Rosalind Margaret Clarissa, provdaná Hicksová, byla Agathinou dcerou z prvního manželství s válečným hrdinou Archibaldem Christiem. Právě kvůli Archiemu a jeho záletům ztrácela autorka tajemných detektivních příběhů (v originále „murder mysteries“) hlavu, glanc – a nakonec ztratila i paměť. Poté, co manželovi a jejich sedmileté holčičce utekla na dva týdny do jiného koutu Anglie, vrátila se bez vysvětlení domů jako vyměněná.

Rosalind ze své matky nikdy nedostala, co ji vlastně k záhadnému úprku vedlo. A těžko se s tím srovnávala i v pokročilém věku, kdy musela redigovat spisovatelčinu posmrtně vydanou autobiografii.

Přesto se z Rosalind postupem času stala správkyně veškeré písemné pozůstalosti Agathy Christie. To ona si – už v polovině osmdesátých let! – vyhlédla pro roli televizního Hercula Poirota britského herce Davida Sucheta. Viděla ho ve filmu Třináct u stolu, kde ztvárnil inspektora Jappa, zatímco belgického detektiva si zahrál tehdy velmi oblíbený Peter Ustinov. V roce 1987 byla postava v dnes už kultovní sérii Suchetovi definitivně nabídnuta. Musel si ovšem nejdříve přečíst příslušné knížky – nikdy předtím totiž detektivkám Agathy Christie neholdoval. Je pozoruhodné, že jak on, tak Ustinov byli potomky ruských Židů. Spatřovala v tom snad Rosalind jistou podobnost s údělem belgického uprchlíka?

Rekordní past na myši

Ty, které měla ráda, zvala madam Hicksová na čaj a ovoce z vlastní zahrádky do rodinného sídla v jižním Devonu. Ale kdo se jí znelíbil, dostával od ní výhružné dopisy. O osud díla své milované mámy, tiché a lidoplaché osoby, se starala s vervou a úžasným odevzdáním. Jakmile chtěl někdo její jméno pošpinit či zneužít, dočkal se takového hromobití, že si další kroky řádně rozmyslel.

Koncem sedmdesátých let se Hicksová vší silou snažila zabránit realizaci snímku, jenž vyprávěl o neblahých událostech spojených s někdejším zmizením Agathy Christie. Film s jednoduchým názvem Agatha přesto vznikl, ba dokonce se natáčel přímo v hotelu, kam se nebohá spisovatelka kdysi ukryla. Rosalind potom alespoň pomohla na svět matčině autorizovanému životopisu, v němž bylo leccos uvedeno na pravou míru.

Roku 1993 založila Rosalind Společnost Agathy Christie, jejímž viceprezidentem se stal – hádejte kdo? Ano, David Suchet. V roce 2002 otevřela veřejnosti pověstnou zahradu u Agathina domu v Greenway. Když o dva roky později umírala, odhadovalo se její jmění na 600 milionů liber. Dědická práva přepsala na svého syna Mathewa Pricharda – včetně práv k divadelní hře Past na myši, jež se na britských jevištích hraje nepřetržitě od roku 1952. (Tento dárek dostal Mathew k desátým narozeninám.)

Hříchy stáří

Mnozí (například významný český dramaturg a režisér Ota Ornest) považovali Agathu Christie především za skvělou dramatičku. Celkem napsala sedm původních her (Černá káva, Pavučina) a devětkrát pro divadlo adaptovala své knižní příběhy (Vražda v Orient expresu, Deset malých černoušků). Jen na jednu hru – tu, kterou Agatha napsala už na sklonku kariéry v roce 1972 a které dala titul Fiddlers Three – by její příbuzní raději zapomněli.

Děj není podstatný, postačí, že tu jde o zmatky kolem mrtvoly jistého magnáta. Autorce se tento výtvor příliš nepovedl, a tak dcera Rosalind použila všechny páky, aby se hra nedostala do vyhlášených sálů v londýnském West Endu. To se jí víceméně podařilo – a tak svět dodnes zná jen to nejlepší z tvorby velké detektivkářky.