Přestože ze všeho nejdřív skromně vyjmenovává své předchůdce, Nadaci Landek i Klub přátel hornického muzea, sám má lví podíl na tom, co dnes „na Landeku“ je. Od otevření areálu před osmadvaceti lety v místě nejstaršího ostravského dolu uteklo už spoustu času a hornictví v okolí brzy dostane nálepku s nápisem minulost. Lumír Plac ale dbá na to, aby nebyla zapomenutá.

„Jsem moc rád, k čemu se tady mí předchůdci rozhodli. A štve mě, když vidím, že jediným pozůstatkem z techniky dolů jsou jejich poslední vozíky, které nejsou nikde ani důstojně vystavené,“ říká muž, který je má uskladněné u sebe v areálu, mnohem raději by je ale viděl jinde.

Hranice je jen slovo
Jsme sousedé. Národní muzeum vypráví příběhy jedné hranice

„Symbol havířiny v Ostravě je socha havíře u radnice, vedle něhož je dostatek prostoru, aby se tam vozíky umístily. Bylo by to důstojné místo pro znázornění konce těžby,“ myslí si Lumír Plac, muž, který o sobě říká, že je do Petřkovic až přehnaně zamilovaný. A z jeho vyprávění je to – v tom nejlepším slova smyslu – cítit.

Obrat o 180 stupňů

Na Landek nastoupil jako havíř v srpnu 1966 po ukončení dvanáctileté střední školy. „Nebyl jsem žádný velký student a učit se mi moc nechtělo. Tata říkal, proč furt sháním robotu. Jako každý mladý jsem chtěl takovou, kde dobře platí a není tam moc práce. No a nakonec jsem skončil tady,“ směje se svému vystřízlivění a za své životní kroky, které jej dovedly k nalezišti Petřkovické Venuše, je velmi vděčný.

„Od havířů jsem se naučil jejich fantastické manýry, manuální zručnost, jejich přímost a jednoduchost, tím ale nemyslím primitivnost, to vůbec ne. Bydlel jsem kousek od kolonie a mám na ni ty nejkrásnější vzpomínky z mládí,“ tvrdí muž, který umění tvrdě pracovat staví na roveň s vysokou školou.

Rozvoj Landek Parku

S areálem, kterým v sezoně a za ideálního počasí projede až 700 cyklistů za hodinu – čemuž dodnes nechce věřit – a který se vedle připomínky hornické činnosti orientuje i na sportovní vyžití, má ještě velké plány.

Odhalení památníku u příležitosti padesátého výročí tragédie na dole Dukla u Šardic. Při průvalu povodňových vod do dolu zde 9. června 1970 zahynulo 34 horníků.
Katastrofa v Šardicích. Povodeň a šlendrián zavinily smrt desítek horníků

„Naším cílem je seznamovat lidi s činností havíře od příchodu na šachtu přes samotné fárání do dolu až po seznámení s jednotlivými činnostmi. A začátek, to je přece cechovna, lampovna, maskovna. Už samotná evidence lidí, kteří na šachtu přišli, byla zajímavá. Každý dostal známku s číslem. Hodně se mi líbila i ‚profesionální deformace‘ pracovnic známkovny. Já se kolikrát zeptal: ‚Prosím vás, je pan Černý na šichtě?‘ A ony se zeptaly: ‚Který? 3341, nebo 3396?‘“ směje se Lumír Plac vzpomínce na havíře zažité mnohdy více v číslech než vlastními jmény.

Možná i touto historkou by chtěli návštěvníky vítat v nové expozici už příští rok. Ze čtyřiceti procent mají hotovo také při zpřístupňování bývalého podchodu pod nádvořím, kterým havíři chodili do jámové budovy – a kterým budou chodit i návštěvníci!

Cíl? Důstojná vzpomínka

„Nápadů je hodně, všechno je o penězích. Činností v dole bylo asi osm a všechny je tam ještě nemáme. Máme ukázku rubání, příprav, dopravy, údržby, ale stále je co vylepšovat,“ přiznává Plac a střádá plány například na ukázku důlní střelby. Myšlenku má, finance nikoli, proto tento nápad bude tlačit do hlavy svému nástupci.

Areál bývalého dolu Barbora v roce 2012
Výbuch v Dole Barbora: pohltil 30 horníků, devět těl se našlo až za půl roku

„Budu nesmírně rád, když svou někdejší práci přijdou svým vnukům ukázat i někdejší střelmistři,“ těšilo by Place toužícího po jediném – aby v Ostravě po havírně, jak řemeslu říká, něco zůstalo. I proto je nadšený z další prohavířské iniciativy – zřízení pravidelného provozu spěšných vyhlídkových báňských vlaků po ostravsko-karvinském černouhelném revíru.

„Každá taková iniciativa je krásná, protože – a o tom se mi špatně mluví – když se zúčastníte setkání hornických měst a obcí, zjistíte, že v Čechách k tomu přistupují s daleko větší úctou a odpovědností. Věřme, že se v Ostravě hornická tradice důstojně zachová, ale prozatím tomu tak podle mě není.“