Dědeček nám nic neřekl, vzpomíná vnučka špiona

Jaké jste měly dětství? Bylo nějak poznamenané tím, kdo byl váš dědeček a pradědeček? Máte na něj nějakou vzpomínku, nebo ho znáte pouze z vyprávění?

Anita: Než jsme se odstěhovali do Honkongu, mám v paměti pouze pár vzpomínek. Byl to moment, když jsem vstoupila do domu svého dědečka a on zrovna vyplňoval americké křížovky. Ty měl moc rád. A než jsme se odstěhovali, pamatuji si ještě, že seděl se všemi vnuky a vnučkami na sedačce, kde jsem seděla i já, a vypravoval nám, jak byl postřelen do nohy. Bylo mi pouze pět let a byla jsem příliš malá na to, abych tomu rozuměla. Ptala jsem se ho, proč by mu dával doktor obrovskou jehlu do nohy. Pamatuji sikdyž jsme se stěhovali do Honkongu, tak jsme museli absolvovat očkování. Já jsem se ale tak bála jehel, že mě musely držet čtyři sestry a maminka k tomu. Myslím si, že to byla chyba zapříčiněná právě vyprávěním mého dědečka. Vyvolal ve mně totiž hrozný strach z jehel. Naposledy jsem ho pak viděla na pohřbu v roce 1966, krátce po mých devátých narozeninách.

Alicia: Mého pradědečka si nepamatuji. Znám ho pouze z vyprávění.

Kdy jste se dozvěděly, že byl váš dědeček důležitý pro české dějiny?

Anita: Vyrůstala jsem v tom celou dobu. Věděla jsem, že dědeček pracoval pro zpravodajství. Hlouběji jsem se do toho ale dostala před třiceti lety, kdy jsem si přečetla jeho vzpomínky a knihu, kterou napsal za pomoci své dcery. To bylo první hluboké seznámení s tím, co můj dědeček dělal. Po revoluci, když se sem začala rodina Moravcova vracet, jsem zjistila a byla překvapena, že tolik lidí ví, co pro Česko udělal.

Alicia: Pro mě bylo první seznámení s tím, co dělal pradědeček, asi ve čtrnácti letech. Ve škole jsme měli připravit projekt. Připravovala jsem historii života mého pradědečka a představení operace Antropoid. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, co František Moravec znamenal. Jak velký dopad to pro Čechy a i celosvětově mělo, jsem si uvědomila až dva roky zpět. Bylo to tím, že jsem navštívila Českou republiku poprvé.

Na Tyjátrfestu vystoupí i zpěvák Pavel Callta

Jak se vám v Česku poprvé líbilo?

Anita: Vyrůstala jsem na českém guláši (smích). Nejvíce tu miluji chleba a deserty, které nejsou tak přeslazené jako ty americké.

Alicia: Nejvíce se mi tu líbila příroda, prostředí, jak to tu vypadá, jídlo, káva a pivo. Nejvíce mi tu zachutnal guláš a hotelové snídaně.

Začaly jste se více zajímat o českou historii na základě toho, co jste se dozvěděli o Františku Moravcovi?

Anita: Pro mě vše začalo tím, že jsem se ponořila do historie života dědečka a veškerých okolností v souvislosti s historickými událostmi před třemi až čtyřmi roky. Pomáhala jsem mamince s kontakty, protože pro ni byla velmi důležitá reputace jeho jména. Bylo pro mě hodně důležité pochopit historické události, které se odehrávaly kolem dědečka a jeho osobnosti. Problém být vnučkou špióna je ten, že mi nikdo téměř nic neřekl.

Alicia: Četla jsem několik knih a projektů o druhé světové válce. Nikde se však nezmiňovali o vlivu Čechů na průběh druhé světové války. Začala jsem si poté zjišťovat, co můj pradědeček znamenal. Spousta věcí se mi pak začala spojovat dohromady.

