Ošidná filmová sága z pera Petra Jarchovského, jejíž úskalí tkví mimo jiné v rozložení do tří filmů distribuovaných v průběhu třičtvrtě roku, znovu doplácí na jistou nekoncepčnost. Která - pokud se zásadní věci neměnily během natáčení – musela být patrná už v dramaturgické fázi.   

Ani druhý film totiž nedrží příliš pohromadě, ale nabízí jen jakési útržky z rodinného života (připomeňme, že jde o vzpomínky na dvougenerační rodinu Jarchovských). Které jsou poskládány do časového kontextu – v tomto případě poválečných let 1947/1953 - tak nesourodě a zkratkovitě, že se divák neznalý hlubších souvislostí ve filmu místy ztrácí.

Příběh začíná tam, kde končil první díl: v nemocnici, kam přicházejí navštívit budoucího „dezertéra“ Otta (Jiří Macháček) manželka se synem. Pak se děj přesune do kadeřnického salonu, který posléze poznamená dobový politický otřes, dočkáme se konfrontace komunistických partajníků s ideologicky nesmiřitelným Jindřichem, jeho touhy po synovi (místo něhož se – jak víme z Pelíšků – narodí dcera Jindřiška), dalších rodinných vánočních výjevů á la „lijeme olovo“ a hořící stromeček a po skandálu s ruskými zákazníky v salonu zaviněném klukovinou Ottova synka se díky vlivnému švagrovi uchýlí Otto do slovenské léčebny pro choré. Což je začátek rozkladu jedné rodiny…

Zdroj: Youtube

Všechny tyto události líčí scenárista velmi předvídatelně a popisně, od tanečku v salonu, přes sousedské „pelíškovské“ třenice až po Ottovo přežívání mezi blázny demonstrované obsazením i dialogy vskutku okatě. Některé scény působí až groteskně, třeba převzetí salonu vyhozeným učněm-komunistou, jenž se vrací ve stejnokroji a s puškou přes rameno. Podobně schematicky vyznívá i odjezd omladiny na „budovatelském“ náklaďáku ze zahradnictví za zpěvu Internacionály.

Oč popisnější jsou některé scény, o to méně pochopitelný (hůře napsaný) je přerod Otta z optimistického chlapíka v „dezertující“ trosku, ale hlavně fakt, že pozornost na sebe strhává figura jiná. Totiž Ottův švagr Jindřich, kterému dal zkušenější hráč Martin Finger větší hloubku a psychologickou přesvědčivost. Jiří Macháček dostal v titulní roli nevděčný úkol, v němž mohl stěží obstát - podobně jako Ondřej Sokol není pro tento typ herecky vybaven. Dokonce i o zábavu se tu navzdory Macháčkově komediální škatulce stará přirozeněji David Novotný jako odzbrojující milovník kaktusů a glosátor situací. Gabriela Míčová se s rolí Ottovy ženy vyrovnala s přehledem, dětští herci v obtížnějších výkonech kolísají.

Málo co tu přesvědčivě funguje a něčeho je příliš: třeba naddimenzovaná hudba, jíž jako by se režisér snažil umocnit příběhově slabá místa. Navíc má člověk celou dobu pocit, že navzdory přesně dané době sleduje příběh v jakémsi sterilním prostoru, neboť na patřičnou dobovou atmosféru tu chybí zjevně více peněz, prostředí i komparsu (nepočítáme-li jednoho či dva chodce, kteří tu a tam projdou před kamerou).

Zahradnictví už podruhé ukazuje, jak nesnadné je napsat rodinnou ságu v rozpětí několika desítek let, vyhmátnout podstatné detaily i postavy a udržet kontext vyprávění. Jarchovského projekt „ani seriál, ani film“ divákovi cestu znesnadňuje, protože nabízí jen vzpomínková torza.