Nebylo mnoho hereček, které by tak přesvědčivě zobrazily podoby ženy v různém věku: lyrické dívky, svůdné mladé ženy, posléze zralé, ale stále obdařené milostným ženstvím, nakonec milující maminky a vlídné babičky. Herečka obdivuhodně zvládla „umění přehrát se“, jak takové proměně říkají divadelníci.

„Jak jsem se vyrovnala s tím, že jsem opustila role půvabných mladic a začala hrát ženy stárnoucí, vyzrálé? Tedy: velmi hladce. Mne totiž odjakživa takové charakterní role neobyčejně lákaly.“

Ještě jako čtyřicetiletá oslnila koketující kněžnou v Lucerně, o čtyři roky později již bavila hubatou a mazanou Kláskovou ze stejné hry. A stejně tak se přerodila v komedii bratří Čapků Ze života hmyzu: nejprve byla radostnou událost očekávající Cvrčkovou, později chamtivou tetkou Chrobačkou.

Operní pěvkyní? Herečkou!

Jiřina Šejbalová pocházela z uměnímilovné rodiny. Jeden dědeček měl sochařskou dílnu, druhý byl operním korepetitorem a ve volném čase skládal písničky. Tatínek, který studoval na mnichovské malířské akademii, hrál na několik hudebních nástrojů. Ani na maminku múzy nezanevřely a podarovaly ji pěkně znějícím sopránem.

Pražská rodačka Jiřina Šejbalová vystudovala konzervatoř, ale nikoli herectví, nýbrž zpěv. Hned jak absolvovala, pozvali ji do brněnské opery. Znalci ocení, že uspěla jako Musetta v Bohémě a Barča v Hubičce. Bohužel, nebo snad bohudík, namohla si hlasivky, a protože ji nutili i do operetního angažmá, vrátila se domů.

Měla štěstí, spolužáci a přátelé Emil František Burian s Jiřím Frejkou ji přizvali do nového divadélka Dada. Okamžitě okouzlila jako zpěvačka i herečka v představení Dony Kichotky. Nadšená Marie Pujmanová napsala: „Slečna Šejbalová, jedna z nejpřitažlivějších děvčat v Praze, krásně rostlá a výtečně inervovaná zpěvačka s mordičkou rozené subrety, má, co u nás nemá mnoho jevištních zjevů: umění zacházet s publikem.”

Netrvalo dlouho a Jiřina Šejbalová byla angažována do Národního divadla. Hlavně pánové v hledišti byli spokojeni, protože většinou představovala svůdné a smyslné ženy. Herečka později pobaveně zavzpomínala: „Andula Sedláčková hrála vždycky tu hodnou a já tu bestii, co rozvrací manželství, potom dostane přes pusu a přichází happy end.”

Krásné ženy, které mívají problémy s dodržováním přikázání o počestnosti, hrála i ve filmech. V komedii Kvočna (1937) to byla paní Míla, rozená Svojanová, později provdaná Venturová a ještě později Topolová. Královnou českých filmových záletnic je ovšem paní Žofka, ve své poživačnosti přímo rovnocenná věhlasnému frejíři, panu Dačickému z Heslova. Ano, historická komedie se jmenuje Cech panen kutnohorských (1938).

Roli stále půvabné, nijak však počestné ženy si zahrála i po válce v komedii Hostinec U Kamenného stolu (1948). V tragické okupační době poprvé uvedlo Národní divadlo Goethovo drama Ifigenie na Tauridě.

Eduard Kohout, představitel Oresta, vzpomínal: „Obsazení titulní úlohy bylo husarským kouskem režiséra Dostala. Ifigenii hraje Šejbalová! Nejmíň tomu věřila ona sama a dostala obrovský strach. Vždyť ve svém oboru světáckých dívek či lyrických krásek byla jedinečná, ale nyní měla hrát klasickou hrdinku s velkými monology i gesty, roli z docela jiné oblasti. Svedla s Ifigenií obrovský a vítězný zápas. Byl to úspěch, ze kterého se radoval celý soubor.“

Být ženou

Jiřina Šejbalová dokázala působivě zobrazit rub i líc ženského údělu, který je někdy radostný, jindy ovšem tíživý. Také díky jejímu hereckému umění víme, že mezi těmito dvěma polohami nebývá v životě velká vzdálenost. O tom přesvědčila diváky Národního divadla i postavou paní Vachové v Hrubínově hře Srpnová neděle, premiérově uvedené v roce 1958. Aby tělo paní Vachové zbytnělo a zmonstróznělo, cpala si herečka do punčoch zvláštní vycpávky.

Ve filmové adaptaci této hry, natočené o dva roky později, vypodobnila postavu i v její vnitřní deformaci jako citové a duševní monstrum. Při vší odpudivosti veskrze záporné bývalé živnostnice však pro ni herečka usilovala získat u diváků alespoň trochu porozumění. Původně byla do role obsazena Zdeňka Baldová, ale už postonávala, proto požádal režisér Otomar Krejča Jiřinu Šejbalovou, aby se Vachovou nenápadně začala učit.

„A abych se občas přišla podívat na zkoušku, ovšem tak, aby Zdeňka Baldová vůbec neměla tušení, že by to chtěl přeobsazovat. No to je pochopitelné, to já bych nikdy nedopustila, abych jí udělala bolest.“

Životní filmovou rolí Jiřiny Šejbalové byla Klára, postarší manželka mladého muže z psychologického dramatu Vlčí jáma (1957). Diváci brzy chápou, že Klára je zlá a nenávistná proto, že je nešťastná. Herečka diváky oslovuje: neomlouvejte ji, ale aspoň trochu pochopte a politujte.

Dne 28. srpna 1958 napsal Jan Werich z Prahy Hugovi Haasovi do Hollywoodu: „Šejbalka zrovna letěla na festival do Benátek. Vyřídil jsem jí tvé pozdravy. Bývaly časy, kdy byla mladá a krásná. Teď už je jen krásná jako Ty a já.”

Všichni v Benátkách očekávali, že česká herečka Jiřina Šejbalová získá díky výkonu v roli Kláry nejvyšší hereckou cenu. O jediný hlas ji však porazila Sophia Loren s filmem Černá orchidej. Zarmoucený ředitel festivalu, byť taky Ital jako vítězka, předal naší herečce alespoň zvláštní osobní cenu.

Jiřina Šejbalová byla jedna z prvních, která odešla na počátku normalizace do důchodu. Přesněji, musela odejít. Důvod? Nutnost uvolňovat takzvané směrné číslo, aby mohli být angažováni noví mladí členové.

Když hrála v oblíbeném televizním filmu Nezralé maliny (1980), bylo znát, že je zasažena vážnou nemocí. V jednom rozhovoru Jiřina Šejbalová pravila: „Člověk prožije jen jeden život, ale musí o něm vyprávět tisíckrát.“ Bylo to postesknutí, nebo naopak projev radosti z hereckého údělu?