Alexandr Krejčíř se do Ostravy přestěhoval z rodného Vyškova, když mu bylo patnáct let. Na dětství prožité na jihu Moravy ale vzpomíná rád. „Jako malý kluk jsem pořád běhal po lese a hrál na indiány. A tak jsem si začal vyrábět své vlastní oštěpy, meče a další podobné věci,“ prozrazuje brusič své začátky práce s kovem. Své nadání nenechal zrezivět, právě naopak.

V Karviné se vyučil mechanikem a opravářem, později si udělal i svářečské kurzy. „Vlastně jsem spíš zámečník, ale už od vyučení dělám v různých uměleckých dílnách,“ říká Alexandr, který svou práci dělí mezi uměleckou kovárnu ve Staré Vsi nad Ondřejnicí a brusírnu v Ostravě-Výškovicích. Nejdříve v ní pracoval jen brigádně, ale když šli původní majitelé do důchodu, stal se jejím vlastníkem.

„Panu Jaroslavu Šimoníkovi, který to tady vedl snad pětadvacet let, jsem asi dva roky vypomáhal. Tenkrát se tu ještě vyráběly klíče, prodávaly zámky nebo jsme vyjížděli na montáže. To já sám dělat nechtěl, ale na jednom vánočním večírku mě všichni začali přemlouvat, abych brusírnu vzal. A tak jsem tady už tři roky,“ vypráví s jiskrou v očích. Klíče, zámky ani montáže však už nenabízí.

Brusírna AK ve Výškovicích. Majitel Alexandr Krejčí.Zdroj: Deník / Lukáš Kaboň

Přesto nemá zkušený brusič o poptávku nouzi. Stálí zákazníci se k němu pravidelně vracejí a noví se o něm dozvídají od známých. „Vídám jak staré, tak nové tváře. Mám z toho samozřejmě radost, když jsou lidi spokojení a řeknou si mezi sebou. Je to ta nejlepší reklama,“ pochvaluje si Alexandr. Zájem o jeho schopnosti stále roste, ačkoliv je brusírna otevřená pouze dva dny v týdnu. „Jsem na práci sám a chci ji dělat poctivě, takže tomu věnuji i hodně svého volného času. Návštěvníci si na oficiální otvíračku zvykli, ale občas mi zavolají a domluvíme se i mimo ni,“ vysvětluje. V brusírně totiž tráví většinu svého času.

„Lidi mi tu chodí v podstatě se vším. Pily, mlýnky, nůžky, sekery, ale třeba i břitvy nebo speciální japonské nože. Ačkoliv břitvy na zakázku raději nedělám,“ vyjmenovává. Brousí nejen pro kuchaře, krejčové či kadeřnice, ale také pro školní jídelny nebo nemocnice. „Mezi trochu kuriozní předměty patří třeba chirurgické skalpely a nůžky, i když ty mi až tak nevadí. Ale jeden pán mi tady nosí i obrovské nože z patologie. Při jejich broušení má člověk zvláštní pocit, zvlášť když si uvědomí, kde ten nůž vlastně byl,“ směje se Alexandr.

Svých zákazníků si váží a rád naslouchá jejich příběhům. Největší odměnou, jak sám říká, je mu radost, kterou u nich vidí. „Nedávno jsem tu měl klempíře. Nechával si nabrousit nůžky a z konečného výsledku byl nadšený. Právě tyto reakce jsou pro mě tím nejdůležitějším a nejhezčím důkazem, že má moje práce smysl,“ dodává brusič.

Světlana Nedvědová