Čtvrtý celovečerní hraný film Radima Špačka je dalším důkazem toho, jakou nemocí trpí současný český film. Režisér se může sebevíc snažit, kameraman točit strhující záběry, herci hrát jak z partesu. Divák se dokonce může trpělivě dohadovat, co chtěl autor říct. A všechno je to na nic, když se nepovede scénář. Ten se v případě filmu Místa věru nepovedl.

Je to skoro k pláči – nad projektem oživujícím pocity mladé generace vstupující do života zkraje 90. let kdesi v severních Čechách se sešel prakticky tentýž tým, který natočil Pouta. Tvůrčí souznění, které před čtyřmi lety vyneslo příběhu estébáka s Ondřejem Malým v hlavní roli zaslouženě uznání v podobě ocenění film roku, se totiž tentokrát nekoná. V centru příběhu je trojice mladých, kteří hledají sami sebe, lásku i místo ve společnosti, která po sametové revoluci zvolna míří z jednoho marasmu do druhého. Z komunistické totality do kapitalistických vztahů, v nichž mají navrch bývalí političtí prominenti, kteří ovládli moc v místních zastupitelstvích. Prostředkem k jednání s lidmi jim nejsou morální zásady, nýbrž arogance. Takový je i otec Anny, dívky, která osudově vstoupí do přátelství dvou devatenáctiletých kluků, Adama a Marka. A zatímco mladí ctí pravidla slušnosti a citů těch druhých (Marek jako akčnější povaha žádá od Adama svolení, aby si mohl něco začít s Annou), někteří dospělí (Annin otec) kráčejí životem přes podrazy, msty a účelové chování. Kdyby zůstalo u téhle zajímavé generační konfrontace, do níž se promítá i tragika poválečné minulosti v kraji v blízkosti Sudet, mohl Radim Špaček vykřesat z Míst dobré a čisté drama. Jako to mimochodem udělal Zdeněk Jiráský se svými Poupaty, kde se také hrdinové snaží vymanit z izolace prokletého místa.

Scenárista Ondřej Štindl ale napsal do příběhu příliš mnoho vedlejších motivů a žánrových prvků, jež na sebe postupně narážejí a vadí si, než aby mohl vzniknout přesvědčivý filmový tvar, který o něčem vypovídá. Z dlouhé expozice, která nicméně nastoluje slibný moment dospívání tří mladých povah a výbušné střetávání s realitou nudného šedého místa mezi továrními komíny (hospodské rvačky, pití, skoky v lomu do vody), se přes motiv sudetoněmeckého traumatu (dědova stará fotografie z konce války, jejíž ustřižený kus s „nepřítelem" objeví Adam až v sejfu Annina otce), který ale nakonec nijak výrazně v příběhu nevyužije, film v půli nečekaně překlopí do malé české mafiánské gangsterky, kterou autor neumí věrohodně napsat. Na snahu hrát si se žánrem (mělo jít slovy autorů dokonce o western!) doplatily figury, k nimž si divák nedostal šanci vybudovat vztah. Přitom některá místa mají dobrý potenciál – třeba jak Annin otec demonstruje převahu nad kluky v nevkusném luxusním bytě nebo střetnutí s nepřátelskou omladinou v noci na výletě do Sudet. Stejně jako některé milé legrácky (taneční číslo Marka a Anny odkazující na scénu v Pulp Fiction).

Když mají herci nosné dialogy a co hrát, diváka baví – což se týká hlavně scén s mladými, třeba v rozpadlém kostele nebo u lomu, ostatně ty Radim Špaček také nejlépe zrežíroval. Na neokoukané tváře Vladimíra Polívky, Jana Ciny a Johany Matouškové se dobře dívá a v mezích možností se všichni tři zdárně poprali se scénářem. Starší kolegové na tom byli hůř, Jiří Štrébl se svým mafiánem mnoho nesvedl, minimum prostoru dostal i Robert Nebřenský, jehož postava Adamova otce notorika je v příběhu skoro zbytná. Radim Špaček režijně zraje, zkušeně a invenčně natočil drtivou většinu scén, jež mají potřebnou „temnou" náladu. Také kamera Jaromíra Kačera si svá „místa" užila – ať jsou to záběry chmurných městských zákoutí, nočního lesa či poetické chvíle u lomu. Dobře do celkového kontextu zapadá i hudba, jež je společným dílem přizvaného Brita Davida Boultera a Václava Havelky.

Navzdory tomu všemu je to ale film, který – jako jiné domácí projekty – neví, co a jak chce říct. Ani sociální drama, ani milostný trojúhelník v kulisách průmyslového města, ani správná krimi. Stačilo si vybrat. Ale to Ondřej Štindl ani dramaturgové nebyli schopni nazřít. Bohužel.