Je asi těžké vracet se myšlenkami na začátek toho všeho, i přesto můžete popsat situaci, od nálezu bulky až po vyřčení diagnózy rakovina?
V prosinci minulého roku, to jsem byla v osmnáctém týdnu těhotenství, se mi udělala bulka v třísle, nejprve jsem si myslela, že jde o nějaký otok z těhotenství, proto jsem to neřešila. Za měsíc od doby, kdy jsem si našla bulku mě čekala kontrola na gynekologii. Za ten měsíc už mě boule trochu tahala a byla bolestivá, proto jsem to lékaři na gynekologii ukázala. Tam mi sdělili, že to ještě nikdy neviděli a poslali mě na přerovskou chirurgii, kde mi bylo řečeno, že nemají ponětí, co to může být, ale vzali mi vzorek, který poslali na histologii. Začal kolotoč s lékaři – ultrazvuk, magnetická rezonance. Výsledky z rezonance jsem musela odnést na ortopedii do Olomouce s tím, že za dva dny jsem měla jít na kontrolu. Ještě v ten den mi volal doktor, s tím, že je to vážné. Musela jsem hned následující den znovu do Olomouce na další magnetickou rezonanci. Bylo mi řečeno, že pokud by to bylo moc vážné, musela bych na operaci a ukončit těhotenství.

Myslela jste v této situaci na to, že byste mohla mít rakovinu?
I v této chvíli jsme si s přítelem pořád říkali, že je to pouze banalita. Na rakovinu ani jeden z nás nemyslel. Aby toho nebylo málo, v ten samý den, kdy mi volal doktor se mi také ozvala paní, která měla na starosti histologii a ta mi řekla, že se jedná o nádor, ale že se ještě neví jaký. I v této fázi mě napadaly všechny možné nemoci, ale ne rakovina. Na druhý den mi doktor oznámil, že se potvrdilo to, co si mysleli a že se jedná o rakovinu ve druhém stádiu. Tento druh je prý poměrně vzácný, protože obvykle tento typ rakoviny mají lidé až po čtyřicátém roku. Podle lékařů bylo hlavním spouštěčem právě těhotenství.

Musela jste na operaci…
Nejnutnější byla právě operace a následně chemoterapie. Měla jsem strach o svoji dceru, protože ji operace ohrožovala. Zákrok byl naplánovaný na dobu, kdy jsem byla ve sedmadvacátém týdnu těhotenství. Musela jsem se připravit i na možnost předčasného porodu. Naštěstí jsme operaci obě zvládly. Vyoperovaný nádor měl jedenáct centimetrů - naštěstí nezasahoval do kosti, protože bych jinak o nohu mohla přijít. Po operaci mě čekala série chemoterapií.

Pro ženu bývá ztráta vlasů, jakožto „symbolu ženské krásy“, velkým traumatem. V této situaci jste asi takovou „banální“ věc neřešila…
Ano, přišla jsem o vlasy, to mě za celou dobu léčení zasáhlo asi nejvíc, protože jsem je měla opravdu dlouhé. Dokonce jsem měla strach, jak to přijme můj přítel. Myslela jsem na to, že si může najít jinou. Opak byl ale pravdou. Dokonce to byl on, kdo mi vlasy oholil, to nás ještě více sblížilo.

Rondely v centru Přerova jsou po opravě už průjezdné
Sláva! Rondely v Přerově už jsou průjezdné

