Svojí nezdolnou energií, nápady a smyslem pro humor dokáže strhnout  ostatní při pořádání nejrůznějších sranda akcí a svými obrazy umí pohladit po duši. Po odchodu do důchodu se vrhla na ruční práce, keramiku, psaní, malování a užila si i univerzitu třetího věku. A aby toho neměla málo, vrací se od dubna na základku jako asistent pedagoga a dospěláky učí v ateliéru Hamaka kresbu pastelkou, což ji moc baví. Svými pohádkami o Maněnce se zapojila také do speciálu Deníku Pište pohádky.

„Jsem přesvědčená, že děti budou  pohádky milovat vždycky, protože potřebují trochu záhad a tajemna, hodně spravedlnosti i trochu poučení. Pohádky jim to poskytují. Nakonec jsme národ, kde i dospělí milují pohádky a i píší pohádky svým dětem. Potěšilo mě, jak děti ze ZŠ v Berouně malují obrázky k pohádkám, i k pohádce, kterou jste mi otiskli. Díky tomu jsem našla nové "kamarády" mezi dětmi, které v družině napsaly o mé Evičce pohádku a paní vychovatelka mi  přeposílá jejich vzkazy. Je to od nich moc milé a vlastně díky Deníku to všechno vzniklo,“ říká Růžena Urbanová s tím, že ve své práci s dětmi jako učitelka často používala téma příběhu s otevřeným koncem, aby tak děti rozvíjely svoji fantazii nebo zpracovávaly svoje zážitky.

Pohádky jste začala psát pro svoji dceru a syna, když byli malí. Jako milující máma jste se musela vyrovnat s tím, že je vaše dcera nevidomá a kvůli svému těžkému postižení nepohyblivá. Co vám dalo sílu osušit slzy a jít dál? 
Měla jsem již devítiletého syna Daniela, když se měla narodit toužebně očekávaná dcera. Žili jsme na vesnici a měli jsme život bohatý na podněty a zážitky. V šestém měsíci těhotenství ale lékaři zachraňovali spíš mě, rozhodli se pro můj život a nevěděli, že Evička přežije také. Narodila se s váhou 1000 gramů. Nejprve bojovala několik měsíců o holý život v inkubátoru. Neměla polykací reflex, byla speciálně krmena, prodělala několikrát zánět plic, také černý kašel, měla dvakrát vyhřezlou kýlu. V šesti měsících vážila jen tři kila a stále se nevědělo, jestli bude žít. V prvním roce jejího života mi řekli, že bude slepá, ve třech letech mi řekli, že nebude chodit, i když jsem s ní denně cvičila, a v šesti letech mi řekli, že je nevzdělavatelná a diagnostikovali jí idiotismus.

Přesto jsem ji naučila být bez plínek a být šťastná. Celou dobu jsem se snažila ji připravit na život, aby byla co nejvíc samostatná a řídila se podle určitého režimu. Snažila jsem se pro ni zajistit další léčbu, jezdila na školení, vzdělávala se. Abych lépe porozuměla jejímu postižení, začala jsem studovat na UP v Olomouci. Tehdy byl nově otevřený obor pro pracovníky vězeňské služby, kde byly v prvních třech semestrech předměty z oblasti zdravotního a sociálního postižení, což bylo pro mne důležité. Školu jsem při zaměstnání dokončila s titulem Bc., speciální pedagog pro vězeňství – etoped (výchova a převýchova). Později jsem toto studium rozšířila a uplatnila se ve škole jako metodik prevence.

Jak váš život pokračoval dál?
Evička byla šťastná. Dan byl správný vesnický kluk a já věřila, že vše překonáme. Čas ale utíkal a já jsem z jednoho příběhu „Zůstala dítětem“ pochopila, že to nepřemůžu. Že je lepší přijmout všechny ty zrady a smířit se. Ale to nešlo. Nakonec jsem podlehla a po několikaměsíčním těžkém rozhodovacím procesu jsme na druhý pokus svěřili Evičku do ústavu. Nemohla jsem se s tím smířit, považovala jsem to za přechodnou dobu, abych mohla nabrat sil a tvořit její život dál.

