Vladimíra Michálka, jehož Zapomenuté světlo, Amerika či Je tře- ba zabít Sekala kdysi příjemně vybočovaly z domácího mainstreamu, jako by v posledních letech opustil filmařský cit. Pro téma i žánr. Posledním snímkem, jenž si navzdory kritikám, že patří na obrazovku, obhájil své místo na plátně, byl Posel.

Pohádkář podle Barbary Nesvatbové balancoval na hraně banálního kýče, Prázdniny v Provence se staly okatou (byť hezky natočenou) přehlídkou reklamních záběrů pro nejmenovanou cestovku, kde partička herců jen nešťastně statovala.

Malé životy

Film Úhoři mají nabito působil slibně. Vznikl podle scénáře, na němž Vladimír Michálek spolupracoval s Petrem Pýchou, scenáristou filmu Všechno bude.

Ten napsal příběh o pětici tuctových chlapů, kteří malé životy na malém městě oživují velkými akcemi. Je jim mezi třiceti až šedesáti a hrají si na jednotku útvaru rychlého nasazení (URNA). Vymýšlejí různé přepadovky a do svých her zatahují nechápavé okolí. Tu vtrhnou na vesnickou zábavu, jindy vyvedou z domu na samotě vyděšený pár a nechají ho v noci čekat na přílet smyšleného vrtulníku.

Hrají si na borce, kterými v reálném životě nejsou a kteří si v černých kuklách a s bajonety v ruce užívají svou moc nad druhými. Do okamžiku, než se nečekaně připletou k cizímu přepadení.

Ze slibně rozehraného příběhu, jenž skýtal možnost zajímavého úhlu pohledu na plíživý fenomén dnešních bojových partiček, ale tvůrci záhy ucuknou. A z možné konfrontace několika barvitých mužských charakterů i hlubšího pohledu do jejich zázemí se film stáčí k jiným tématům.

Nejprve nastolí krátkou love story s dívkou svědkyní onoho tragického přepadení, do níž se zahledí jeden z mladíků. Ta se poté stane iniciátorkou obno- vených akcí, jež parta po osudné noci stopla. Načež začnou tvůrci řešit skrze další postavu téma firemních lstí. Z chlapského dramatu je náhle sociální, klišovitě vystavěná moralitka.

Film se nešťastně rozpadá, mění žánry i motivy, jako by se tvůrci neuměli rozhodnout, zda točit drama, či ironickou komedii. Navíc řada momentů působí nevěrohodně, ať už setkání s pumpařkou u venkovské zvonice na břehu říčky, či naivní ochota donedávna ozbrojených tvrďáků řešit společenské nepravosti.

Rozhlasová benzínka

Petr Pýcha se s daným příběhem před pěti lety účastnil dramatické soutěže o původní rozhlasovou hru vypsané Českým rozhlasem a vyhrál s ním druhé místo. Do vysílání jej nastudoval pod názvem Benzínka Dehtov Aleš Vrzák s Ondřejem Vetchým a Hynkem Čermákem a byl to povedený černě-komediální kus. Nastolil téma oživování agresivních nálad ve společnosti.

Vladimír Michálek o těchto momentech před natáčením také mluvil. Do svého filmu ale stejnou naléhavost a sílu, jaké se povedly tvůrcům v rozhlase, nedostal. Těká od jednoho ke druhému, podstatu textu ale ve svém pojetí netrefil.

Na to, jak solidní obsazení v Michálkově snímku figuruje (Oldřich Kaiser, Kryštof Hádek, Matěj Hádek, Jiří Vyorálek a Patrik Holubář), je to zmarněná příležitost. Všichni herci si své typy víceméně našli a zjevně si hraní na vojáčky patřičně užili. Dominuje jim vždy skvělý Kaiser. Černý humor se až na řídké výjimky kamsi vytratil a z ostrých Pýchových úhořů zbyl na plátně jen bezradný potěr, který netuší, kam má plout.

Hodnocení Deníku: 50 %