Jak dlouho se pohybujete na stavbách?
Na vysoké škole jsem si řekla, že bylo dost roznášení talířů a je třeba něco dělat pro svoji budoucnost. Pro první práci v oboru stavitelství jsem se tedy rozhodla po prvním ročníku studia na stavební fakultě v Brně v roce 2013.
Jako gymplák jsem do té doby neměla žádné technické základy a neuměla ani nakreslit dveře. Projektování mě příliš nebavilo a vidina tohoto zaměstnání na mě byla příliš monotónní.
Kdy se váš pohled změnil?
Objevila se ještě jedna příležitost. Další volbou bylo vycestovat do zahraničí, kde tehdy pracoval můj otec i mladší bratr pro zahraniční firmu na projektu výstavby dálniční mimoúrovňové křižovatky na ostrově Kungsholmen ve Stockholmu.
Byla to skvělá zkušenost, kde jsem si mohla všechno vyzkoušet a osahat až po armovací kleště. To mi mimochodem pomohlo lépe pochopit kreslení a čtení výkresové dokumentace včetně technologický postupů a zásad. Tehdy jsem to začala brát skutečně vážně a věděla jsem, že po dokončení studia se budu držet oboru realizace.
play_fill
Stavařina byl tedy váš sen, nebo proč jste se pro tento obor rozhodla?
Neřekla bych, že to byl úplně můj sen. Naopak táta vždycky říká, že nechtěl, abychom pracovali v tomto oboru. I když je nakonec na mě i na bratra hrdý, tak v něčem měl pravdu. Je to specifické prostředí a občas člověk obětuje práci více, než by chtěl. Na druhou stranu každý musí pracovat a proč nedělat to, co nás baví.
Částečně mě určitě ovlivnila rodina. I na gymnáziu jsem věděla, že jsem především technický typ. Prvotně jsem se ale hlásila na architekturu. Když se ohlédnu, jsem ráda, že jsem se tam nedostala.
Co se vám na stavařině líbí?
Je to budovatelské a vždy záleží na sehraném týmu lidí, kteří se na společném díle podílejí. Pro sólisty zkrátka není místo. Mám pocit, že dělám práci, která má smysl a smysluplné využití. Nikdy se nemohu dostat do stereotypu. Pokaždé, když jedu do práce, nevím, co se ten den stane.
Někdy musí jít člověk na dřeň, ale výsledek stojí za to. V této firmě mám kolem sebe spoustu lidí, od nichž se mohu učit a nenechají mě stát v koutě, na které se mohu spolehnout a i takové, kteří se stali mými přáteli. Když spolu pracujete několik let na jednom velkém projektu, přirozeně vás to stmelí.
close
info
Zdroj: Deník/Iveta Nádvorníková
zoom_in
Přece jen: žena stavbyvedoucí stále ještě není dnes tolik obvyklá profese. Jak vás chlapi berou?
Asi musím říci, že nejsem úplně standardní prototyp ženy a musela jsem být hodně trpělivá. Otázkou je, kolik žen vůbec sní o tom být stavbyvedoucí. Já o tom už takhle nepřemýšlím a přijde mi to přirozené, ale cesta k tomu nebyla tak snadná jako pro muže.
Po ukončení projektu ve Stockholmu jsem se chtěla už vydat na svoji vlastní cestu, ale tehdy na trhu panovaly předsudky ze strany zaměstnavatele, jestli je vhodné dvacetiletou holku pustit na stavbu. Pracovala jsem tedy alespoň v přípravě za minimální mzdu, abych se udržela u výstavby.
Jak dlouho tohle období trvalo?
Až do nástupu na povinnou praxi do skupiny Metrostav, kde jsem byla na základě svých předchozích zkušeností zařazena na divizi dopravních staveb, což byl ale jiný obor, než jsem studovala. Nevěděla jsem, do čeho jdu, ale musela jsem to aspoň zkusit. Konečně mě někdo hodil do vody a dostala jsem práci mistrové na výstavbě dálnice D3 u Veselí na Lužnicí. Kdybych chtěla být slušná, neměla jsem tenkrát na starosti partu úplně neostřejších tužek v penálu.
Ale zkušenost to byla dobrá, ne?
Dá se říct, že poté už začal někdo brát vážně i mě. Rozhodně mě to zocelilo a přesvědčilo o tom, že to může být práce i pro mě. Navíc jsem narazila na skvělý tým lidí, který mě mezi sebe vzal.
Máte u mužů na stavbě respekt?
Na to asi nechci odpovídat. Je to hodně subjektivní a určitě to neplatí ve všeobecné rovině. Řekla bych to jinak. Kdybych nyní neměla přirozenou dávku respektu, nemohla bych tuhle práci na plný úvazek dělat už sedmým rokem.
