V prvním díle série o osudech členů rodiny Buquoy si přiblížíme osudy Jiřího Františka Augusta (1781–1851) a jeho nemocné dcery Gabriely Isabelly (1809–1841). Ta se od dětství potýkala s vážnými zdravotními problémy a lékaři si dlouhodobě nevěděli rady. Otec se tedy rozhodl svou dceru zachránit. Bohužel bez výsledku, což silně poznamenalo rodinnou historii.

Začátek příběhu spadá do roku 1816, kdy hrabě Ludvík Arnošt Buquoy domluvil a také tlumočil svému staršímu bratrovi Jiřímu Františkovi pozvání od markýze Puysegura do Paříže do společenství tzv. magnetizérů, tj. největších odborníků, lékařů, přírodovědců, ale i představitelů duchovního stavu, jako byl například i slavný Abbé Faria (1746–1819). Cílem návštěvy mělo být vyzkoušení alternativního způsobu léčby, jehož doktrína staví na dvou principech – na víře a na vůli.

Předtím, než by vůbec přistoupil k alternativním léčebným metodám, chtěl si hrabě nejprve ověřit jejich účinnost. Odjel do Paříže, kde se setkal s přírodovědcem a knihovníkem Národního muzea Josephem Deleuzem, nejznámějším pařížským magnetizérem, který mu doporučil návštěvu madam Gausselové – vyhledávané somnambulistky (někdy též nazývána jako Orakulum), která v té době pomohla již mnoha nemocným.

Pro ověření jejích schopností požádal hrabě na prvním sezení madam Gausselovou o svou vlastní diagnostiku. Během celého procesu navození spánku pak pečlivě madam pozoroval, o svých potížích jí dopředu nic neprozradil, dokonce se i sám podivoval, že jej madam Gausellová předtím nikterak nezpovídala, a byl si jist, že ostatním magnetizérům je zcela neznámým cizincem.

Nakonec pozoroval opravdu změněné fyziognomické procesy na Orakulu, které to podle hraběte nemohlo předstírat. Navíc věrné popisy blízkých osob z rodiny, s nimiž nikdy dříve nemohla madam Gausellová přijít do styku, jej přesvědčily, aby sám připustil, že v přírodě stále existují věci mezi nebem a zemí, které si rozumově nedokázal vysvětlit.

Věřil v moc přírody

Hrabě neshledal na tomto sezení nic podvodného ani teatrálního, ba naopak, udělalo to na něj obrovský dojem. Byla to jeho jediná naděje. Doufal v moc přírody a vyššího principu, jehož elementární část mohou někteří senzitivní jedinci využít k uzdravování nemocných lidí.

Dne 21. května roku 1818 šel hrabě na další seanci, tentokrát s Orákulem jménem Babette, kterou vedl zkušený Abbé Faria. Hrabě nyní nechtěl slyšet informace o sobě, ale o nemocné dceři Gabitschce (jak ji s oblibou nazýval). O pocitech z tohoto sezení však své ženě napsal s větší časovou prodlevou, než u něj bylo zvykem, a to až 13. června. Pozdní datum dopisu manželce odůvodnil tím, že ji jednoduše nechtěl vylekat.

Až s dalším dopisem od manželky se mu mnohé informace plynoucí ze seance spojily. Marie Gabriela jej totiž v dopise informovala o těžkých chvílích, které rodina zažila ve strachu o život malého Georga (Jiřího Jana Jindřicha), který se rozstonal (patrně zápal plic) a lékaři mu nedávali žádné velké naděje na uzdravení.

Hrabě si okamžitě vzpomněl na rozhovor s Orákulem a mermomocí chtěl, aby jeho žena věnovala velkou pozornost časovému sledu událostí. Babette totiž během seance skutečně určila, že nemocným dítětem je malý Jiří Jan Jindřich. Hrabě se však do té doby domníval, že se jedná o omyl. Nemocná dle něj byla pouze Gabriela.

Přepis úryvku rozhovoru hraběte Jiřího Františka Augusta, Abbé Farii a Orakula Babette během seance z 21. května 1818:
Já: Mám nemocné dítě?
Ona: Ano, monsignore, vidím ho, je rozrušený a znepokojený.
Já: Je to chlapec, nebo dívka?
Ona: Je to chlapec.
Já: Popište ho.
Ona: Budou mu tak čtyři roky, je blonďatý a má modrošedé oči, jako Vy. Je snadné jej poznat, jelikož se podobá otci. Obvykle nosí oblečení omdré barvy, ale nyní je v posteli.
Já: Dáváte mi podrobný popis jednoho z mých dětí, ale není to on, kdo je nemocný.
Abé Faria: No tak, Babetto věnuj tomu větší pozornost, vidíš přeci, že se mýlíš, tak zaměř se znovu na další monsignorovy děti a pověz nám o tom nemocném.
Ona: /Přes rozmrzelost/ Ano, tedy, co chceš, abych Ti řekla, všichni ostatní jsou u postele a nevidím na nich nic podezřelého, je to ten malý chlapec, který je nemocný.

Abbé Faria i spolek magnetizérů u hraběte stále vyvolávali rozporuplné pocity. Následovaly kurzy magnetizmu u Deleuze, které hraběti ovšem posloužily pouze ke krátkodobému zmírnění vlastní bolesti (sám trpěl těžkou formou revmatismu a potížemi trávicího traktu), nikoliv však pro diagnostiku obtíží jeho dcery.

Také návštěvy u madame Gausellové se vyvíjely jiným směrem, než by měly. Hrabě se tedy se stejnými pocity, s jakými do Paříže přijížděl, vydal na cestu domů s myšlenkou, že svou možná jedinou šanci k záchraně dcery promarnil během seance s Orakulem Babette ze dne 21. května 1818. S Deleuzem však zůstal v pravidelném písemném kontaktu ještě několik následujících let, kdy do Paříže poslal nespočet pramenů vlasů své nemocné dcery. Pokaždé ale přišla stejná odpověď: příčina nemoci stále neznámá.

Život v izolaci

Gabriela Isabella prožila svůj ne zrovna dlouhý život převážně v izolaci a pod lékařským dohledem na Červeném Hrádku, neprovdána a bezdětná. Útěchu v samotě našla v květinách, starala se s láskou o zámecké zahrady. Nejraději však trávila chvíle na Rožmberku.

Blízko měla k Josefovi Dobrovskému (1753–1829), který s ní často a rád trávil čas rozpravami o filozofii či náboženské nauce. Jejich vzájemné porozumění navíc mohl upevnit ještě jeden společný jmenovatel: nemoc. Je známo, že Dobrovský, známý také jako Modrý Abbé, dlouho trpěl duševní nemocí.

Gabriela Isabella měla ráda umění, divadlo, loutkohru, hudbu či literaturu, její největší vášní však byla příroda a květiny. Tvořila si i vlastní herbář. Právě ona je spojena s tradicí vysazování jeřabin na vrcholu věže Jakobínky na Rožmberku, která se stala jejím pomníkem.

Gabriela zemřela na Červeném Hrádku dne 17. března roku 1841. Přivolaný lékař konstatoval, že příčinou úmrtí bylo zavodnění plic, což by potvrzovalo, že trpěla srdeční chorobou.

Autor: Mgr. Veronika Polnická, Zpracoval: Marek Kuchař