Byl váš život nějak ovlivněn poté, co jste se dozvěděly, kdo byl vaším dědečkem a pradědečkem?

Anita: Ucítila jsem to zejména při návštěvě v Čechách. Byla jsem velmi překvapena přivítáním a celou tou organizací, která pro nás byla přichystána u 601. skupiny speciálních sil Armády České republiky (návštěva tohoto útvaru speciálních sil, který nese ve svém názvu jméno generála Moravce, v Prostějově v listopadu 2015 – pozn. redakce). I když jsem si uvědomila, že já sama jsem zpočátku nic nevěděla, tak nyní vím, že mohu hrát velkou roli v tom zachování jeho paměti a odkazu. Mohu to pak předávat dál.

Alicia: Necítím se tím tolik ovlivněna jako maminka. Vím ale, že pradědeček udělal něco velkého a cítím se dobře, že jsem spojená s touto rodinou a tím i s jeho odkazem. Vliv jako na maminku to na mě nemělo.

Rostou! Houbaři sbírají hříbky, babky i kováře

Jak se vám v Americe daří? Co máte nejraději tam?

Anita: Mým hobby je trénink psů. Cvičím je a mám své dva vycvičené vlčáky, se kterými jezdím po soutěžích. Jmenují se Párek a Zelí. Měla jsem také kočku a ta se jmenovala Pivo. (smích) V Americe je příležitost, svoboda. Je to vlastně teď i tady. Já jsem to ale měla celý život v Americe. Když jsem vyrůstala, netušila jsem, že bych se sem mohla ještě někdy podívat. Všichni mluví v Americe anglicky, je to pro mě jednodušší. Jsou tam ale dobré i špatné věci, jako jsou v každé zemi. Jsem velice vděčná, že i v Česku si teď můžete užívat svobody.

Alicia: Baví mě běhání, proto jsem nemohla ani vynechat tady v Kutné Hoře. Běžela jsem kolem říčky Vrchlice. Bylo to báječné. V Americe mám ráda ty příležitosti, které mi země dává. Největším mým koníčkem je moje rodina.

Jaké to bylo, když jste v Prostějově navštívily 601. skupinu speciálních sil Armády České republiky, která nese jméno vašeho dědečka ve svém názvu?

Anita: Byla jsem velmi překvapená. Věděla jsem, že armáda spolupracuje s armádami NATO, netušila jsem ale, jak výborně umí pánové anglicky. Očekávali jsme pozůstatek komunistické vlády. Byly jsme ale překvapeny, jaká změna za 20 let zde nastala. Nikdo jim nenařídil, aby se k nám chovali hezky, ale šlo jim to přímo od srdce.

Alicia: Byl to pro mě velmi zvláštní pocit do Prostějova přijet. Sloužila jsem dříve také v armádě, byla jsem na misi v zahraničí. Přijet do Prostějova k vysoce postaveným důstojníkům byl zvláštní pocit. Udělali si na nás čas a věnovali se nám jako čestným hostům.

Co byste rády vzkázaly čtenářům Deníku?

Anita: Máte úžasné město. Historie není vůbec nudná, je fascinující. Doufám, že mladí lidé zůstanou zaujati historií. Každý by se měl dívat na věc z různých perspektiv a z několika úhlů. Můj tatínek se věnoval budhismu. A říkal… Nikdy nevěř tomu, co ti říká i tvůj nejvyšší učitel, až do té doby, než ta myšlenka neprojde vámi a vy si ji sami neprocítíte. Udělejte si svůj vlastní názor.

Alicia: Důležité je rozumět historii a původu, odkud pocházíte. Měli bychom si vážit toho, co máme teď a pamatovat na lidi, kteří nám ten současný stav, ve kterém můžeme žít, zajistili. Museli obětovat mnoho, abychom se mohli mít my tak, jak se máme teď.

Rekord padl. Na start Dačického 12 se postavilo 317 běžců