Co si může laik představit pod terénní prací v oblasti drogové problematiky?
Terénní práce je prodloužené tykadlo společnosti do skrytého světa injekčního užívání drog. Denně jsme v kontaktu se stem takových případů, kterým nabízíme pomoc. Za rok potkáme tři tisíce tváří, vyměníme čtyři sta tisíc injekčních stříkaček, otestujeme dvě stě lidí na infekční choroby, padesáti lidem pomůžeme nastoupit do léčby. Testováním a výměnou stříkaček chránímei lidi, kteří drogy neberou. Aby se nenakazili HIV, žloutenkou a dalšími chorobami.

Jak konkrétně pomáháte?
Část lidí užívajících drogy je sociálně vyloučená. Pohybují se ve svém světě, zúženém na „sehnat peníze na drogy a dát si drogy“. Už to, že s nimi navážeme v kontakt, je důležité. Potkají se s pracovníkem, který se o ně zajímá, ale také zobrazuje společenské normy, jako je respekt, ohleduplnost.

Kolik těmto lidem je?
V průměru devětatřicet let. Ale mají zdravotní problémy seniorů. Chronické rány na bércích, rozsáhlé kožní problémy nebo silné poškození jater. Řada lidí navíc trpí představou, že „tam a tehdy“ jim někdo něco udělal, a to může za jejich problémy. My je vracíme do „teď a tady“, kdy jsou odpovědní za svůj život a mohou udělat změnu. Například nastoupit na detox (léčbu zaměřenou na odvykání od fyzické závislosti) nebo si méně ubližovat. Hledáme jakoukoliv pozitivní změnu, kterou může závislý člověk pro sebe nebo pro své okolí udělat.

Například?
Přinejmenším neházet stříkačky na zem, nedělat nepořádek při hledání v kontejneru nebo se chovat lépe k blízkým.

S kým se na ulici a ve kterých lokalitách setkáváte?
Pracuji s injekčními uživateli v Praze, v okolí Hlavního nádraží a Václavského náměstí na takzvaném otevřeném drogovém trhu. Více než polovina z nich je bez přístřeší, bydlí ve stanech na periferiích Prahy. Nebo mají jen igelitové tašky a přespávají, kde to jde. Jsou to lidé, kteří užívají injekčně drogy déle než dvacet let. Polovina z nich navíc má nebo prodělala žloutenku typu C.

Čím se v současnosti u nás drogová scéna vyznačuje?
Více než osm set osmdesát tisíc Čechů a Češek pravidelně zneužívá psychoaktivní léky. Denně pije alkohol zhruba šest set tisíc osob, z toho sto tisíc nadměrně. Zkušenost s užitím nelegální drogy uvádí třetina populace ve věku 15-64 let. Ročně u nás na předávkování zemře přes čtyři sta lidí, ale výraznou část z nich má na svědomí alkohol. Přes sto tisíc lidí vykazuje vysoké riziko vzniku problémů spojených s užíváním konopí a čtyřicet tisíc lidí si návykové látky aplikuje nitrožilně. Nejvíce pervitin, pak opioidní léky a heroin.

Změnilo se něco v poslední době?
Uživatelé drog, se kterými pracujeme, stárnou a zhoršuje se jejich zdravotní stav. Přibývá lidí bez přístřeší, s velkými dluhy a malou motivací ke změně. Nicméně se zlepšila situace na trhu práce, a tak část lidí užívajících drogy je schopná kombinovat práci a závislost. Přibývají sociálně vyloučené lokality. Hlavně na severu a západě Čech, které jsou z hlediska rozvoje závislostí časovaná bomba. Chudoba je hnací motor pro braní drog a obchod s nimi.

V čem se liší drogová scéna v Praze a v Blansku?
V Blansku je skrytá pervitinová drogová scéna. Pervitin zde byl a je součástí životního stylu části lidí. Řada z nich to zvládne ustát, plnit si pracovní, školní a rodinné povinnosti. Někteří to nezvládnou. Velké riziko je propojení závislosti na pervitinu a hazardního hraní. Pak dochází k velkému propadu, dluhům, destrukci rodin. To, že závislí v Blansku nejsou moc vidět, neznamená, že problém neexistuje. Jen je to vnímáno jako ostuda, zasažené rodiny se často stydí, a tak nevyhledají odbornou pomoc.

Dalo by se něco v této problematice v Česku zlepšit?
Čekací doba na detox je docela dlouhá, teď v zimě i několik měsíců. Řada terénních programů a kontaktních center i jiných léčebných služeb každý rok bojuje o přežití, například naše organizace dostala od Ministerstva zdravotnictví o osm set tisíc korun na stříkačky méně než loni. Museli jsme přesouvat peníze z platů, aby bylo co klientům vyměňovat.

A jaký vývoj se dá v budnoucnu očekávat?
Objeví se nové syntetické drogy, některé mohou být velmi nebezpečné. A čeká nás úkol, co s generací lidí, které drogy přivedly na ulici, až se zhorší jejich zdravotní stav. Zda je tam necháme umírat.

Co je na vaší práci nejtěžší?
Potkání se s tím zlým, co naši klienti dělají. Důležité je, že to nedělají všichni, jsou to jen někteří a někdy. Pak je samozřejmě těžké udržet chuť pomáhat, ale naše role v systému je se potkat bez odsouzení a nabízení příležitosti ke změně. Rozumím naštvání některých lidí, jen je důležité si uvědomit, že samotná represe a odvržení nic nepřinese.

Aleš Herzog
O něm: Pochází z Blanska. Vystudoval ekonomii na Masarykově univerzitě v Brně a následně sociální práci v Praze. Kromě toho absolvoval šestiletý sebezkušenostní terapeutický výcvik. Už v době studia začal pracovat v terénním programu. Podílel se také na otevření nízkoprahového centra pro děti a mládež v Blansku. Nyní pracuje déle než deset let v Praze jako vedoucí terénních programů SANANIM. Je mu 42 let.
Hobby: Lakros a florbal. Výlety na kole s rodinou.
Oblíbená kniha: Cokoliv od Toma Robinse.

AUTOR: VERONIKA NOVÁKOVÁ