Oba máte za sebou pobyt v mostecké nemocnici, kde jste pomáhali personálu. Co jste tam konkrétně dělali?
Lukáš Humlíček: V Mostě jsme byli hlavně jako ošetřovatelská výpomoc na covidovém oddělení. Byli jsme tam necelé dva týdny a kromě ošetřovatelské práce jsme se snažili s čímkoliv pomoct, aby si sestřičky po náročných týdnech aspoň trochu odpočinuly.

Radek Klečatský: Pomáhali jsme polohovat pacienty, pomáhali při jejich přebalování, krmili je, měřili jim tlaky a saturace, roznášeli jídlo. Často jsme k pacientům chodili a ptali se jich, jestli něco nepotřebují, jak se cítí, a informace jsme dál předávali personálu.

Spali jste přímo v nemocnici?
Radek Klečatský: Bydleli jsme v hotelu Nautico, který je kousek od nemocnice. Ubytování jsme měli opravdu parádní.

Lukáš Humlíček 
V armádě je čtyři roky, přechodně bydlí v Žatci, jinak v Rakvicích na Moravě. Je vyučený cukrář, absolvoval nástavbové studium v oboru podnikání. Mezi jeho koníčky patří rybaření.

Co vás při práci v nemocnici nejvíc zaujalo?
Lukáš Humlíček: Mě nejvíc zaujalo, co všechno ty holky vydrží. Být několik hodin v ochranném obleku není nic příjemného, do toho dvanáctihodinové směny a hodiny přesčasů. Je to nedoceněná práce, která si zaslouží respekt nás všech.

Radek Klečatský: Já bych vyzdvihl přístup personálu k pacientům, musím uznat, že veškerý personál se k pacientům choval opravdu nádherně. I pacienti si ten přístup vychvalovali. Na to, v jakých podmínkách tam personál sloužil, tak to zvládali parádně. Jen mě mrzí, že nás poslali tak o dva týdny později, jelikož největší vlna a nával pacientů byl právě asi dva týdny před naším příjezdem. Jinak i k nám byl přístup krásný a přátelský. Tímto bych veškerému personálu covidového oddělení v Mostě rád za vše poděkoval a popřál jim hodně sil a hlavně zdraví.

Vojáci, kteří pomáhají v nemocnicích nebo domovech pro seniory jdou potom do karantény. Připravovali jste se na to nějak dopředu?
Lukáš Humlíček: Vzhledem k tomu, že jsme měli negativní testy, tak karanténa trvá deset dní. Nákupy moc neřešíme, my uděláme velký nákup po výplatě a takové ty drobnosti může nakoupit manželka. Takže žádná velká příprava neproběhla.

Radek Klečatský: Vůbec nijak jsem se na ni nepřipravoval ani já, potraviny mi zařídí má drahá polovička a zábavu vlastně taky. Karanténu máme do 12. prosince.

Radek Klečatský 
V armádě slouží tři a půl roku. Přes týden bydlí v Žatci, na víkendy jezdí do Klatov. Vystudoval střední průmyslovou školu v Klatovech obor strojírenství a pak strávil dva roky na strojní fakultě ZČU v Plzni. Rád cestuje, k jeho koníčkům patří posilovna, běh nebo plavání.

Co během karantény děláte?
Lukáš Humlíček: Já bydlím na baráku, takže se vždycky najde něco k práci. Jsou dny, kdy se zastavím až večer.
Radek Klečatský: Hlavně se věnuji našemu novému čtyřnohému přírůstku. Jsou jí teprve čtyři měsíce, tak má teď pár dní maximum pozornosti.

Měli jste vy sami covid-19? Nebo někdo z vašich blízkých?
Lukáš Humlíček: Já jsem člověk věčně negativní, takže se mi covid vyhýbá. Ale mamka si tím prošla a rozhodně to nebyla jedna z jejích oblíbených zkušeností.
Radek Klečatský: Já sám jsem covid neměl, ale prarodiče bohužel ano. Babička nakonec byla převezená do nemocnice a děda to zvládl naštěstí doma. Oba dva už jsou teď v pořádku.

