Léto přeje buskingu neboli pouličnímu umění. Posledních několik let se mohou lidé v ulicích Libereckého kraje zaposlouchat do tónů pouličních umělců. Mezi ně patří i Anna, která vystupuje pod pseudonymem Annie Pity. Ta se hudbě věnovala už od raného dětství a nakonec jí naprosto propadla. Toto léto si budou moci užít její pouliční tvorbu kolemjdoucí v Liberci, Jablonci či v Praze. „Pokud se chce člověk buskingem živit, musí to mít pořádně rozmyšlené. Ne všude se dá vydělat a ne všude jsou lidé ochotni poslouchat či dokonce zaplatit,“ svěřila se hudebnice v rozhovoru pro Týdeník.

Jak jste se dostala k hudbě?
Hudba mě provázela už odmalička. Začalo to od babiček. Jedna mě učila zpívat lidové písně a druhá, která bydlela s námi doma, mě nechávala brnkat na klavír, který měli s dědou v obývacím pokoji. A v šesti letech mě odvedla na zápis do hudebky v Novém Boru, městě, kde jsem vyrůstala.

A pak už jsem se hudby nevzdala. Experimentovala jsem s různými žánry, od klasické hudby přes filmové soundtracky až po předělávky slavných rádiových melodií. Když jsem dovršila devatenácti let, dostala jsem se do fáze, kdy jsem začala tvořit vlastní hudbu.

Můžete představit svou hudební tvorbu a její počátky?
První významný moment pro mě, jako pro sólovou, nezávislou interpretku, byl jeden večer ze středoškolského období. V prvním ročníku jsme jeli na týden na seznamovací kurz. Druhý večer jsem objevila piano v jídelně a zahrála. A pak už jsem hrála každý večer na přání spolužáků.

Tohle hraní ve společnosti mých kamarádů jsem si přenesla i na vysokou školu, kde se ke mně občas přidali další muzikanti, a pořádali jsme večírky s živou hudbou na kolejních pokojích. Tak jsem se vlastně seznámila se svým přítelem-kytaristou, který mě na některých koncertech doprovází dodnes. Svůj styl bych označila jako směs různých žánrů. Dnes je v oblibě označení „indie“ neboli „independent“, popřípadě „alternative“. Jsem tedy nezávislá, alternativní umělkyně (smích).

Kde čerpáte hudební inspiraci? Máte i nějaký vzor?
Miluji britskou hudební scénu. Většinou poslouchám indiepop, ale někdy mám náladu i na tvrdší muziku. Co se tvoření písní týče, většinou to je napůl vliv mé nálady a emocí a napůl žánr a umělec, kterého zrovna poslouchám. Občas utíkám ke klasice, která mě zklidní a vyčistí hlavu od někdy nudných nebo vlezlých melodií z rádia. Nedám dopustit na Beethovena a Debussyho.

Když mám klasické období, většinou skládám pouze instrumentální melodie. Mezi mé stálejší vzory patří Robbie Williams, Frank Sinatra, Ella Fitzgerald, Tom Odell, Hozier, Florence Welch, HAEVN, Aurora… Asi bych mohla pokračovat donekonečna. Dnešní doba je plná talentů a je radost čerpat inspiraci a čelit autorské výzvě, když chcete vytvořit melodii, která ještě nic nepřipomíná.

Pak už to byl jen krůček k pouličnímu umění, ne?
O pouličním umění jsem často slýchávala z vyprávění učitele sborového zpěvu. V roce 2016 jsme jeli na zájezd do Itálie, kde hlavní náplní dnů bylo právě vystupování na ulici. To byl můj první zážitek spojený s pouličním uměním. A tam mě to chytlo a začala jsem vyhledávat místa v Čechách, později i v zahraničí, kde bych mohla buskovat. Většinou mě doprovázel můj přítel, nyní hraji hlavně sama.

Jak lidé v Čechách reagují na pouliční umělce?
Někteří lidé se zastaví, zaposlouchají do tónů a v pauze se zeptají, kdo jsem. Někdo si na mě vezme kontakt. Druhý typ jsou ti, kteří už mě znají a pozvou si mě na vystoupení. K nim patří i liberecký knihkupec Martin Fryč.

Setkala jste se i s negativními ohlasy?
Samozřejmě, párkrát jsem už dostala takovou zpětnou vazbu. Zrovna nedávno mě v Praze kolemjdoucí paní zastavila uprostřed písně a odkázala mě kamsi jinam. Tam, kde jsem hrála, je prý hraní zakázané. Myslím si, že to pravda nebyla. Ona dáma spíš neměla na pouliční muzikanty náladu, a tak se ozvala. Na jednu stranu to chápu, pokud už je toho moc. Ale z druhého úhlu pohledu jsem sama, hraji akusticky a můj nástroj je ukulele. To není zrovna death metal. Ale člověk musí počítat i s nepříjemnými situacemi.

Zmínila jste Fryče, před jehož knihkupectvím jste několikrát hrála. Jak se vám v tomto prostředí hrálo?
Vždy jsem byla knihomol. Koutek s andulkami u Fryče je mé oblíbené místo k relaxu nad knížkou poezie. A co je nejdůležitější, díky tomuto místu jsem se začala věnovat autorské tvorbě naplno, protože Open Mic pořádaný v patře obchodu mě nakopl tvořit nové věci. Letos v březnu jsem měla tu čest vystoupit jako hlavní host openmicových večerů. Letní odpoledne s fryčovským pianem už ke mně nějak patří. Procházející lidé jsou vždy milí, sem tam se zastaví a prohodí pár slov, nebo si sednou na lavičku a poslouchají. A já mám při hře výhled na nebe, co víc si přát?

