„Kdo říká, že je to jen rýmička, tak si nevidí ani na špičku nosu. Je sice pravda, že někdo má třeba lehčí průběh, ale my dva jsme měli opravdu namále a viděl jsem hodně pacientů, kteří na tom byli ještě hůř než my,“ líčí 72letý Ústečan.

Jeho manželka letos oslaví sedmdesátiny. „Že vůbec budeme moci oslavit další roky života, za to vděčíme personálu nemocnice na pracovišti INF4 a INFJ. Mají velkou zásluhu na tom, že jsme se z toho dostali. Vrátili nás do života. Ti lidé se svému povolání plně oddali a to, co jsou schopni udělat pro pacienty, je až neskutečné,“ popsala Ilsa, která před onemocněním koronavirovou infekcí pracovala jako kuchařka v mateřské škole, kde se také nakazila.

Na testy šli společně, ale už ten den jim bylo zle. Jan se o manželku staral, než pro ni přijela záchranná služba. Druhý den si musel sanitku zavolat i on sám. „Dolů ze třetího patra, kde bydlím, jsem scházel dvacet minut. Když mě pak dovezli po skoro měsíci domů, musel mi nahoru pomáhat saniťák. Šlapal jsem to bezmála půl hodiny, a to jsem po tom utrpení o pětadvacet kilo lehčí“ vzpomínal bývalý manažer dopravního podniku na svůj odjezd i návrat domů.

Jediná výhoda: nemoc zbavila Jana Sedláčka nutnosti brát léky na vysoký tlak a antidepresiva. Tlak se vrátil na normální hodnoty a prožité utrpení jakoby mu vrátilo radost ze života a zocelilo jej na duchu.

Lidské osudy 

Během léčení měli oba možnost sledovat lidské osudy, které covid spletl dohromady s těmi jejich. Setkali se například s 80letým pacientem, který už trpěl stařeckou demencí. „Dávali mu pleny, ale on si je sundával. Kolem sebe musel mít zábrany. Ty přelezl a šel na záchod. Jenže místo na toaletu zamířil na balkón. Tehdy jsem se moc nevyspal, prosili mne, abych na něj dal trochu pozor, ale to bylo neúnosné,“ povzdychl si Jan. Nakonec nemocného starce odvezli na jiné oddělení.

„Další byl chlapík, který měl 55 let, od něj to chytila i jeho 35letá dcera. Strašně těžce to nesl, moc si to vyčítal. Nakonec ho odvezli na plicní sanitkou, asi po pěti hodinách,“ pokračoval starší z manželů.

Největší dík by chtěli oba manželé předat lékařům a sestrám a pomocnému personálu, který se střídal po dvanáctihodinových směnách. „Není to nic příjemného prodělávat tuto nemoc, ale věřte mi, že personál si zaslouží neskutečný obdiv, úctu a vděk za jeho povzbuzující přístup k pacientům. Takovou starostlivost a péči je schopen dávat skutečně jen málokdo. Jenom ti, pro které je jejich zaměstnání posláním a přesvědčením,“ dodali manželé z Ústí nad Labem.