Linn Thant dobře ví, co se nyní v Barmě děje. V tamních vězeních strávil devatenáct let, z toho devět v kobce bez světla a sedm let přikován v řetězech.

„Lidé v Barmě čelí stejným podmínkám, jakým jsem čelil já,“ říká k současné situaci v Barmě čili Myanmaru, kde od února lidé protestují proti vojenskému puči, při kterém armáda odstavila demokraticky zvolenou vládu a za dva měsíce zavraždila více než pět set demonstrantů, tisíce jich plní barmské žaláře.

I přesto Barmánci v protestech pokračují. Nechtějí znovu žít pod krutovládou vojenské junty, která padesátimilionovou zemi řídila většinu její nezávislé existence. Svobodu nabytou před deseti lety obyvatelé Myanmaru brání v ulicích a ačkoli jsou zásahy bezpečnostních složek čím dál brutálnější, protestní hnutí neztrácejí na síle.

Jedním ze zatčených je Linnův přítel Kyi Toe, blízký spolupracovník svržené předsedkyně vlády Aun Schan Su Ťij, která po jednoznačně vyhraných volbách vloni v listopadu čelí vykonstruovaným obviněním z volebních podvodů.

O životě v Barmě ovládané vojenskou juntou vyprávěli pro Paměť národa desítky někdejších politických vězňů. Patří mezi ně i Linn Thant, který nalezl nový domov v Praze.

Studentský vůdce

Za svého života používal vícero jmen, ale nejznámější je pod svým novinářským pseudonymem Linn Thant. Narodil se 14. března 1969 ve městě Meiktila v centrální Barmě. Jeho rodnou zemi tehdy již sedm let tvrdou rukou řídila armáda a s ní spřízněná Barmská socialistická lidová strana (BSPP). Obyvatelstvo sužovala velká chudoba, boje mezi etnickými skupinami a brutální zákroky armády proti civilnímu obyvatelstvu.

Jeho otec působil nejdříve jako vysoce postavený funkcionář vládní strany, z té ho však kvůli jeho původu záhy vyloučili. Linn Thantův dědeček, otcův otec, byl totiž Brit, což nacionalisticky orientovaným generálům příliš připomínalo více než staletou britskou koloniální nadvládu.

Paměť Barmy
Příběh Linn Thanta pro sbírku Paměť národa natočil Jan Kvapil v rámci projektu neziskových organizací Post Bellum, Barmské centrum Praha a barmské Assistance Association for Political Prisoners, realizovaného pod názvem Paměť Barmy za podpory Ministerstva zahraničních věcí ČR a grantového programu Transition. Svědectví barmských politických vězňů najdete na stránkách Paměti národa.

Když v roce 1988 vyústila nespokojenost s neutěšenými životními podmínkami a tyranií generálů v masové protesty, patřil nadějný student stavebního inženýrství Linn Thant mezi jejich vůdce. „Dva naši přátelé byli zastřeleni vládou. Naše studenty to strašně rozzlobilo. A tehdy jsme začali protestovat proti straně BSPP. To znamená, že jsme chtěli rezignaci. ‚Prosím, dejte našemu lidu moc! Vraťte nám ji,’ křičeli jsme a chtěli demokracii,“ vzpomíná Linn Thant.

Po několika měsících demokratické hnutí slavilo krátkodobý úspěch. Vládnoucí generál Ne Win odstoupil a demonstrantům se podařilo vyjednat s vládou příslib voleb. Brzké svobodné volby mimochodem armáda slibuje i letos, podle Linn Thanta jí ale není co věřit. Má totiž stále na paměti, jak navzdory uvolňující se atmosféře vyhlásila vláda v září 1988 stanné právo, tisíce demonstrantů zabila a o mnoho více jich uvěznila.

Linn Thant byl jedním z nich a po zatčení ho mučili. „Přišel jsem o zuby. Toto nejsou mé zuby, většina z nich je umělých. Tato kost byla zlomená, tato byla zlomená, tato byla zlomená,“ ukazuje Linn Thant na své ruce a nohy.

Sedm let v okovech

Několik měsíců ho nezákonně drželi v nelidských podmínkách na základně vojenské zpravodajské služby. Řádného soudu a obhajoby se nedočkal. Dne 25. května 1990 o jeho osudu rozhodli místo soudců tři armádní důstojníci.

