Jiří HájíčekZdroj: DeníkŽe své knižní příběhy situuje Hájíček vesměs do jižních Čech, není nijak překvapivé. Tento kraj má autor Rybí krve a Selského baroka důvěrně ohledaný. Příjemně ale čtenáře zaskakuje volbou žánrových prvků a hrdinů, respektive hrdinek.

Osamělé večery

Román s poetickým titulem Plachetnice na vinětách vypráví ve dvanácti kapitolách roku příběh univerzitní profesorky, kterou na prahu padesátky opustí manžel kvůli tomu nejbanálnějšímu důvodu: mladé atraktivní asistentce. Marie je žena se smyslem pro realitu a sebeironii, jsou však okamžiky, kdy jí nadhled chybí. Osamělé večery a neznámé úzkosti, ztráta energie a navrch zhoršující se zdraví starých rodičů a zášť jediné sestry – to je kláda, na niž jsou lepší dva než jeden.

Je až obdivuhodné, s jakou empatií a psychologickou znalostí se umí Hájíček (koneckonců sám padesátník) do pocitů hrdinky vžít. Nepotřebuje nadbytečné líčení emocí a niterné analýzy. Bez slovního balastu, tak, jak ho z jeho knih známe, sleduje zdrženlivým vypravěčským stylem symbolicky pojmenovanou Marii v různých situacích na její trnité cestě.

Do života jí pošle během onoho roku tři muže včetně jiskřivého pokušení s „Adonisem“ z antikvariátu, o dvacet let mladším, zdá se ale, že žádný nepřináší vizi útěchy. Křehká romance, jíž se linka blíží, se prolíná se syrovými vzpomínkami Mariina otce na poválečný čas s jeho rozpadlými sousedskými vztahy, které starého muže s vidinou konce přepadají a jež s ním dcera intenzívně sdílí.

Život je boj

Vysvětlení titulu knihy přichází v poslední čtvrtině a rozhodně není poetické. „Sedmdesát flašek rumu, jak to mohl přežít?“ „Možná je vypil právě proto, aby přežil…“ komentuje Marie lakonicky před příbuznými hromadu prázdných lahví vytahaných z „nefunkční“ studny na rodinné zahradě. Lahví s dobovými vinětami plachetnic, příslibem dálek, které zůstaly jen v myslích a snech jejich konzumentů.

Život není peříčko. Je to boj. S rodinnou historií a zátěžemi, se vztahy na vsi, kde se odchod do měst za lepší existencí pořád tak úplně neodpouští, s různými představami o odpovědnosti i se sebou samým. O tom všem Jiří Hájíček vypráví. Umí to velmi dobře. Čtenáře ale nedeptá. Činí tak s lehkostí, znalostí povah a s humorem. Ten jeho postavám a replikám naštěstí nechybí. Ba ani happy-end, který Marii autor nepokrytě přeje. Byť je s otazníkem.