Dva tisíce kilometrů na babettách. Dobrodruzi dojeli z Pelhřimovska až do Bosny

Před dlouhou cestou bylo potřeba vše otestovat. „Nikdy to nedopadlo dobře,“ směje se dnes Jakub. Místo na Lipno dojeli alespoň na Vranov.

„Týden před dovolenou jsme měli ještě závěrečnou zkoušku, jeli jsme na Křemešník, což je od nás dvacet kilometrů a tam se poškodilo všechno, co mohlo. Dojela jedna babetta ze čtyř,“ sdělil další zkušenost mladík. To se ale nakonec ukázalo jako užitečná zkušenost, hoši pak totiž objednali pár dalších náhradních dílů, které se jim na cestě do Bosny hodily.

Problémy na hranicích 

V poslední červnové pondělí skutečně vyrazili. „První dva dny bylo vše bez problémů. Problémy začaly v Chorvatsku, dvacet kilometrů od Bosny, jeli jsme z kopce a najednou mi začal stroj vynechávat,“ říká Jakub, který pak hodinu měnil zapalovací cívky.

Porucha se opakovala na hranicích, a tak se stalo, že byl mladík sám u bosenských celníků, kterým se svou angličtinou příliš nerozuměl. „Kluci už byli za hranicemi. Já měl růžovou babettu a plameňáka na přilbě a před světlem, s tím měli problém. Ale já netušil, co po mně chtějí, tak mě pustili. Tam jsem se fakt bál, že mě otočí zpátky,“ vypráví dnes.

Parta dobrodruhů z Vysočiny dojela na babettách do Bosny a zpět. Hoši viděli kus světa a výlet si skvěle užiliZdroj: se souhlasem Pavla Vágnera

V Bosně pak začaly hory a tam museli kluci několikrát i pomáhat motoru a šlapat. „Já jsem vezl náhradní motor. Jak jsem byl naložený, tak se to do kopců začalo přidírat. Kouř, pak zchlazení a mohl jsem jet dál,“ usmívá se Jakub.

Ten si pak zlomil jednu šlapku, když klukům ukazoval, jak se jezdí MotoGP a naklopil naloženou babettu do zatáčky. Parta pak sice potkala místního nadšence, který měl sám dvě babetty a ptal se, jestli něco nepotřebují, nakonec ale nepomohl. „Já mu nerozuměl. Kluci mu řekli, že je všechno v pohodě a on odjel,“ směje se Jakub.

Veselé historky z cesty 

O veselé historky přitom není nouze. „Patrik jel vždy daleko za námi a neviděl, kde odbočujeme. V Bosně jsme jeli k vodopádům, já odbočil doprava a pak na něj čekal za křižovatkou. Ale on vesele projel rovně, do města. My měli SIM karty, ale ještě ne bosenská čísla na sebe, takže jsem mu zkoušel volat přes internet, to jsem se nedovolal, naštěstí měl původně Pavlovu SIM kartu, tak se spojil s ním,“ popisuje Jakub.

U vodopádů pak byly jejich stroje středem zájmu, lidé je doslova obklopili, fotili se na nich. „Jeden starší pán nám vyprávěl, jak tam jezdí silné motorky, babetta tam v životě nebyla,“ směje se Jakub.

Nadšenec z Adamova cestoval po Německu s wartburgem. V Berlíně vzbudil nadšení

V Bosně pak náhodně zjistili, že muž, u kterého si objednali ubytování, umí česky. „Vyprávěl nám, jak před dvaceti lety měl v Česku přítelkyni, dopisovali si a ona mu poslala slovník, že se musí naučit česky,“ vypráví Erik. Jindy pak paní, u které měli kluci přespat, měla hned po jejich příjezdu otázku, jestli na to vůbec mají peníze. Nebo spali i ve stanu nebo pod širákem, zkrátka jak kdy.

Po volném dni v Sarajevu se hoši vydali na zpáteční cestu. I ta byla zpočátku klidná. Pak ale Erik zastavil s prázdným zadním kolem a zjistilo se, že má povolené dráty, dva prasklé mu propíchly pneumatiku.

