Svatba se totiž konala v Rusku. Tam přišel Michal za prací programátora a na východě už žije nepřetržitě téměř devět let.

„Rusky se domluvím dobře,“ řekl skromně na úvod telefonátu. „Tady se vztahy s Českem řeší především v médiích. Rusové, s nimž se stýkám a mezi nimiž mám řadu kamarádů, mi nějakou nevraživost vůči Čechům najevo nedávají. Se Světlanou to vůbec neřešíme,“ říká osmatřicetiletý Vlašimák Michal, který žije a oženil se v Nižnym Novgorodu, milionovém městě na řece Volze vzdáleném od jeho Vlašimi 2060 kilometrů.

Vztahy obou zemí silně ovlivňují i jeho život. Když se pak do politiky členské země EU a té stojící mimo tuto strukturu přimíchal navíc covid 19, nemohl se loni Michal ani podívat domů. Hrozilo totiž, že by se zpět do Ruska nemusel ani dostat. Volno chtěl přitom využít i k podání daňového přiznání.

„To jsem za syna podávala já. Dali jsme ho dohromady přes internet a já ho pak odnesla na finančák,“ potvrdila Michalova maminka Jitka.

A obdobné to bylo také se svatbou. I když byla naplánované už hodně dlouho dopředu, rodina ženicha se do Ruska nedostala. Nejen kvůli průtahům se získáváním ruských víz, ale také vzhledem k následné nutné karanténě po návratu, která by narušila její pracovní povinnosti.

„Protože to trvá už přes rok a hranice nejsou stále otevřené, zvykl jsem si, že se teď domů nepodívám,“ uvedl Michal. „Proto jsme se rozhodli, že už nebudeme čekat, až budeme moci přijet do Česka nebo někdo od nás sem, a vezmeme se tady,“ vysvětlil a připomněl, že svatba přispěje k lepšímu cestování mezi oběma zeměmi. Má totiž mladou, krásnou, pětadvacetiletou ženu z Ruské federace, proto by neměl by být problém získat vízum na cestu za ní.

Připomněl také, že při možnosti bezproblémového cestování by si snoubenci zařídili obřady jak v Česku, tak v Rusku. Takhle si Michal bude muset oddací list nechat přeložit do češtiny od akreditovaných překladatelů a potvrdit od notáře a teprve potom úřady manželství zanesou do matriky. Dost běhání měl Michal také se zařizováním samotného obřadu.

Svůj cestovní pas musel nechat přeložit do ruštiny s notářským ověřením. Sehnat si musel i potvrzení české matriky, že doma nemá manželku. Po měsíci od dodání všech dokumentů si pak mohli snoubenci vybrat datum svatby. Najít volný termín nebylo složité. V Nižnym Novgorodu se obřady zabývá šest svatebních úřadů. Ty fungují samostatně a je naprosto běžné, že se tam svatby konají každý den.

„Protože tu úřady nejsou moc hezké, zvolili jsme možnost, že jsme tam jen došli a podepsali, že jsme manželé. Svědkové byli sami úředníci,“ uvedl Michal s tím, že církevní obřad se zatím konat nebude, protože v každé zemi fungují, byť křesťanské, přece jen odlišné církve.

I když v prvotní úvaze snoubenců bylo, že se obejdou bez hostiny, ta se ale nakonec uskutečnila v jednom z hotelů. S rodinou nevěsty, svědky a také kamarády. Dohromady pětatřiceti lidmi. To proto, že v Rusku není situace kolem koronaviru tak vyhrocená jako v Česku. Podle Michala jsou ve velké zemi všechna zařízení otevřená a omezení se týkají jen počtu diváků na stadionech a koncertů, které se vůbec nekonají.

Při hostině ale chyběla ženichova rodina. I když ne tak docela. Díky moderním technologiím Michal postavil mezi domovem a Nižnym Novgorodem videomost. Úspěšná zkouška přenosu obrazu a zvuku proběhla v neděli a znovu v pondělí, ale naostro spojení jako naschvál drhlo. Nešel zvuk a ten dolaďoval Michal se sestrou Martinou a jejím synem Matějem, studentem průmyslovky, po telefonu. Nakonec se spojení podařilo.

Také Šulcovi vyzdobili svou svatební místnost, nainstalovali kamery a samozřejmě se slavnostně oblékli a nachystali spoustu dobrot a pití. Jako o klasické svatbě. Nechyběly ani přípitky nebo zdravice na počest novomanželů. Z obou stran.

„Teď už jsem nebrečela, ale to víte, že když nám Michal svatbu asi před měsícem oznámil, že jsem se neudržela,“ potvrdila teď už s úsměvem maminka Jitka i když přiznala, že je z události pořád tak nějak naměkko.

Domů se Michal jako ženáč podívá až na začátku června. Do té doby bude mít hodně práce a na konci května půjde na svatbu kamarádovi ze Slovenska.

„Pak bude čas. Pojedu sám, Světlana nedostane v práci volno a navíc si s novým jménem bude muset nechat udělat nový pas,“ dodal Michal Šulc s tím, že pak už bude možné cestovat bez potíží. Takhle museli novomanželé oželet i svatební cestu. Měla vést k moři do Thajska. Jenže Michal by se pak do Ruska bez vstupního víza, které by mu tam nikdo nevydal, vrátit nemohl.

Život v Rusku manželé Šulcovi neplánují. Žít by chtěli v Česku. Michal přitom možnost pracovat v Rusku přivítal nejen proto, že v zahraničí má vyšší plat, než by měl doma, ale také jako možnost poznat jinou kulturu a život.

„V Rusku se mi líbí, i když některé věci jsou tu horší než v Česku. Jiné ale naopak lepší. V Čechách se o Rusku vypráví spousta věcí, které třeba ani nejsou pravda a nejvíc je šíří ti, kteří v Rusku nikdy ani nebyli,“ míní Michal. „Je pravdou, že tu lidé berou ještě méně, než se bere v Čechách a přesto jsou Rusové v pohodě a vyžijí s tím,“ tvrdí.