„Tohle je naše provizorní šatna pro čtyři desítky lidí,“ otvírá vrchní sestra oddělení Ošetřovatelské péče Kroměřížské nemocnice Alena Brančíková dveře od malé místnosti. Poté, co se jejich oddělení změnilo na covidárium, museli šatnu přesunout tak, aby nevstupovali na oddělení bez ochranného obleku.

Místnost, do které lidé vchází v civilním oblečení a vychází v obleku kovonauta je plná ochranných prostředků. V rohu stojí věšák a na něm několik „jednorázových“ obleků.

Alena Brančíková má ten svůj popsaný. Na zádech je černou lihovkou nakreslený obrázek srdce a nápis: Alenka vrchní sestra.

Podobný, ještě zabalený, oblek mi teď Alena podává do ruky s jasným příkazem: „Tohle si obleč.“ Jenže bílým „skafandrem“ to ani zdaleka nekončí. Následují jedny velké modré návleky až na holeně a na ně pak menší po kotníky. Jednorázové rukavice. Pak gumičkou uchytit rukáv obleku za prst a nasadit druhé rukavice tak, aby rukáv překrývaly a nezůstal ani kousek kůže odkrytý. Na hlavu nasadit kapuci a upravit ji tak, aby zpod ní netrčel ani vlásek.

Na tváři mi sice nechybí respirátor té nejvyšší třídy FFP3, přesto si musím nasadit ještě ochranný štít. Teprve teď dostávám od sestry Aleny povolení – jsem připraven vyrazit na oddělení, kde jsou hospitalizováni pacienti nakažení koronavirem s onemocněním covid-19.

Covidárium? Jiný svět 

Alena odtáhne zelený závěs, který odděluje „čistou zónu“ od zbytku oddělení, dnes s oblibou označovaného jako covidárium.

Procházíme dál.

Za závěsem je zcela jiný svět. Po chodbách se pohybují jen bílé postavy, na stole jsou vzorně srovnané zdravotnické pomůcky - přístroje na měření saturace kyslíku v krvi, fonendoskopy, jednorázové rukavice, desinfekce ve všech podobách, tlakoměry a další.

Alena vysvětluje, že to tak mají přichystáno od doby, kdy vrcholila druhá vlna a oni nevěděli kam dřív skočit. Znovu se ukazuje, jak těžkou zkouškou zdravotníci prochází. Učí se za pochodu. Na takovou situaci je totiž nikdo, nikdy, nikde neškolil.

V obleku jsem sotva deset minut a začíná mi být pořádně teplo. Nedokážu si ani představit, jak musí být zdravotníkům, kteří v nich tráví celou dvanáctihodinovou směnu.

Jen dvacet minut na přestávku

Vrchní sestra opět vzpomíná na – jen pár týdnů staré – zážitky z doby, kdy byly nemocnice na hraně kapacity.

„V době toho největšího zápřahu jsme měli za celou směnu jen dvacet minut přestávku. Víc jsme fakt nestihli,“ říká.

Znovu jim opakuji, že mají můj obdiv a patří jim díky za nás všechny. Zdravotníci si už na oblek zvykli. Berou to jako nutné zlo. Uvědomují si totiž, že je to jediná možnost, jak co nejvíc eliminovat riziko nákazy a tím chránit nejen sebe, ale i své blízké.

I přesto se jim nákaza nevyhýbá. Mnozí využili možnosti očkování. Oddělení, kde sestrám šéfuje Alena Brančíková se změnilo na covidovou stanici vloni v září. Zavřít se zatím nechystají. Obávají se další vlny, ktrá by mohla přijít třeba v návaznosti na zákeřnější britské mutaci nemoci.