Hned ten den vypukly na řadě míst republiky občanské nepokoje a protesty. K největším protestům došlo v Plzni, kde do ulic vyšlo kolem 20 tisíc lidí, převážně dělníků z plzeňské Škodovky (tehdy Leninových závodů) a celý průvod zamířil na náměstí Republiky před radnici. Tehdejší události zažil na vlastní kůži i Jiří Kovářík, kterému tehdy bylo 14 let.

Když se na náměstí střílí… 

„Moje maminka byla zaměstnaná na nákladovém nádraží naproti pivovaru. Dělala v kanceláři v takzvané avizárně a dostala informaci, že se v Plzni na náměstí střílí. Ale asi se vystřelilo někde jinde, snad u Škodovky, ale už ta informace běžela mezi lidmi. Já jsem chodil do školy nad Hamburkem, tam co je teď soud a ona ve strachu telefonovala tu zprávu do školy panu řediteli a doporučovala mu, aby nás nepouštěl ven ze školy. Měla o mě pochopitelně strach,“ vzpomíná Jiří Kovářík.

„A soudruh ředitel vyhlásil školním rozhlasem, že okamžitě ukončuje vyučování, abychom šli rovnou domů, nikde se nezastavovali, protože se na náměstí střílí. No, to bylo něco pro čtrnáctileté kluky. Hnali jsme samozřejmě všichni rovnou na náměstí. Díky jemu jsem to tedy viděl,“ dodává muž s úsměvem. 

Dav před radnicí požadoval vysvětlení po úřednících, proč k reformě došlo a když se odpovědi nedočkal, násilně vnikl do budovy.

„Když jsme doběhli na náměstí, bylo tam už plno. Dorazil tam právě průvod škodováků a dalších lidí. Já si vylezl na vyvýšený rantl kostela, opřel jsem se o zeď a pozoroval, co se děje. Lidi se dobývali do radnice, pak vylomili dveře a rozbili okna, to tam ještě nebyly mříže, a začali z nich vyhazovat různé dokumenty, busty a další věci. Lítalo to všude, skoro jsem se bál, že tu radnici zapálí. V jednu chvíli přijeli hasiči s velkou cisternou a začali hned stříkat do lidí. Ale ten co obsluhoval tu stříkačku, tak při tom musel stát nahoře, aby mohl mířit proudem vody a lidi ho hned stáhli dolů. Tak museli zase odjet,“ popisuje dramatické chvíle na plzeňském náměstí Kovářík.

Panika, pouliční potyčky a zatýkání 

Do města záhy dorazily ozbrojené jednotky Pohraniční stráže, Lidových milicí, armády a Státní bezpečnosti. „Najednou začali dnešní Rooseveltovou ulicí na náměstí přicházet vojáci. Byli to péesáci, postupovali pomalu a vpředu tlačili před sebou ruský kulomet na kolečkách, maxim se mu říkalo, a z druhé strany ze Solní ulice taky. Začali nás vytlačovat. Jedna paní na ně křičela: chlapci, přece byste na nás nestříleli, na nás, na své maminky. Tohle volala a to už jsem začal mít strach, protože nastala panika,“ přiznává Kovářík.

close Nová bankovka v hodnotě jedné koruny z roku 1953 info Zdroj: Deník/Pavel Bouda zoom_in Nová bankovka v hodnotě jedné koruny z roku 1953

Nastaly i pouliční potyčky, v davu byli i provokatéři ze Státní bezpečnosti a začalo hned zatýkání. „Nás vojáci vytlačili na roh Zbrojnické a Františkánské a hned na té křižovatce jeden chlap v civilu vedle mě najednou zařval: hele, podej mi sem toho zrzka. A tam byl zase jinej tajnej a chytil nějakého chlapa a rovnou ho odvedli. Měnová reforma ale musela přijít, protože naše bankovky byly vytištěné v Londýně a všechno bylo na přídělové lístky. Ani košili jste si nemohl koupit volně, měl jste určitý počet bodů na celý rok a podle toho jste nakupoval. Když jste je vyčerpal, tak jste neměl třeba na kabát nebo na boty.“

Ve vzpomínkách dnes čtyřiaosmdesátiletého Jiřího Kovaříka se uchovaly i další zajímavé události, které po měnové reformě následovaly.

„Ještě o prázdninách 1953 jsme jeli jako chlapecká třída na zotavovnu do Konstantinových Lázní. A pamatuju si, že jsme tam měli za úkol chodit po lesích a po polích sbírat a odevzdávat falešné peníze, hnědé papírové koruny, které sem posílali v balónech z Německa. Byly k nerozeznání od pravých, jen na rubu měly bílý proužek s hanlivým nápisem proti republice. Někdy jsme našli i ty balóny,“ vzpomíná.

Sbírky známek se vzdal 

Podle jeho slov ho postihla měnová reforma víc, než jeho rodiče. „Táta pracoval v truhlárně a maminka na dráze, takže žili od výplaty k výplatě. Ale já byl od mala takový střádálek a měl jsem naspořeno 6 850 korun. Ve spořitelně ve Františkánské ulici jsem za to tenkrát dostal 137 nových korun. Takhle mě okradli,“ směje se.

close Jiří Kovářík rád fotil dobovou výzdobu některých výkladů info Zdroj: Deník/Pavel Bouda zoom_in Jiří Kovářík rád fotil dobovou výzdobu některých výkladů

„Důsledek toho byl i takový, že jsem přestal sbírat známky. Byl jsem mladý filatelista a měl jsem celkem pěknou sbírku našich známek, třeba s Masarykem a jiné. No a najednou jsem už neměl na rozšiřování a dokupování dalších známek peníze. Sbírku jsem tehdy prodal. Možná kdybych si ji nechal, tak bych třeba za to dostal dneska majlant.“