Založila jsem občanské sdružení Eva, nadaci Eva, organizovala jsem veřejné sbírky, jednala o získání objektu Vagónka Studénka v Nových Heřmínovech, abych vybudovala zařízení pro ni a jí podobné děti. Manžel začal podnikat a pak utekl za jinou. Syn už byl dospělý a já to nechtěla vzdát.Co jste dělala? Začala jsem psát pohádky, ilustrovat je a pracovat s nimi s dětmi. Ve spolupráci s ČT jsme o Evičce natočili film, jeden z dílů Bleděmodrý svět, aby se o ní vědělo a nebyla zapomenutá v ústavu. Evička byla již v několika filmových dokumentech a je o ní záznam i v universitní knihovně UP v Olomouci. Když ona nemůže tvořit svůj život, dělám to já.

Dnes je jí čtyřicet. Už třiatřicet let si ji pravidelně jednou za měsíc beru na víkend domů. Poprvé jsem ji neviděla čtyři měsíce v době prvního „lokdaunu“, bylo to moc zlé pro mne i pro ni. V druhém uzavření společnosti jsme se opět neviděly čtyři měsíce a když nám dovolili se vidět alespoň na půl hodiny, zrovna zemřel můj ex-manžel, její otec a já jí neustále musela na její volání po něm opakovat, že tatínek už nepřijde, že umřel. Nevím, jestli tomu porozuměla, spíš ne, protože ho volá stále.  

Je něco, co vás vaše děti naučily?
Dcera s jejím postižením mne naučila nevzdávat se při sebemenších nesnázích, bojovat. Naučila mě také pokoře a úctě ke zdraví. Můj syn mne naučil vnímat jeho duchovní sílu, kterou celou situaci v podstatě sám zvládal během let společného náročného dětství.

Pro někoho je odchod do důchodu „strašák“, protože vlastně neví, co bude dělat s volným časem. Vy už jste v důchodu pár let a pojala jste to jako příležitost naučit se a vyzkoušet si celou řadu nových věcí. 
Odchod do důchodu, fantastická věc! Šla jsem s nadšením, že budu  dělat konečně něco svého. Plést, háčkovat, malovat, studovat. Přihlásila jsem se na kurz keramiky. Práce s hlínou je něco geniálního. Tvoříte vlastníma rukama, cítíte její poddajnost, čekáte, jestli to v peci nepraskne a pak nanášíte glazury, které vás vždycky překvapí. Je to vlastně pro mne, jako kreslení pastelkou, velké dobrodružství. Objevujete a když to nevyjde, začnete znovu.

Další rok jsem začala studovat Univerzitu třetího věku v Bruntále a virtuální ve Šternberku, založila jsem spolek seniorů a zorganizovala několik akcí pro veřejnost. Pořádali jsme Majáles, Dobytí Petrohradu, Sportovní odpoledne s Italy, seznamovací a zájmové večírky. Začala jsem také sama přednášet, vystavovat a organizovat výstavy sobě i druhým. Organizuji mezinárodní malířské plenéry, založila jsem spolek milovníků umění ART MINUR Bruntál, zkrátka mohu říct, že nelením. Stále si vymýšlím nějaká přání a pak si je hledím uskutečnit. Víte, já jsem střelec, někdy opravdu střelená, ale také hodně optimistická. Ráda se dívám na život z mnoha pohledů. Když bolí, musím hledat, aby zase nebolelo a taky aby bylo veselo.

Jaká z recesistických akcí měla největší úspěch?
Nejzdařilejší pitomina, kterou jsem udělala, bylo dobytí Petrohradu. Podívat se do Petrohradu v Rusku by bylo pro důchodce moc daleko a také moc drahé a tak jsme našli  Petrohrad v Čechách. Obec, kde nemají ani nádraží, zato je tam velká psychiatrická léčebna a jak jsme později zjistili, i prima lidi a nejodvážnější paní starostka, kterou jsem kdy mohla poznat. Vytvořila se skupina lidí, kteří sice netušili do čeho se se mnou pouští, ale důvěřovali mému odhodlání. Jeden šikula z Opavy vytvořil přes metr dlouhou Auroru na kolečkách.

