Kliknutím zvětšíteKdyž před lety dělala společnost Siemens průzkum a oslovila dva tisíce respondentů s otázkou, kolikrát v životě měli pocit, že jsou skutečně zamilováni, zjistilo se, že průměrně dvakrát. Zhruba tři čtvrtiny dotázaných ovšem odpověděly, že svého dlouholetého partnera našli až v okamžiku, kdy svou osudovou lásku ztratili – rozešli se s ní, či jim tak nějak prostě utekla.
Lidé ve výše zmíněném průzkumu navíc uvedli, že si za životního partnera nakonec vybrali člověka, který vůbec nebyl jejich vysněným typem, a že se rozhodli právě jen a jen na základě rozumu. Sedmnáct procent respondentů dokonce přiznalo, že svoji nezapomenutelnou lásku potkali ve chvíli, kdy už životního partnera měli.
Co když nás ale právě ta výjimečná, nezapomenutelná láska vynechá, prostě mine? „Člověk, jenž se nikdy nezamiluje, může být ovlivněn především svým dětstvím,“ říká psychoterapeut a kouč Karel Chába a dodává: „Vliv na schopnost zamilovat se má totiž i v dospělosti naše primární rodina.“
Jistě, existují extrémy – některá žena se lásce oddat nedokáže, a tak osudového partnera ani potkat nemůže. Jiná naopak marně doufá, že ji spokojenou udělá jen další, zbrusu nový a čerstvý vztah. Ale jak to mají ostatní ženy? Vzpomínají? Čekají? Nebo rezignovaly?
Oslovila jsem několik blízkých přítelkyň s otázkou, kolikrát v životě cítily, že jsou fatálně zamilovány, a zda stále věří na osudovou lásku. Odpověděly velmi upřímně, z pochopitelných důvodů tedy neuvádím ani jejich celá jména.
Tři osudové lásky
Lehký stav zamilovanosti se snažím pěstovat tak nějak celý život, protože mě pak to všechno žití tak nějak i víc baví. Ale fatální zamilovanost mě v životě potkala třikrát. Poprvé ve čtrnácti letech. Protějšek byl o dvacet let starší, o hlavu menší a o třicet kilo lehčí. Láska to byla veliká, bohužel, jen z mojí strany. Z několika málo projevů jisté náklonnosti jsem žila (a o nich snila) několik let. Dodnes pro mě ten člověk moc znamená, ač žijeme naprosto odlišné životy.
Druhou mou láskou byl můj manžel. Vzpomínám si na první letmý dotek na taneční zábavě, kdy jsem měla pocit, že jsem byla zasažena elektrickým proudem. I u této lásky jsem byla já tou, která ji považovala za osudovou více než můj protějšek, nicméně jsme oslavili společných 25 let. A mám svého muže ráda stále.
Přes to všechno prožívám lásku třetí, ale zde úplně váhám s odpovědí, zda je to láska fatální, osudová, protože kvůli ní nehodlám pálit mosty a dělat unáhlená rozhodnutí jako u předchozích dvou. Je pro mě ale velmi důležitá a přeji si, aby nikdy neskončila a já nemusela odpovědět, jak to dopadlo…
Na osudovou lásku věřím. Jen nedokážu odpovědět, zda jsem ji zažila, nebo na ni stále čekám, ani jestli ti tři hoši, které jsem zmínila předtím, byli ti opravdoví, fatální a osudoví. Pokud už v životě nic dalšího nepřijde, jsou to oni!
R., 45 let, vdaná
Fatálně zamilovaná
Byla jsem dvakrát, ano, dá se to nazvat fatálně, zamilovaná. S prvním z nich jsme se rozešli po půl roce, s druhým to – jak doufám – již dotáhneme společně do úplného konce… I když dnes už bych to fatální zamilovaností nenazývala.
A osudová láska? Věřím na ni, i když je velmi vzácná a je málo vyvolených, kteří ji prožili…
M., 51 let, vdaná
Pohádková romantika
Já v každém vztahu propadla fatálnímu zamilování se. Naprostá pohádková romantika. Čím jsem ale starší, snažím se těchto nefunkčních pocitů vyvarovat. Protože vždycky, po okouzlení, přišla realita, která se s mojí romantickou představou vůbec nesnoubila. Možná i proto jsem zatím sama.