Porod po dvou chemoterapiích

Chemoterapie a porod? To si asi většina z nás nedokáže představit…
Po dvou chemoterapiích se blížil termín porodu, to byl konečně úsměvný moment celého období. Rodila jsem ve šestatřicátém týdnu - 6. dubna, dcera měla trochu problémy s dýcháním a musela na čtyři dny do inkubátoru, aby se rozdýchala, ale zvládla to krásně. Po porodu mě čekala další magnetická rezonance – ta byla v pořádku. Po šestinedělí začalo ozařování, což byl pro mě kámen úrazu. Musela jsem dojíždět do Olomouce s tím, že mám doma ani ne měsíční dítě. V polovině ozařování jsem začala cítit únavu, vstávala jsem brzo ráno, o půl šesté jsem musela být na ozařovně, pak jsem se vracela domů a musela jsem se postarat o dceru, uklidit nebo zvládnout nákupy. To nebylo ještě všechno - v srpnu, jsem šla na kontrolu do Brna, kde jsem také byla na operaci. Našli mi dvě prokrvené aktivní uzliny – to znamenalo návrat k nemoci. Týden předtím, mi ale lékaři sdělili, že jsem vyléčená. Cítila jsem se jako znovuzrozená, a potom mě čekala studená sprcha. Musela jsem na operaci, uzliny byly naštěstí negativní, já jsem tedy dokončila chemoterapii a 23. srpna jsem byla prohlášena za zdravou.

Napadlo vás někdy, že to vzdáte a přerušíte těhotenství tak, jak vám radili lékaři?
V lednu se řešilo, jestli pro mě bude lepší operace, která byla ohrožující pro dceru. Nenapadlo mě ani na chvíli, že bych to vzdala. Hodně lidí mi před operací říkalo, že pokud by se něco stalo, že jsem mladá a otěhotnět můžu znovu. Že mám zachránit svůj život. Pro přítele to bylo hodně těžké, ale také se přikláněl k tomu, že nechtěl přijít hlavně o mě, ale samozřejmě se celou dobu modlil, abychom byly v pořádku obě dvě. Celou dobu jsem věřila doktorům, říkala jsem si, že vědí, co dělají.

Založila jste si blog na sociální síti, kde jste zveřejnila veřejnosti svůj příběh. Kdy vás napadlo, že se takhle veřejně svěříte?
Když jsem se o diagnoze dozvěděla, tak jsem nechtěla, aby to někdo věděl. Dokud jsem nepřišla o vlasy, tak to věděla pouze rodina. V lednu jsem byla na krátkou dobu hospitalizována na onkologii. Tam jsem si řekla, že bych se s tím asi potřebovala někomu svěřit. Na sociální síti jsem si vyhledala skupiny s tímto onemocněním, kam jsem napsala svůj příběh. Byla jsem v šoku, protože to oslovilo strašně moc lidí, kteří mi psali, jak se mi daří. Po porodu jsem neměla moc času všem odepisovat, rozhodla jsem se, že založím svůj blog, kde zveřejním celou svou diagnózu. Momentálně je tam více jak 18 tisíc lidí, kteří můj příběh sledují. Byla jsem překvapená, kolik lidí to zasáhlo.

Vánoční punč. Ilustrační foto
Vánoce budou letos v Přerově jiné: desítky stánků, kolotoč i kino

Brala jsem to jako dlouhodobou chřipku

Někteří si také píšou o radu. Jaká je ta vaše?
Musíte zůstat pozitivní. Nevím, i když jsem věděla, že mám rakovinu, můj mozek to nebral. Mě osobně asi hnala dcera, musela jsem bojovat i za ni. Brala jsem to jako dlouhodobou chřipku. Pozitivní přístup je důležitý. Ten, kdo se sesype, začne hubnout, a to je špatně.

Na svůj mladý věk jste toho zkusila hodně, v čem vás nemoc změnila?
Nejvíce asi po psychické stránce. Dřív jsem se například hádala s přítelem o to, kdo oškrábe brambory na oběd (smích). Nemoc mě poučila, žijeme jen jednou, je potřeba řešit důležité věci – ne prkotiny. Myslím si, že jsem i hodně vyspěla, a to i díky mateřství.

Co máte v plánu do budoucna?
Chceme s přítelem odjet z Přerova a postavit si domeček, ale zase jsme stále nohama na zemi. Určitě plánujeme druhé dítě, ale to až časem. Říká se, že každý vyléčený onkologický pacient musí přežít pět let po léčbě, pak už je zdravý. Ale ten strach ve mně bude hlodat do konce života.