Mám zásadu se k lidem také chovat vždy s respektem, i když je to někdy hodně těžké. Na druhou stranu tohle prostředí není pro slečinky, takže se musí počítat i s nepříjemnými situacemi. Pořád je to celoroční práce s různými typy lidí, ale pokud se mnou nemá problém alespoň 80 procent z nich, tak to pokládám za úspěch. (úsměv)
Zažila jste na stavbě i hlášky: ta ženská tomu nerozumí?
Tohoto typu ne. Já si ráda přiznám, že něčemu nerozumím, naopak se hodně ptám. Později se mi už stávalo, že se ptají i mě, a to je dobré znamení. Navíc i ve stavebnictví se neustále něco mění a vyvíjí, ať už v technologii nebo legislativě a je nutné neustále držet tempo.
Určitě se dostáváte i do konfliktních situací, jak si s nimi umíte poradit?
Na stavbu si nechodím povídat, ale řídit a kontrolovat kvalitu provedených prací. Když si tedy s někým vyměním názor, tak si to neberu osobně a hned to ze sebe spláchnu. Ono by to jinak ani nešlo vydržet. Bohužel s někým si prostě bez ohledu na pohlaví nesednete povahou a jak jsou někde emoce, je těžší, ba nemožné, se vrátit na profesionální úroveň jednání. Spíše jsem konečně pochopila, že lidé mají většinou jiný pohled na věc než já a je potřeba ke každé situaci přistupovat individuálně. Tvrdohlavost ale stále občas nezapřu.
close
info
Zdroj: Deník/Iveta Nádvorníková
zoom_in
Je dálnice D35 vaše největší stavba?
Nikdy jsem nepracovala na menším projektu, než je dálnice. Prvním velkým projektem byla výstavba mimoúrovňové křižovatky ve Stockholmu. Po nástupu do skupiny Metrostav jsem se dostala k výstavbě dálniční sítě na našem území.
Po první zkušenosti na projektu D3 Bošilec – Ševětín následoval přesun na výstavbu dálnice D11 Hradec Králové – Smiřice, kde jsem se v rámci týmu podílela na výstavbě dvanácti mostních konstrukcí už jako stavbyvedoucí.
Po zprovoznění v roce 2021 jsem měla pomoci kolegům s posledním rokem výstavby dálnice D35 Časy – Ostrov, kde jsem se zase více věnovala výstavbě hlavní trasy dálnice a přilehlých komunikací.
Po zprovoznění v roce 2022 mi to už zůstalo a se stejným týmem nyní pokračuji na další etapě D35 v úseku Janov – Opatovec. Co bude dál, se teprve uvidí.
Máte více kolegyň na stavbách?
Řekla bych, že ve vyspělých zemích jsou nyní pro ženy ve stavebnictví dveře otevřené. Jsou to sice světlé výjimky, ale téměř na každém projektu, co znám, je žena v roli stavbyvedoucí. Není to ale jen o této pozici, znám také spoustu skvělých a úspěšných žen na vysokých manažerských pozicích, kde rozhodně nikdo nezpochybňuje, zda jsou na správném místě.
close
info
Zdroj: Deník/Iveta Nádvorníková
zoom_in
Dělení mužské a ženské práce. Jak vidíte tenhle zažitý stereotyp?
To, že jsme emancipované, neznamená, že nepotřebujeme do života chlapa, jak si spousta lidí myslí. Osobně jsem ráda, že jsem se narodila do doby, kdy je normální dělat to, co vás baví bez ohledu na to, zda je to přípustné a okolí vás podporuje.
Kolem sebe vidím, že i úspěšné ženy jsou schopné zvládat rodinu i práci. Jsem si vědoma toho, že tuto pozici nelze s rodičovstvím skloubit, ale pokud mám ještě odpracovat minimálně 33 let, věřím, že se k tomu budu moci minimálně vrátit s nějakými zkušenostmi, a nejen teoretickými znalostmi ze školy.
Jste stavařka. Jaká je vaše oblíbená budova, stavba?
Jsem z rodiny všemožných kutilů a baví mě různé rekonstrukce a renovace starých objektů i nábytku či vlastnoruční výroba nebo design interiérů. V poslední době byla mým větším projektem totální rekonstrukce mého prvního vlastního bytu a pořád by šlo něco vylepšit. Co se týče jiných staveb, fascinují mě zejména ty monumentální, u kterých musí člověk přemýšlet, jakým způsobem a za jakých podmínek to někdo dokázal postavit.
Máte sen, na jaké stavbě byste se chtěla podílet?
Měla jsem dosud štěstí na velké a významné komplexní projekty, ani nevím, co bych si mohla přát více. Rozhodně vím, že jsem raději doma a nechci do zahraničí. V dnešní době je velký tlak na výstavbu dálničních úseků a ve hře je ještě spousta zajímavých výzev.
