V časech mého dětství zdegenerovala německá okupace do kulisy režimní propagandy proti revanšistům, co řinčí zbraněmi na bavorských hranicích. Život byl jinde. V cihelně, kde matka dřela, aby nás uživila. V kriminále, kde otec seděl za protistátní činnost. Ve škole, kde nám soudružka učitelka jednoho dne řekla, ať si v čítankách přepíšeme Stalin na Lenin, že se to taky rýmuje.

Vy jste se narodili do doby, kdy Stalin ožil. V normalizačním psychoteroru šlo sice o život už jen výjimečně, ale o to víc o existenci. Nejspíš jste od svých zatrpklých rodičů slyšeli, že celý ten pokus o socialismus s lidskou tváří byla jen taková šaráda v politbyru. Že reformní komunisti byli kariéristi, co nedohlédli důsledky svých činů. Takže je nejlepší starat se jen o sebe.

Většina z vás ani nechápe, proč jsou události, staré 48 let, dodnes živé. Zvlášť když ve světě dochází k intervencím s následky, co do počtu obětí, podstatně hrůznějšími než tehdy u nás. Jenže, víte, ruské tanky tady sice nezpustošily města, ale o to víc otrávily duše. I ty vaše, bohužel. Jinak by se tu například evropské výzvy k solidaritě musely setkat s příznivější odezvou.