Máte z nemoci vy sami strach, respekt nebo si myslíte, že je to nafouknutá bublina?
Radek Klečatský: Mám z toho určitě respekt. Když jsem viděl ty pacienty v nemocnici, tak bylo jasné, že to není žádná sranda.
Lukáš Humlíček: Čas strávený na covidovém oddělení mě jen utvrdil v tom, že ačkoliv se nám můžou zdát vládní opatření nesmyslná, nejsou jen tak pro nic za nic. Jsou lidé, co si tím projdou bez příznaků, a pak jsou lidé, pro které je to jeden z těch horších zážitků.

Co vám osobně v dobách nejpřísnějších nařízení nejvíce chybělo?
Lukáš Humlíček: Mně osobně nejvíc chyběla možnost si zajít do divadla. Ale nevidím důvod, proč bych se jeden rok nemohl trošku omezit a ten další si to třeba vynahradit.
Radek Klečatský: Moc jsem nestrádal. Možná mi trošku chyběly posilovny, ale to si člověk mohl vynahradit na workoutových hřištích a s běháním v přírodě taky nebyl problém.

Zanechme covidu. Nedávno vás oba náčelník Generálního štábu Armády ČR Aleš Opata ocenil plaketou za Záchranu lidského života a certifikátem Laudi Memorabilis. Při letní nehodě jste pomohli řidiči převráceného kamionu na silnici Žatec – Plzeň.
Lukáš Humlíček: Byla to moje první zkušenost s dopravní nehodou, ale neudělali jsme nic zvláštního. Je to občanská povinnost. Ocenění si samozřejmě vážíme.
Radek Klečatský: Byla to ta nejmenší pomoc, kterou by měl poskytnout každý. Řidiče jsme z kamionu vytáhli, položili do jemu pohodlné pozice, komunikovali s ním a čekali jsme na záchranku. Záchranáři nás pak také využívali na různé práce ve stylu něco podržet a podobně. Pro mě to byla také první taková situace, u které jsem se ocitl.

Oba jste v armádě absolvovali kurz první pomoci v polních podmínkách CLS (Combat Live Saver). Hodil se vám při dopravní nehodě i v mostecké nemocnici?
Lukáš Humlíček: Ano. Kurz první pomoci se hodí vždycky. Ať už v této situaci nebo k otravování sestřiček mými všetečnými dotazy.
Radek Klečatský: V CLS nás hodně učí komunikaci s raněným, ta během nehody přišla vhod. V nemocnici mi zase přišla vhod znalost první pomoci, ale tu by měl mít každý.

Oba jste příslušníci minometné baterie 41. mechanizovaného praporu ze Žatce v hodnostech desátníků. Loni jste byli na misi v Litvě. Máte nějakou vzpomínku, která se vás drží?
Lukáš Humlíček: Samozřejmě si občas vzpomenu. Hlavně na tamní kuchařky a jejich posedlost koprem, který byl snad ve všech jídlech. Dodnes ho nemusím.
Radek Klečatský: Strašně rád na to vzpomínám, určitě to byla zkušenost, která se neztratí. Nejvíc asi vzpomínám na to, když jsem měl možnost pochodovat na oslavách 100. výročí litevských ozbrojených sil. Nebo když jsme v přípravě byli na cvičení v Německu, kde jsme měli možnost cvičit i s taktickými simulátory MILES.

Tady jsem taky poprvé pocítil dunění země, když jsem s pancéřovkou ležel v křoví vedle cesty a asi pět metrů ode mě projížděl německý tank Leopard a ne zrovna pomalu. Parádní vzpomínky mám i z cvičení v Lotyšsku, kde jsme měli možnost si procvičit boj v zastavěné oblasti. Byla tam spousta možností výcviku spolu s ostatními národy. To bylo skvělé.

Byli jste před Litvou na nějaké zahraniční misi?
Lukáš Humlíček: Bylo to moje první zahraniční nasazení.
Radek Klečatský: Moje to také byla první taková zkušenost. Určitě bych se ještě někam rád podíval, kamkoliv.