Jasně, že věřím na osudovou lásku. Navíc jsem optimista, není jen jednou za život.
L., 45 let, svobodná
Vrátil se ke své „staré“
Fatálně zamilovaná jsem se cítila v životě dvakrát. Ale ani v jednom z obou případů to nepřešlo v opravdový vztah. První láska přišla v devatenácti letech, kdy dotyčný měl partnerku a žil dva romantické vztahy najednou. Zhruba rok jsem doufala, že tou vyvolenou se stanu já. Byl to přece jenom člověk, který mě seznámil s intimním světem! Dojížděl za mnou do třicet kilometrů vzdáleného města, seznámil mě se svou partou nejlepších kamarádů, poznal moji rodinu, já jeho matku. Četl mi Hrabala, v dešti jsme běhali bosí Brnem, sypal mi listí do vlasů, přespával se mnou ve stohu slámy. Byla jsem zamilovaná, hluboce zamilovaná. Vždycky však mezi námi bylo „ale“. Vždycky se vrátil ke své „staré“. Rok mi trvalo zapomenout.
A podruhé to přišlo o necelou dekádu později. Ten muž byl cizinec – starší, moudrý, chytrý, spirituálně žijící, úspěšný ve svém oboru, přitom pokorný, tichý, nenápadný. Dětství strávil ve vězení, s matkou bojující proti diktatuře Pinocheta. Jeho život nese velký příběh s indiánskými kořeny. Voněl, tolik voněl! Nakonec odletěl. A já? Vrátila jsem se ke svému „starému”. Rok mi trvalo vychladnout.
Kladla jsem si mnohokrát otázku, zdali existuje vyvážený vztah. Zdali oba mohou milovat stejnou měrou. Přála bych si, aby tomu tak bylo. A pokud není, tak aby se k tomu ve vztahu dospělo, dozrálo. Tudíž ano, věřím v životní lásku.
S., 28 let, svobodná
Hořké konce
Zamilovaná jsem byla třikrát, alespoň co se týče partnerské lásky. Všechna moje zamilování měla několik fází. Zprvu fatální láska se všemi těmi ztřeštěnými procesy, pak nastaly další etapy, které většinou dospěly k hořkému konci s velkými emocemi, jak pro mě, tak i pro toho druhého.
S odstupem doby bych řekla, že ani jedna moje láska nebyla osudová. Myslím, že v tomto životě to již nezvládnu, ale chtěla bych osudovou lásku se šťastným koncem zažít. Jednou z mých tří velkých lásek je i můj manžel a zde se počáteční zamilovanost v průběhu života přerodila v lásku hlubokou. Takže to vlastně dopadlo dobře.
V osudovou lásku přesto věřím. Mám přítelkyni, která podobnou posedlost prožila v době svého prvního manželství. Z mého podhledu šlo ovšem o lásku jednostrannou.
Spálila všechny mosty, on ovšem couvl a zanechal ji ve velmi zoufalé situaci. Nicméně, člověk je naprogramován, aby přežil, a čas zhojí i nejhlubší rány. Nakonec přítelkyně našla lásku s mužem, který za to opravdu stojí. Nevím, zda jde o lásku fatální, ale podle mě je to přinejmenším láska záviděníhodná. Přitom přišla až ve zralém věku.
E., 50 let, vdaná
Lásku rozbije všední život
Osudová byla hned moje první láska. Zamilovala jsem se do něho (opravdu osudově), když mi bylo deset (jemu jedenáct) a prostě jsem věděla, že jednou budeme spolu. Začali jsme spolu chodit v šestnácti. Rozešli jsme se po pěti letech, bylo to drsné, nevídáme se, ani o sobě nevíme. Ale věřím, že na mě nemyslí ve zlém, stejně jako já na něj. Jiný takhle silný a intenzivní vztah jsem neměla, ale možná to bylo spíš věkem, a že to bylo poprvé… Nevím.
Myslím, že každou osudovou lásku rozbije všední každodenní život. Manželství je o něčem jiném, bohužel. Ale kdyby jich mělo být víc, nejspíš bychom si jich nevážili. No, to je moje zkušenost. Ale jestli na mě ještě nějaká velká láska čeká, sem s ní!
P., 43 let, vdaná
5
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