Natřeli jsme ji nazeleno, z děla se střílelo rachejtlemi a dělobuchy, tahali jsme ji za provázek a sehrála svoji roli jako v roce 1905. V mundúrech z Armi prodejny dostal každý nějakou roli, zazpívali jsme Kaťušu a zatančili medvědí tanec. Vstřelili jsme z Aurory, čímž jsme dobyli Petrohrad, a to za přítomnosti zvědavých domorodců. Tomu ovšem předcházelo telefonické dojednání noclehu, vstupu do  objektu psychiatrické léčebny, prohlídka chráněných dílen a galerie obrazů, domluvení oběda, odpoledního programu, lampionového průvodu s táborákem. Setkání s paní starostkou a „jejími lidmi“, bylo nepřekonatelné. 

Připravili prohlídku školy, úřadu, zajistili přednášku o obecní historii, ceremoniální přivítání v duchu ruských matrjošek, odpolední setkání za doprovodu tanečních kreací, sportovních soutěží, tvoření krajového zpravodajství. Prostě neuvěřitelná legrace. Třetí den nás místní obyvatelé vyprovázeli a mávali nám z chodníků, jako by odjížděli jejich příbuzní.

Svoji první výstavu  nazvanou Já, pastelka jste uspořádala v bruntálském divadle před pěti lety. Vrátila jste se tak k pastelkám, se kterými jste si ráda malovala jako malá?  
Malování bylo pro mne objevování sama sebe. Jednak to byl útěk před nesnázemi v manželství, ubezpečování se o tom, že něco umím a že jsem to od svých dětských let nezapomněla. Inspirovala mne k tomu Kateřina Brožová, která profesionálně maluje pastelkami a také děti, pro které jsou pastelky jednoduchým nástrojem k vyjádření svých pocitů a představ. Podle čtyřletého Tomáška, který maluje každý den, mi došlo, že jde o komunikační prostředek všech dětí. Když ještě nemají dostatečnou slovní zásobu pro svoje vyjádření, tak kreslí.

Práce ve školní družině mi to potvrdila. Pastelka je nejjednodušší a nejkrásnější kreslířská potřeba. Pastelky mám moc ráda a všem je doporučuji pro jejich jednoduchost. Mohla bych o nich vyprávět celé hodiny. Ráda s nimi kreslím. Mají krásnou barevnou stopu, jsou dřevěné, voní a jsou prostě skvělé. 

Dařilo se vám i propojovat generace, třeba když senioři malovali anděly se svými vnoučaty.
Vždy jsem  měla ráda společné malování.  Akce Namaluj si svého anděla, byly pro mne svátkem. Byly to večery, kdy si ostatní brali svoje vnoučata a společně jsme malovali. Někdo přinesl chlebíčky, vánoční cukroví, červené vínečko, podle vzoru, jak to umělci dělají pro inspiraci. Když přišel nějaký mužský, byli jsme nadšeni a když se ho podařilo přemluvit k malování, byl to vrchol úspěchu. Byli jsme hluční, veselí a bylo to moc fajn.

Z vašich obrazů je zřejmé, že vás malování baví, že milujete barvy a dokážete si pohrát s detaily. Proč na vašich portrétech dominují ženy?
Moje obrazy jsou kreslené pastelkami, pokouším se i o malbu akrylem na plátno. Často volím portréty žen. Mladé, okaté, krásné ženy. Stále mám obrovskou radost z každého mého obrazu. Obrazy mi vrací moji energii a radost. Možná si maluji svoji Evičku, která nikdy nebude mít krásné zářivé oči, možná maluji ženy pro jejich mondénnost nebo jejich mládí, které je pomíjivé. Nevím, nepřemýšlím o tom.

Mám radost, když se mi obraz podaří, ovšem hlavně oči, když se mi podaří. Pak je to asi o těch očích. Nejprve jsem malovala malé andílky a nikdy jsem nechtěla malovat otevřené oči. Věřila jsem tomu, že andělé vidí srdcem a oči nepotřebují. Pak jsem jednou na přání mé kamarádky namalovala anděla s otevřenýma očima a dostalo mě to. Od toho okamžiku se nemohu nabažit toho napětí, když maluji oči, abych zachytila pohled, aby „nešvidraly“ a jejich pohled byl přímý. Dcera je ve znamení lvice. Jeden můj obraz nese název Lvice. Je to žena s pohledem a očima jak smaragdy.