„Vynesli nade mnou rozsudek smrti. V ten den jsem byl uvězněn. Myslel jsem si: ‚Ouha. Rozsudek smrti. Selhal jsem. Ale v něčem je to pro mě dobré. My lidé jsme všichni smrtelní. Nevíme, kdy zemřeme. Ale já jsem měl štěstí. Budu znát den své smrti. Pověsí mě.’ Byl jsem spokojený,“ vzpomíná Linn Thant, jak coby praktikující buddhista filozoficky přijal rozsudek.

Na výkon trestu smrti čekal v nechvalně známé věznici Insein nedaleko hlavního města Rangúnu. Téměř devět let zůstal v temnici o rozměrech dva a půl na tři a půl metru, aniž by viděl slunce či měsíc. Nemohl se stýkat s ostatními vězni ani vycházet z cely, navíc byl sedm let z devíti přikovaný k podlaze kovovými řetězy.

Po třech letech v cele smrti se Linn Thant dozvěděl, že mu kvůli amnestii změnili trest na doživotí s možností propuštění po dvaceti letech. „Byl jsem tak šťastný. Myslel jsem si: ‚Jednoho dne můžu být volný. Můžu počítat s budoucností.’ Poslední tři roky jsem nemohl počítat s budoucností,“ vzpomíná někdejší studentský vůdce. „Ale stále jsem byl v cele smrti a vězněný. V té době jsem se snažil zabývat sám sebou.“

Protože mnoho z jeho přátel v nelidských podmínkách žaláře a v naprosté izolaci zešílelo, tušil, že se musí duševně i fyzicky něčím neustále zaměstnávat, aby se to nestalo i jemu. Každý den nejméně pět hodin meditoval, psal básně po zdech, dopisy na plastový papír a procházel se po cele.

Propašovaná kamera

V roce 1997 ho přemístili do vězení ve střední Barmě, kde panovaly lepší podmínky. Mohl vycházet z cely, setkávat se s dalšími politickými vězni, pěstovat na vězeňském dvorku zeleninu a hlavně viděl oknem ven na slunce a na měsíc, vnímal střídání dne a noci. Ale stále to bylo barmské vězení…

Vězně tvrdě trestali, často i bezdůvodně. Bitím, zákazem návštěv, ale i drastičtějšími způsoby. Sám Linn Thant byl několikrát zavřen do klece k zuřivým hlídacím psům nebo do malinké cely naplněné vodou. Linnovi se podařilo o podmínkách v barmských žalářích informovat svět pomocí propašované miniaturní kamery, se kterou pořídil mnoho fotografií a videí. Jak se mu podařilo dostat paměťovou kartu z vězení, dodnes odmítá sdělit.

Jeho přátelé potom poskytli dokumentaci Radě pro lidská práva OSN a ambasádám demokratických zemí. I díky jeho odvaze si tak můžeme udělat jasnější představu, čemu čelí tisíce barmských politických vězňů dnes.

Stále pod dohledem

V červenci 2008 Linna propustili z vězení, dál ovšem žil pod dohledem agentů vojenské zpravodajské služby. I přesto se mu dařilo pomáhat svým vězněným známým. Navštěvoval je, tajně jim obstarával knihy a fotoaparáty a dále šířil informace o tamních krutostech.

Před hrozbou nového trestu uprchl v roce 2010 do sousedního Thajska, kde cestoval po barmských uprchlických táborech podél hranice a vyučoval. Také začal publikovat ve významném exilovém médiu The Irrawaddy a přijal novinářské jméno, pod kterým publikuje dodnes.

Přelomovou událostí v jeho životě byla první návštěva Prahy, kde se na podzim 2011 zúčastnil každoroční konference o demokratických hodnotách a lidských právech Forum 2000. Setkal se tam nejen s dalajlamou, ale také pohovořil s Václavem Havlem. Ačkoli tehdy získal v České republice politický azyl, chtěl dál žít v Thajsku, aby mohl psát do barmských médií. Do Prahy se definitivně přestěhoval až v roce 2014 po thajském státním převratu.

Živí se jako učitel angličtiny a navzdory jazykové bariéře pokračuje také v novinařině. „Česká republika mi zachránila život. Jsem vždycky připraven podělit se o své dovednosti, o své poznání s českou společností,“ nabízí s úsměvem.

JAN BLAŽEK