Věnovat fotografce Zuzaně Mináčové celovečerní dokument je záslužný čin, který přichází do kin v dobrý čas. Osobitá energická umělkyně, kterou ani v jejím pokročilém věku v davu fotografů nepřehlédnete, oslaví tuto sobotu třiaosmdesáté narozeniny. Snímek ohlížející se za jejím dětstvím, nesnadnou cestou životem i jejími tvůrčími začátky i vrcholy je tak od režiséra Matěje Mináče možno chápat i jako příkladný dárek syna matce.

Je z něj znát respekt a vědomí klíčových souvislostí, ale i laskavá ironie, s jakou se tvůrce na hrdinku dívá a jakou by si jiný režisér těžko mohl dovolit… Tato rodinná výsada umožnila Mináčovi bezesporu odhrnout i nejhlubší slupky její osobnosti a otevřít mimo jiné bolestný moment z dávné minulosti. Do jaké míry zafungoval film jako fotografčina terapie, ovšem těžko říct, byť si to režisér nepochybně přál. Mináčovu poznámku po novinářské projekci „Teď už může mama konečně klidně spát" komentovala „vyléčená" sarkastickým: „Prosím ťa, pořád spím špatně!" Bezděky tak oba předvedli, jak se film rodil: proti synovu tvůrčímu patosu a tendenci přeceňovat sílu umění staví fotografka věcnost a sympatický nadhled pramenící z její syrové životní zkušenosti…

Což se ostatně promítá i do vyznění filmu. Tam, kde se Mináč moudře spoléhá na cenné archivy, rodinná alba a hrdinčinu svéráznou výpověď, má film největší přínos. Včetně zmiňovaného humoru, který filmař těží z roztomilých konfliktů s matkou při natáčení. Fakta z fotografčina života zkrátka mluví sama za sebe: židovský úděl za války, Osvětim, ztráta bližních, existenční martýrium, fotografické začátky, tíha normalizace. A přirozeně budovaná divákova úcta daná plejádou fotek defilujících plátnem, jež připomínají, že krom slavných hereckých portrétů má Mináčová na kontě i pozoruhodné přírodní motivy a výtvarné koláže.

Jakmile se ale režisér uchýlí ke své oblíbené umělecké licenci, stylizovaným hraným scénám, snímek ztrácí švih a autenticitu (jakkoli ji měly dotáčky patrně dokreslovat). Mináčová je dostatečně silnou osobností, jakákoli „inscenovaná" realita jejího života je tu navíc. Pokud dojde na emoce, nebudí je hrané výjevy, nýbrž bezprostřední setkání, jakým je třeba gratulace party fotografů karlovarského festivalu, kteří svou nestorku dojmou výjimečně k slzám. Úsměv zase vyvolávají vtipné postřehy a vzpomínky, například na seznámení s manželem Jánem Mináčem, kterého si fotografka vzala, „protože za ni okopal řádky na poli…" Film dává naštěstí reálné hrdince dostatečný prostor, a tak je navzdory řečeným výtkám cenným příspěvkem do řady portrétů domácích osobností, jimž právem náleží trvalé místo v naší filmové paměti.