Parta dobrodruhů z Vysočiny dojela na babettách do Bosny a zpět. Hoši viděli kus světa a výlet si skvěle užiliZdroj: se souhlasem Pavla Vágnera

Čtyři sta kilometrů od domova nikdo nevěděl, jak daleko ještě dojede. Kolo házelo víc a víc, a ke slovu tak přišel kontakt získaný cestou do Bosny. Nadšenec z Babetta klubu Bratislava souhlasil, že jim kolo půjčí. To poškozené ale prasklo sto kilometrů před Bratislavou. Slovák mu tak kolo dovezl autem.

To byla záchrana, jiné řešení totiž nebylo. „Před tím jsem procházel maďarské inzeráty, přes překladač jsem psal, že koupíme kolo a dáme jim, co chtějí. Ale všichni odepsali, že se omlouvají, ale nemohou nám pomoct. Tak jsme moc nechápali, proč to inzerují,“ kroutí hlavou Jakub.

Hned po výměně kola se Erikovi ještě přetrhl řetěz a zjistil, že ztrácí šrouby držící motor.

Počasí putování nepřálo 

Poslední den bylo před partou z Vysočiny tři sta kilometrů. Vstali tak v šest ráno, ale počítali s tím, že ještě někde na cestě přespí. Nakonec je to táhlo domů a byli v šest večer v Rodinově.

Shodují se ale, že velká úleva přišla už ve chvíli, kdy přejeli české hranice. „V závěru jsme už poznávali známá místa, byly to hezké pocity, že jsme to fakt dokázali, tuhle cestu nám nikdo nevěřil,“ hodnotí spokojeně Pavel.

Na handbiku dojel z Brna až do Říma. Český vozíčkář si promluvil s papežem

Ani počasí dobrodruhům příliš nepřálo. Jakub si například zapomněl nepromokavou bundu, protože když vyjížděl, bylo teplo. V Maďarsku pak jel v průtrži mračen v odpadkovém pytli, který vezl na zabalení věcí. Těch mimochodem nemohlo být mnoho. „První jsme si sbalili náhradní díly a místo, co zbylo, jsme zaplnili vlastními věcmi,“ vysvětluje Erik.

Přímo se nabízí otázka, kolik toho musel jeden stroj uvézt. „Takových sto padesát kilo i s námi na té babettě bylo,“ usmívá se Jakub.

Hoši si uvědomovali, že jsou středem pozornosti. Policisté je nestavěli, třeba na cestě zpět přes Maďarsko za nimi ale jeli dobrých pět kilometrů a natáčeli si je na mobil. „Asi dvakrát nás za tu dobu předjeli a viděli jsme mobily za okny,“ vybavuje si Erik.

Parta dobrodruhů z Vysočiny dojela na babettách do Bosny a zpět. Hoši viděli kus světa a výlet si skvěle užiliZdroj: se souhlasem Pavla Vágnera

Dramatický byl i závěr, Jakub jel totiž bez brzd. „Rozlomily se mi pakny a zadní brzda nešla vůbec, nevím, co se stalo. Pavel mi půjčil své brzdy, jemu pak brzdila zadní a mě přední,“ říká mladý dobrodruh.

„V Rodinově nás vítali transparentem, ale je to z kopce, a já říkal, proč ty lidi chodí do silnice, oni neví, že mi to nebrzdí a já tam nemůžu v životě zastavit. Naštěstí uhnuli a pak se ptali, proč jsem neprojel pod transparentem. Tak jsem říkal, že jsem byl rád, že jsem projel někam, kde jsem mohl zastavit,“ pokračuje.

Co bude dál? 

Dobrodružná cesta tak skončila úspěchem, a co dál? „Tohle asi nejde ani překonat. Nakonec jsem koupil hasičskou avii, předěláme si jí na obytný vůz a vyrazíme do světa,“ uzavírá Jakub s tím, že by se s kamarády chtěl podívat do Španělska, Rumunska, ale třeba i do Norska.