Je to smutek, když v kině zjistíte, že další jistota je tatam. V případě nového filmu Quentina Tarantina umrzla ve sněhovém příkrovu, který tvoří kulisy jeho Osmi hrozným. Neříká se to dobře, ale starý dobrý bavič a jiskřivý autor dialogů a hlášek překročil svůj zenit a začal vykrádat sám sebe.

Jakkoli se může zdát, že zasazení další bizarní party výhradně do zimních lokací a sázka na 70mm formát bude osvěžující, opak je pravdou. Režisér Gaunerů a Hanebných panchartů právě natočil svůj nejnudnější film. Zaštítil se vším, čím od začátku své tvorby baví: sehranou hereckou sestavou včetně jeho oblíbených Tima Rotha, Michaela Madsena či Samuela L. Jacksona, dialogy vršícími na sebe absurdní obsahy, brutálními scénami a černým humorem. Ale poprvé v historii jeho kariéry tu téměř nic nefunguje.

Prolog je strhující a je zjevnou poctou zvolenému formátu: od záběru na zasněženého Ježíše na kříži sklouzne kamera k úchvatnému panoramatu ledových horských štítů a ponurých zimních plání, jimiž ujíždí dostavník a do celé scény zní monumentální hudba Ennia Morriconeho. Slibný začátek tříhodinového westernu exponuje žánrové postavy: lovce lidí, zatčenou pistolnici, novopečeného šerifa… Důstojná pasáž. Faktem ovšem zůstává, že jen samotný úvod zabere téměř hodinu, teprve poté, kdy dostavník zastaví na ranči opuštěném v krajině, se rozehrává hlavní děj. Který Tarantino, jehož vždy bavilo experimentovat se žánry, staví tentokrát na principu komorní detektivky. V okamžiku, kdy se osmička hrdinů protne pod jednou střechou, sledujeme příběh, v němž jediným hybným momentem je přesně daný počet lidí v uzavřeném prostoru. Dojde ke zločinu, načež začíná řešení případu. Přičemž postupně „odpadávají" v tratolištích krve další a další figury a dojde i k nečekanému zvratu.

A je tu další problém – Tarantinova síla je ve svižném, až klipovitém vyprávění a bravurním střídání prostředí a stylů, tady ale jeho postavy vězí v jediném prostoru a ten mají herci s nepříliš šťastně napsaným scénářem problém uhrát. Pokusy bavit osvědčenými replikami a absurditou situací až na výjimky selhávají, děj se vleče a nepomáhají ani tradiční brutální scény, včetně surové střelby do různých částí těla zblízka… Hercům nicméně patří poklona: od zmíněné trojice až po Kurta Russella a Jennifer Jason Leighovou, jež tu s gustem hraje zatčenou pistolnici mlácenou svými mužskými protějšky. Všichni své bizarní typy hrají jako z partesu, být to osmdesátiminutová krimi na televizní obrazovce, diváci by si ji dali i s navijákem.

Dočkáme se i Tarantinova oblíbeného motivu - rasistické minulosti amerického kontinentu a samozřejmě finálního masakru. Nic z toho ale nemá patřičnou šťávu, a tak se vše během oněch tří hodin stává jakousi smutnou vatou, jež záhy nudí a které se při nejlepší vůli nelze smát. I v amerických studiích občas chybí nekompromisní dramaturg, Tarantinův osmý film je zářnou ukázkou. A bohužel dokládá, kterak se z originálního filmaře stal do sebe zahleděný režisér libující si v samoúčelné manýře, jemuž si očividně nikdo netroufá sáhnout nejen na scénář, ale ani na režii. Miláček publika se nechal před časem slyšet, že po desátém filmu hodlá opustit scénu. Jeho poslední opus svědčí o tom, že je načase. Jenže, víme, jak je to s exhibicionisty… To by ho musel někdo zabít. Třeba Marsellus Wallace.