Když porovnáte pouliční umění ve světě a u nás, jsou to nebe a dudy? A je velký rozdíl mezi Libercem a třeba hlavním městem Prahou?
Kdybych měla porovnávat národnosti, tak mezi Čechy a jinými národy je docela velký rozdíl. I když se česká buskerská komunita snaží, aby měli pouliční umělci stále více možností se hudebně realizovat, stále to u nás není úplně ono.

A Praha versus Liberec? 
Mám teď možnost sledovat, jak to chodí v Praze. Pouliční umělci jsou u Čechů občas (zdůrazňuji občas) bráni jako věc, kterou je potřeba jaksi přetrpět. Zahraniční turisté to naopak berou jako atrakci, zpříjemnění, fotí si vás nebo točí videa. Ale například v Itálii poslouchali i Italové, nejen turisti. V Anglii jsem zažila také většinou kladné ohlasy, ale tam byli zase skoupí na přihazování mincí.

V Čechách záleží město od města. Myslím si, že Liberec si už na své pouliční muzikanty zvykl. Kolemjdoucí jsou vnímaví, sem tam cinknou mincí nebo se i zastaví a poslouchají. Co se týče vyhlášek, je Liberec k umělcům též vstřícný. Ale čím větší město, tím víc možností. Celkově si myslím, že pouliční umění těží hlavně z turistů.

Zmínila jste řadu evropských zemí, kde všude jste už vystupovala?
V ulicích evropských i českých měst. Nejmilejší publikum bylo v italských Benátkách a městě Volterra. Nesmím opomenout Drážďany, Salzburk a Bolognu. Z českých měst se krásně hraje v Jičíně. Také ráda vzpomínám na noční hraní v Plzni, kde si jeden pár na naši hudbu zatančil uprostřed náměstí. Tento rok jsem poprvé vyzkoušela Prahu a zatím jsme lehce rozpačitá.

Věřím ale, že si najdu alespoň jedno fajn místo (úsměv). Věnuji se ale i plnohodnotnému koncertování. Na seznamu odehraných akcí mám vánoční koncert u liberecké radnice, sportovní akci pro mládež ve Vesci, vernisáže různého typu po kavárnách Liberecka, Restaurant Day v Mladé Boleslavi a pár festiválků po ČR.

Je možné se pouličním uměním i uživit? 
Člověk se může uživit čímkoli, pokud si půjde za svým cílem a bude ho to bavit. Já mám busking jako koníček a odreagování. Někdy se poštěstí a vydělám si i slušný peníz. Mé cíle se ale pohybují trochu jinde. Znám muzikanty, jejichž hlavní náplň dne je hraní na ulici. Na Karlově mostě se dá vydělat krásný obnos, pokud máte co ukázat. Asi to nebude na Ferrari, ale hlad pouličním hudebníkům rozhodně nehrozí (smích). Pokud se ale chcete buskingem živit, musíte to mít pořádně rozmyšlené. Ne všude se dá vydělat a ne všude jsou lidé ochotni poslouchat či dokonce zaplatit.

Kde si vás budou moci lidé poslechnout přes léto? 
Toto léto se vyskytuji v Praze, Jablonci a Liberci. V Praze občas hrávám v ulicích. 23. srpna chystám pokračování klavírního dýchánku před Fryčem, znovu s Péťou Ouhelovou. Ten bude od 16.00 a po něm se přesuneme na další z kouzelných koutů Liberce. Stále se rozmýšlíme, kde bychom zahrály. Jakmile budeme vědět, ohlásíme to světu na facebookové stránce Annie Pity. Tam také mohou zájemci vidět veškeré aktuality ohledně vydávaných písní, koncertů a dalších událostí.

Jaké vlastně máte hudební ambice? 
Tento rok jsem začala spolupracovat se studiem Resound, kde pracuji na vydání druhé písně. První píseň Be Mine si už můžete poslechnout na YouTube, Spotify, Google Music a tak dále. Většina mé tvorby je anglická, proto mám ambice zamířit do zahraničí. To je i důvod, proč ráda buskuji v cizích zemích. Jeden z mých cílů do budoucna je spojit se s lokálními umělci a pořádat kulturní akce pro veřejnost. Ráda bych propojila umění různého druhu, například vernisáž šperků s koncertem. Lidé by si poslechli hudbu neznámých umělců, prohlédli si ručně dělané originální výrobky a třeba si i nějaký odnesli. Asi nemám potřebu udělat díru do světa showbyznysu, ale bylo by skvělé, kdyby se má hudba dostala k co nejvíce lidem a dělala jim radost.

Jaký máte vztah k Liberci, případně celému Libereckému kraji? 
Liberec představuje srdeční záležitost. Za prvé jsem se v liberecké porodnici narodila. Za druhé, moje maminka mě tam často brávala na procházky a nákupy. A říkala, že si vždy představovala, jak jednou všechna ta místa navštívím znovu, až tam budu studovat na vysoké. Což se vyplnilo. Občas se mi prvním rokem na škole stávalo, že jsem zašla do nějaké pro mě neznámé uličky, ale byla mi podivně povědomá. Vlastně se mi mlhavě vybavila nějaká vzpomínka z dětství, když jsem těmi místy procházela s rodiči. Takže jsem se vlastně vrátila domů. A jelikož jsem nedaleko od Liberce, z Nového Boru, tak celý Liberecký kraj mám prozkoumaný. Výhled, který se otevírá při cestě z Liberce do Boru, kdy v dálce začíná vykukovat kopec Klíč, je můj oblíbený.