakázkami dál, uvidím. Momentálně je to něco, v čem nemám úplně jasno. Ale jedno vím jistě, bez malování bych žít nedokázala.

Jaké je mít výjimečný talent?
To je hezká otázka. Ale problém je v tom, že mám depresi, že neumím malovat… Sice vidím, že maluju líp než spousta lidí, když jsem ale v aťasu a s něčím se morduju, dost o tom pochybuju. I když musím uznat, že teď jsem se svými obrazy spokojená víc než dřív. Není to ale tím, že bych uměla líp malovat, spíš tím, že jsem víc přijala sama sebe. Moje obrazy jsou takové moje zrcadlo.

Jan Přeučil při natáčení v Českých Budějovicích
Vzhůru do světa cirkusu. Principálem bude Jan Přeučil

Vzpomenete si na nejšílenější místo nebo chvíli, kdy se vám v hlavě zrodil nápad na obraz?

Uprostřed noci v koupelně. Byl to obraz jelena. Asi hodinu jsem s tabletem na klíně hledala na internetu fotky jelena, které by se mi líbily a pak kreslila a přemýšlela. Když jsem si udělala představu, mohla jsem jít spát (smích).

Jaká technika vás baví nejvíc?
Mě baví všechno, neumím si vybrat jeden směr. Všechno bych chtěla očuchávat, i ta moje tvorba je na první pohled rozharašená. Ale asi nejradši mám olejomalbu, ráda taky dělám obrazy dripingem (pozn. redakce: malířská výtvarná technika vychází z anglického „drip“ – kapka). Je to vlastně takové cákání barvy. Vypadá to možná nahodile, ale udělat to tak, aby obraz fungoval, je děsný oříšek.

Vím o vás, že občas používáte pseudonym. Proč?
Možná to má souvislost s mým sebepřijetím. Dřív jsem měla asi deset pseudonymů. Nejvíc jsem používala Edward Wolf, který vznikl spíš náhodou kvůli jednomu projektu. Poslední dva roky se už snažím podepisovat obrazy svým jménem.

Co byste poradila lidem, kteří chtějí začít malovat obraz?
Osobně doporučuji najít si video na YouTube. Musíte si ale vybírat… Já mám třeba ráda Jirku Housku, je fenomenální, umí učit a všechno nádherně vysvětlit. Pak je taky důležitý zpracovat sám sebe. Často vidím v lidech zbytečný strach. A asi poslední rada – hodně lidí si myslí, že když něco malují, musí taky něco vzniknout. Ale malovat by se mělo hlavně pro radost…