Covid ale nepsal jen smutné příběhy. „Před rokem by nás vůbec nenapadlo, že by dítě mohlo říct, že chce do školy, že se tam těší. Takové věty jsme tu neslýchali. Teď je slyšíme často,“ směje se Kučerová.

Ředitelka se svými kolegy má za sebou velmi náročný rok. Když začala nemoc řádit, byla v domově, který má kromě základny v Kašperských Horách i pobočky v Sušici a Chanovicích, přijata organizační opatření, jež měla zabránit nákaze. „Přestali jsme podávat obědy ve společné jídelně, děti se stravovaly jen ve svých skupinách. A stýkat se mohly také jen v jejich rámci. Tyto skupiny chodily ven zvlášť, nemohly se potkávat,“ nastínila Kučerová.

Návštěvy musely mít negativní test, ochranu obličeje a nemohly do budovy, s dětmi musely jít třeba na procházku. Dlouho to neslo své ovoce, v roce 2020 neonemocněl covidem nikdo ze zaměstnanců ani z dětí. „Pak jsme na doporučení ministerstva pustili domů na Vánoce děti, o něž byl zájem. Po návratu jsme je všechny nechali testovat a byly negativní. Dva týdny poté ale v domově začal řádit covid-19. Kde se vzal, netušíme, ale onemocněly dvě třetiny ze 24 dětí v Kašperských Horách. Neměly žádné problémy, o to těžší bylo jim vysvětlit, že nikam nemohou, že musí být izolované. Nakazila se v tu dobu i většina našich pracovníků, takže nastala takřka neřešitelná situace, kdo se o děti bude starat,“ vzpomíná Kučerová.

Naštěstí se našly dvě zdravé vychovatelky, které se nabídly, že budou po dobu karantény s nemocnými dětmi. Nechaly doma své rodiny, a to má jedna tři děti, a skutečně celou dobu strávily v domově, každá se ve dne v noci starala o osm pozitivních kluků a děvčat. „Těm opravdu patří veliký dík,“ uvedla Kučerová.

Těší se do školy

Situaci v domově komplikovalo zavření škol. „Ze začátku nám chodily úkoly jen po mailech, nebyla to ani distanční výuka. Teta nebo strejda se museli věnovat všem dětem, vysvětlovat jim látku, dělat s nimi úkoly, kontrolovat je. Výhodu to mělo v tom, že se museli učit všichni a látku se tak naučili i ti, kteří se chodí do školy spíše předvádět a učivu moc nedají. Tady se prostě učit musely,“ popsala Kučerová s tím, že pro vychovatele to bylo velice náročné, k mnoha povinnostem jim přibyla ještě výuka.

Musely se zdvojit služby, takže místo šestihodinové byla dvanáctihodinová. Narůstaly tak nadúvazkové hodiny, ale finančně pomohl zřizovatel, Plzeňský kraj. A hodně pomohli i sponzoři, zvláště vloni na jaře. Díky nim domov dostal hodně školních pomůcek a podařilo se získat tablety, notebooky, takže každé dítě už má potřebné vybavení na distanční výuku. To jim samozřejmě udělalo velkou radost.

I tak se ale těší už do školy, což potvrdili i dva devítiletí třeťáci, které Deník zastihl ve chvíli, kdy se připravovali na hodinu. „Do školy se moc těším, nejvíc na přestávky, až si konečně budu povídat s kamarádem, kterého teď nemůžu vidět,“ svěřil se Šimon. „Do školy se těším, protože tam mám kamarády, hrajeme si, povídáme. Tady v domově už je to dlouhé. Nejhorší to bylo, když jsem měl covid,“ doplnil Eda. „I my dospělí se těšíme, až škola začne,“ uzavřela s úsměvem Marie Kučerová.